Šťastné a strašidelné. S Vánocemi se pojily hororové příběhy a pohlednice

Krvežízniví sněhuláci, uhynulí ptáčci s nataženýma nožkama, žabáci s lidskými rysy, obří hmyz. Santa Claus slídící za okny domů, jeho ďábelský společník unáší a tluče jejich dětské obyvatele. Vánoce se ve viktoriánské Anglii pojily s hrůzostrašnými pohlednicemi a strašidelnými příběhy.

„Radostné Vánoce,“ stojí na jedné sváteční kartičce z konce devatenáctého století. Krasopisně, okázale vyvedená slova doprovází obrázek. Obrázek mrtvého ptáčka. Na jiné pohlednici se skví nápis „Přejeme veselé Vánoce“. Ilustrace zpodobňuje pár postarších manželů, kteří se maniakálně smějí, zatímco se vyklánějí z okna a lijí z patra svého teplého příbytku splašky na promrzlé malé koledníky dole na chodníku.

A obdobně vypadaly i konverzace rodinných a přátelských vánočních sešlostí. „Kdekoli se při Štědrém večeru sejde u krbu pět šest anglicky mluvících lidí, začnou si navzájem vyměňovat strašidelné příběhy… Je to srdečná, sváteční doba a my milujeme dumat o hrobech, mrtvých tělech a vraždách a o krvi,“ přiznal v roce 1891 spisovatel Jerome K. Jerome.

Tak vypadaly britské Vánoce druhé poloviny devatenáctého století. Nebyly prostoupeny právě nejvřelejší tóninou. Ano, lidé se častovali pohlednicemi a scházeli se ke společným chvilkám. Jenže kartičky to byly morbidní a zlomyslné a u krbů zněly hororové příběhy.

Dlouhý dech pohanských nemrtvých

Kde se to vzalo? Odkud se děsuplné, strašidelné linie kolem Vánoc vyrýsovaly? Možných odpovědí je několik. První upomíná, že zimní doba se dřív pojila s mnoha zdravotními nebezpečími, jimž také mnozí lidé vyššího věku, křehčího zdraví či horší sociální situace podléhali, byly to měsíce propojené s truchlivostí a smrtí. Server Big Think ono propojení mezi tesknotou, smutkem a Vánocemi ilustruje citací Williama Shakespeara, který v Zimní pohádce říká, že pro ono roční období je nejlepší smutný příběh.

Druhé vysvětlení poukazuje na historické, pradávné kořeny Vánoc. Pětadvacátý prosinec, kdy se slaví Boží hod vánoční, tedy první vánoční den, se totiž úžeji pojí s předkřesťanskou epochou a jejími zvyklostmi a slavnostmi na počest zimního slunovratu než s křesťanstvím. Ostatně, puritánští vůdci se dokonce pokoušeli, psali jsme o tom zde, vánoční oslavy v Británii zakázat, zrušit, vymýtit.

Pro Kelty se začátek listopadu nesl ve znamení svátku Samhain, jehož středobodem byli lidé, kteří odešli ze života. Z boha se stával Pán smrti, hranice mezi živými a mrtvými se rozvolňovala. Lidé prostírali stoly i pro své zesnulé, protože jejich návštěva byla myslitelná, a aby do obydlí našli cestu, čekaly na ně před domy zapálené svíčky.

Vánoční příměří: okamžik míru a naděje během první světové války

Je to jeden z nejsilnějších vánočních příběhů. Desetitisíce vojáků vyšly z nepřátelských zákopů beze zbraní. Zatímco ještě včera se podle rozkazů svých států vraždili, dnes společně zpívali, pili, hráli fotbal. Sbratřovali se navzdory vlastenectví a válce. Psaly se Vánoce roku 1914.

Odkazy na zemřelé však byl prostoupený i pohanský svátek Jule, jehož čas přišel koncem prosince, v dalším vydání přesně právě pětadvacátého prosince. Právě s ním je spojeno zdobení jedličky a jmelí. Symbolicky oslavoval smrt světla a nejdelší noc roku. I doba Jule byla prostoupená nemrtvými bytostmi, které skandinávské ságy označují jako „draugar“ a které se vydávaly mezi živé. Jule bylo období kultu a uctívání mrtvých.

Historik a odborník na tematiku duchů a smrti ve folklóru Jon Kaneko-James vypočítává řadu dánských nebo islandských ság, které líčí, jak se na zem v době dnešních Vánoc vracejí oživlé mrtvoly. V jedné musí muž spálit tělo své ženy a několika sousedů, protože přišli zpět mezi živé. V jiné se ze záhrobí vrací pastevec, aby zavraždil muže, který se chopil stáda po jeho smrti. A tématu neživých se nevyhýbaly ani zkazky na Britských ostrovech, jedna taková podle Kaneko-Jamese popisovala, jak z mrtvého stavu povstal pekař, aby se pokoušel obcovat se svou ženou.

Chmurná vánoční témata přitom konec pohanství přežila. A našla si cestu i do křesťanských Vánoc. Pomohl jim v tom však jeden slavný spisovatel a dva nástroje moderní společnosti.

Dickens, tisk a pošta. A oživení skrze komercionalizaci

Puritánské zákazy všeho, co předcházelo křesťanství, totiž chmurné vánoční příběhy ze společnosti téměř vyhnaly. Svým dílem přispělo i osvícenství a průmyslová revoluce, s níž přišlo umenšování role svátků i redukce volného času, ve prospěch expandující délky doby námezdní práce. Změnil to až v roce 1843 Charles Dickens a jeho Vánoční koleda o lakomém mrzoutovi Ebenezeru Scroogeovi a mysteriózní návštěvě, kterou ho o Štědrém večeru poctili tři duchové.

