Od padesátých let devatenáctého století do dvacátých let minulého byli koně doslova hybatelem Ameriky. „Poháněli městskou Ameriku,“ píše v knize Koně v práci: zapřažená síla průmyslové Ameriky historička Ann Norton Greenová. Platili za to krutou daň, po ulicích se často ploužila vyhublá zvířata s boláky, tahala náklady a cestující bez ohledu na kondici, na nemoci, na zranění, na věk, trpěla podvýživou, byla vystavená nebezpečnému a bezohlednému způsobu kočírování vozků. A rovněž bití.
Na konci devatenáctého století udržovala jen samotný New York v chodu armáda tří stovek tisíc koní. Díky nim se po metropoli přepravovali lidé i zboží. „Hladovění, přepracovanost a bití koní byly běžné,“ líčí server Mental Floss.
Velký šťoura
Ne všichni majitelé povozů a vozkové byli tyranští, někteří v koních viděli parťáky nebo alespoň pracovní sílu, která se nemá utýrat, aby se zachovala. „Ale někteří byli ignoranští, některým to bylo jedno a jiní byli krutí. Někteří zaměstnavatelé nastavovali podmínky tak, že vozkové nutili koně k výkonům na samé hranici. Někteří koně umírali rovnou při práci, přímo na ulici,“ cituje magazín Smithsonian odbornici na dějiny práce Kendru Coulterovou.
Vánoční příměří: okamžik míru a naděje během první světové války |
Ne všichni však pracovní a životní podmínky těch, kdo udržovali americká města v pulzu, přehlíželi. Už v roce 1866 vznikla Společnost pro prevenci krutosti na zvířatech. Henry Bergh ji založil na základě výjevu, jehož se účastnil tři roky předtím na ulici jistého města v Rusku, kde pracoval jako americký diplomat. Viděl, jak kočí neurvale bije svého koně – a v roli svědka nezůstal. Zasáhl, na vozku se vrhl a v krutostech mu zabránil, aspoň pro onu chvíli. A rozhodl se, že lepšímu zacházení se zvířaty věnuje život.
Odjel do Británie, kde byl v kontaktu s tamní Královskou společností pro prevenci krutosti na zvířatech, a do Spojených států se vrátil poučený, připravený. Sepsal Deklaraci zvířecích práv a založil americkou organizaci na jejich ochranu. A stal se trnem v oku podnikatelů, kteří nechtěli, aby se jim do zacházení s jejich majetkem pletly regulace a morálka, stoupenců krajních individuálních svobod, přirozeně též pořadatelů a účastníků psích a kohoutích zápasů. „Velký šťoura“, říkali mu, zesměšňovali jej, vláčeli tiskem s pomocí karikatur a urážek. „Zaznamenal jsem, že budu velmi urážen a vysmíván, proto bylo nezbytné naprosto na sebe zapomenout,“ uvedl podle knihy historičky Nancy Furstingerové.
Pečetícím znakem jeho Společnosti se stala právě scéna, jak anděl brání nelítostnému vozkovi v bičování koně. Jen u symbolů a apelativních provolání však organizace nezůstala. V roce 1867 Henry a Leslie Berghovi uvádějí do provozu první „sanitku“ pro poraněné koně. O rok později New York přijímá zákon, který doplňuje předchozí legislativu na ochranu zvířat před týráním o vymáhání a trestání oněch přečinů. Nato zakazuje zvířecí zápasy, nařizuje majitelům adekvátní péči o zvířata a jejich příhodnou dopravu. A řeší vymáhání všech těchto ustanovení. Pravomoc nařízení prosazovat svěřil Berghově organizaci. A z New Yorku se zákon začal rozšiřovat do ostatních států.
Násilný pokus vymýtit Vánoce Angličanům nevyšel. Změnil však dějiny |
„Velký šťoura“, který se pouštěl do půtek s vozky, podnikal neohrožené výpady do ponurého a bestiálního světa psích a kohoutích zápasů, obtěžoval provozovatele podniků, v nichž jezevčíci točili po šestnáct hodin denně kolem pro opékání masa nad ohněm, uspěl. „Je to ve všech aspektech morální otázka,“ hlásal o boji za důstojné zacházení se zvířaty.
Jenže Amerika v předautomobilové době koně jako tažnou sílu pořád potřebovala. Zastánci zvířat chtěli jejich podmínky alespoň zlepšit – a příhodnou dobou se zdály být Vánoce.
Pokrok i sentiment
V roce 1915 se tak na náměstí v Bostonu vztyčil hned vedle fontány vánoční strom – právě pro koně. Postaral se o něj právník, filantrop a obhájce zvířecích práv George Angell a jeho Massachusettská společnost pro prevenci krutosti na zvířatech a Anna Harris Smithová s bostonskou Ligou na záchranu zvířat. „Proč nedat těmto spolehlivým, těžce pracujícím služebníkům něco vánočních dárků? Proč pro ně neudělat Vánoce?“ ptala se Smithová. U vyšňořené fontány se koním rozdávalo zrní, jablka, mrkve. A příští rok zase. A tak dál.
V roce 2019 se u stromku rozkládalo na padesát bedýnek s mrkví, dobrovolníci ji krájeli na menší kousky, další skládali pytle s ovsem, jablky. „Vypadalo to na velký den pro koně,“ psal list Rutland News. A pozastavoval se nad tím, jak moc si koňské Vánoce ve městě zjednaly oblibu. „Je překvapující, jak taková věc, jako je strom pro koně, spojila muže a ženy různého společenského postavení,“ dumal. „Je bezpečné tvrdit, že každá osoba, která si ze zaneprázdněného dne ukousla trošku, přišla a dívala, jak se ta hloupá zvířata těší pohodlí, odcházela domů s trochou tepla v srdci navíc.“
Všechnu péči o koně a jiná zvířata přitom rámoval duch doby. Amerika se rozvíjela a byla nesena na vlně pokroku. Usilovala o reformy, vylepšení společnosti. Špatné zacházení se zvířaty podle mínění stoupenců a stoupenkyň pokroku souviselo se špatným zacházením s dětmi, to zase se špatným zacházením se ženami… A všechno se mělo změnit. Ostatně, vánoční party zdůrazňovaly spojení koní a lidí. Pohoštění se nerozdávalo jen koním, ale též kočím – káva a čaj.
Jídlo a dary poskytovaly charitativní organizace z toho, co vybraly od donorů. Kansaské koňské Vánoce se v jednom roce těšily například z deseti tisíc dolarů od filantropky Emmy Robinsonové, kterou „hnala neutuchající vášeň po pomoci všem bezmocným bytostem“, jak psal její nekrolog v Kansas City Times v roce 1932.
Vánoce pro koně se pořádaly napříč Amerikou. Seno, kukuřice, mrkev, jablka, vypočítávala v roce 1918 washingtonská Liga na záchranu zvířat, čeho všeho se koně v metropoli dočkali. Na několika místech Washingtonu prý obsloužila stovky koní. O čtyři roky později přibyla vojtěška a metropolí projížděl obří nákladní vůz s transparenty. Tradice zakotvila v Detroitu, v Baltimoru.
Podle Norton Greenové si obliba a podpora Vánoc pro koně naprosto rozuměla s americkou mentalitou začátku dvacátého století. V oněch charitativních vánočních party byla jak touha po pokroku a rozvoji, tak sentiment ke starým časům.
