Má na sobě elegantní kalhotový kostýmek, šedý svetřík, brýle s výraznými obroučkami a velké zlaté náušnice. Na první pohled krásná, fešná žena. Druhý, pozornější pohled však naznačí, že na svět přišla jako muž. Prozradí ji chůze a posléze i hluboký hlas. Představuje se jako Rihanna Sánchezová, narodila se však jako Pedro. Setkáváme se před ministerstvem pro lidská práva, kde si právě byla stěžovat na svou diskriminaci během honduraských parlamentních voleb.
Bez nového jména v občance a bez účtu
Středoamerická republika odmítá brát na vědomí existenci transsexuálů, tedy lidí, jimž příroda zasadila ženskou identitu do mužského těla (nebo obráceně). Rihanna se to pokusila napravit tím, že se jako první transsexuál v historii otevřeně postavila před konzervativní národ a požádala ho o to, aby si právě ji vybral za jednu ze svých poslankyň.
Na volebním lístku v nejlidnatějším kraji, který zahrnuje i metropoli Tegucigalpu, se na fotografii v políčku s pořadovým číslem 92 objevuje jako žena, ke které je však dosazeno mužské jméno Pedro Ferrera Sánchez. „Jako by k reklamě na Coca-Colu dali nápis Pepsi,“ glosuje to.
„Je to matoucí. Rihanna je moje značka, kterou používám v kampani. Od soudů mám potvrzeno, že si mohu nechat změnit jméno, ale matrika to nechce uznat. Její úředníci, navzdory rozhodnutí justice, tvrdí, že si mohu jméno Pedro změnit na jakékoliv pánské jméno, ale na dámské nikoliv,“ vysvětluje. „A volební úřad zajímá jen to, co mám napsáno v občance. Jeho šéf mi řekl, že mám být ráda za to, že mi vůbec povolili dát na kandidátní listinu snímek s mojí aktuální podobou,“ čertí se. A na vlastním případě dokládá, že nejen v Hondurasu, ale v celé Střední Americe je snadnější změnit pohlaví ve skutečnosti než v dokumentech.
Není to poprvé, kdy jí mužské jméno v občance, které neodpovídá její současné vizáži, komplikuje život. Například jí neotevřeli účet v bance. Jindy se zase dostala do konfliktu s policií. „Jela jsem na motorce se svým přítelem a zastavila nás hlídka. Po kontrole dokumentů na nás začali vymáhat pokutu s tím, že dva muži nesmějí jet na jedné motorce,“ vypráví s úsměvem o bizarním nařízení, jímž v Hondurasu reagovali na vysoký počet přepadení spáchaných dvoučlennými pánskými osádkami motorek.
Být transsexuálem není med ani v té nejtolerantnější společnosti, natož konzervativní banánové republice, která je druhou nejméně rozvinutou zemí na západní polokouli. Právnicky vzdělaná Rihanna, která se svým volebním angažmá, byť na posledním místě malé Strany pro inovaci a jednotu, ke své identitě „drze“ přihlásila před celým národem, to nyní schytává za všechny sexuálně odlišné jedince.
Na sociálních sítích se vrší urážky, ale i výhrůžky smrtí. Nebere je na lehkou váhu. „Za rok 2017 v Hondurasu zavraždili tucet transsexuálů, ale policie to jen zaznamená a s vyšetřováním se nenamáhá. Takže hlásit jí výhrůžky je ztráta času,“ posteskne si.
K těmto děsivým údajům nutno dodat kvůli kontextu dvě informace. Zaprvé, Honduras patří k zemím s nejvyšší kriminalitou na světě a za rok 2017 tu zaznamenali 43 vražd na 100 tisíc obyvatel (pro srovnání, v Česku je to 1,5 vraždy na 100 tisíc obyvatel). Zadruhé, transsexuálové kvůli diskriminaci na pracovním trhu a zároveň kvůli odvrhnutí rodiny často najdou jako jediný způsob k přežití poskytování prostituce. A ta je na celé planetě povolání, ve kterém se velmi lehko přijde k úrazu.
Mezinárodní organizace bránící práva sexuálních menšin kvůli vysokému počtu vražd transsexuálů označují Latinskou Ameriku jako kontinent, který je pro ně nejnebezpečnější. Zkresluje to však skutečnost, že z muslimských zemí nebo ze subsaharské Afriky podobné statistiky zločinů spáchaných na lidech, kteří se necítí dobře ve svém těle, ani nepřijdou.
Na vině je církev a její tmářství
Nicméně to, že latinskoamerická společnost je vůči této minoritě výrazně netolerantní, je nepopiratelný fakt. „Berou nás jako vyvrhele, kteří se svévolně protiví božskému pořádku,“ říká Rihanna s tím, že předsudkům nadbíhají hlavně protestanské církve, které v posledních dekádách sebraly papežovi pětisetletý monopol nad duchovním rozvojem světadílu. „Boží argument často figuruje hned vedle výhrůžky, že mi podříznou krk,“ konstatuje Rihanna.
Má smysl pro humor, takže pro schůzku vybrala monumentální halu Biblické společnosti, odkud by ji za normální situace rychle vypoklonkovali. Ale využívá toho, že ji doprovázel autor textu ve vestě volebního pozorovatele, která v týdnech kolem hlasování ve středoamerické republice fungovala jako VIP vstupenka do jakéhokoliv úřadu.
Před volbami Rihanna, která na plakátech v ulicích Tegucigalpy patřila k těm viditelnějším aspirantům na poslanecké křeslo, doufala, že by se přes nevýhodnou pozici na kandidátce své strany mohla do parlamentu dostat díky podpoře občanů ze sexuálních minorit, kteří se do metropole stahují kvůli anonymitě.
„Kdybych se do kongresu dostala, zasadila bych se o úpravy zákonů, které transsexuálům a jiným sexuálním menšinám přímo či nepřímo komplikují život,“ vysvětluje.
Nicméně voliči rozhodli jinak. V oblasti hlavního města se vybíralo 23 poslanců, Rihanna skončila až na 136. místě. Řady svých transsexuálních spolubojovnic z Latinské Ameriky, které se v nedávné době dostaly do kongresů Venezuely, Ekvádoru či Uruguaye, tak nedoplnila.
I tak svou účast vidí jako částečnou výhru, protože téma zviditelnila a také dodala odvahu jiným transsexuálům, aby se přestali skrývat. „Domácí média můj příběh zaujal, takže jsem na mém příkladu měla mnoho možností v klidu vysvětlit, jak my transsexuálové v Hondurasu žijeme a že nejsme žádné zrůdy,“ říká.
Nicméně pesimisticky nepočítá s tím, že by politici začali brát sexuální menšiny v potaz, až budou schvalovat nové zákony. K tomu bude potřeba ještě hodně volebních kampaní, ve kterých Rihanna bude nejspíše nadále kandidovat jako Pedro.