Vánoce přestávaly být staromódní, naopak, jejich motivy nápravy, spásy, lidskosti dokázaly na poli literatury a fantazie humanizovat drtivý režim kapitalistických továren a průmyslových strojů. Dickensův efekt, jak vliv jeho textu nazývá server History.com, hrál v popularizaci vánočního žánru obrovskou roli.

Přesto však Vánoce ke svému vlastnímu návratu ze záhrobí potřebovaly ještě další podané ruce. Dočkaly se jich právě od dvou prvků moderní společnosti. Byla jimi nové technologie průmyslového tisku a poštovní reforma.

Tiskařské technologie zažily v devatenáctém století prudký vývoj, na jeho začátku stál i Bensleyho mechanický tiskařský lis poháněný parou, patentovaný roku 1810. Náklady na tisk se od oné doby snižovaly, rychlost a efektivnost práce rostla.

„Vyšší míra gramotnosti, nižší náklady tisku a víc tiskovin znamenaly, že redaktoři potřebovali víc textů, aby jimi zaplnili víc stran,“ vysvětluje zcela materialisticky odbornice na anglickou literaturu Tara Moore. A vydavatelé zjistili, že kolem Vánoc mohou pro obsah svých tiskovin využívat staré příběhy, které si lidé předávali ústně. Ostatně, dělal to i Dickens. „Napsal hromadu vánočních povídek, některé z nich zahrnovaly speciálně duchy. A poté začal editovat víc a víc vánočních duchařských příběhů od jiných lidí a zapracovával je do časopisu, v němž působil,“ shrnuje folkloristka Sara Cleto.

Dickens nebyl sám, orální příběhy literárně zpracovávala i Elizabeth Gaskellová, Margareth Oliphantová. A Cleto dodává: „A vzňalo to jako požár.“ Viktoriánská společnost se příležitosti komercionalizovat a komodifikovcat staré strašidelné vánoční příběhy s duchy chopila. Popularita tištěných příběhů šla, díky nízkým cenám publikací, napříč společenskými třídami. Reflektují to ostatně i ony povídky samy, některé se odehrávají v honosných domech boháčů, jiné v nuzných příbytcích dělnické třídy.

Comeback Vánoc a jejich strašidelného koloritu byl navíc podpořený ještě jiným zbožím, tematickými pohlednicemi. První se objevily již v tomtéž roce jako Dickensova Vánoční koleda, vydal je Henry Cole, byla jich tisícovka. Když dřevoryty a další obstarožní technologie vystřídaly moderní postupy, masová výroba obrázků zaplavila počátkem šedesátých let devatenáctého století trh. O desetiletí později byly náklady na jejich tisk ještě směšnější.

A boom pohlednic jako specifického vánočního zboží se mohl opřít o další pilíř, o reformu poštovnictví. Již v roce 1939 stát začal regulovat poštovní poplatky, demokratizoval tím poštovní služby. O rok později zákon zajistil, že každý občan Anglie mohl poštou nechat poslat psaní za jednu penny. A v říjnu roku 1870 se poplatek snížil na půl penny, využívání pošty se zpřístupnilo téměř každému.

Hemží se to mrtvými ptáky, především červenky a střízlíky obecnými, podle autora knihy Vánoční kuriozity: staré, temné a zapomenuté Vánoce Johna Grossmana to mělo podnítit empatii viktoriánské společnosti a odkazovat na osudy chudých dětí, které o studených vánočních dnech umrzávaly bez přístřeší. Santa Claus je podlý bezskrupulózní bytost, která slídí, špehuje a odposlouchává děti a kterou ve dvojici doplňuje ďábel, aby provinilá dítka odnášel a bil klackem.Vánoční pohlednice křižovaly napříč celou Británií, a později se posílaly též do Spojených států. A jak se vánoční pohlednice staly mainstreamem, vyvinula si viktoriánská společnost zálibu v bizarních, groteskních a děsivých ilustracích. Bestiální žabák vraždí kvůli lupu svého druha, Mikuláš podle nakukuje ze tmy skrze okno do dětského pokojíčku, nebohá dítka lapá a cpe do svého pytle, obří brouci tancují na dvou nožkách jako lidé. Armáda černých mravenců napadá tlupu červených, před očima nám defiluje puding s lidskými rysy, nápis „Veselé Vánoce“ vévodí ilustraci zasmušilých, škrobených nemocně bledých dítek.

Viktoriánské Vánoce dokázaly propůjčit hororový ráz i nevinným dětským hrám. V básnickém příběhu The Mistletoe Bough, tedy Větev jmelí, rovněž se zpíval jako balada, se o Štědrém dnu nevěsta při hře na schovávanou ukryje ve staré dubové truhle na půdě. Jenže víko zaklapne a nejde otevřít, zůstane s bedně uvězněná a její rodina ji nenajde. Truhla vyjeví svůj strašný vánoční poklad až po mnoha letech, kdy v ní pozůstalí najdou kostru ve svatebních šatech.

Hororová tónina se stala ortodoxií Vánoc, píše The Spectator. A dodává, že jí byl onen čas zbavená vlastně až tím, kdy štafetu děsu převzal v Americe Halloween. A další interpretace dodává, že smrti vzala nakonec všechno viktoriánské bizarně přitažlivé, sváteční mrazení v zádech realita obou světových válek. Vánoce se oblékly do atmosféry klidu, štěstí, spokojenosti.