Tomáš: Prožívali jste nějak výrazně poslední měsíce před porodem? Někteří chlapi se prý chovají, jako by byli těhotní taky...
Lukáš: Kromě praktických věcí se nic nezměnilo. Jenom nešlo dělat úplně všechno – když byla Lenka ve třetím měsíci, odjeli jsme třeba na dovolenou do Berlína, kde bylo sychravo. Museli jsme se chovat opatrně a neužili si to, jak jsme chtěli.
Honza: Já jsem najednou pociťoval, že mě ta ženská potřebuje víc; že ji musím rozmazlovat, sledovat spolu s ní, jak roste břicho, a budovat hnízdo, do kterého brzy přijde někdo nový. A proto jsem v té době hodně zařizoval, ale zároveň jsem měl i silnou sezonu – jak v práci, tak jako aktivní hudebník. Musel jsem objíždět spoustu festivalů a akcí, což byl problém.
Tomáš: Jana rodila přesně na termín, takže já poslední měsíc radši skoro nechodil do hospod – to byla menší nepříjemnost. Pořád se nic nedělo, seděli jsme doma u televize, já se tam trochu nudil a do telefonu říkal známým, že nikam nejdu. Nakonec jsem si už přál, ať klidně porodí týden před termínem, ale hlavně ať, proboha, nepřenáší.
Lukáš: Jednou jsem jít do hospody opravdu potřeboval, protože jsem měl důležitý zápas ve stolním fotbálku. A tak jsem zavolal kamarádovi, ať je doma a nepije, aby nás když tak do porodnice hodil.
Honza: Já poslední čtvrtrok skoro nepil, protože jsem na všechny akce raději jezdil autem po vlastní ose. Dokonce jsem zrušil i několik koncertů, protože byly daleko – kapela je zvládla beze mě, ale festival v Trutnově mě mrzel... Pak se stalo, že měsíc před porodem umřel Michael Jackson a já zmizel pracovně na devět dnů do Los Angeles; to jsem si říkal, že je hloupý. Ale trochu mě uklidňovalo, že si Adéla ve stejné době vyrazila na Rock For People.
Tomáš: Mají podle vás nějaký smysl předporodní kurzy? My se do nich totiž nepřihlásili.
Lukáš: Mě uklidnily. Byli jsme při nich na sále, pochopil jsem, jak to při porodu chodí, ale třeba nám tam i vysvětlili, jaké účinky proti bolesti má epidural, který si pak Lenka pochvalovala... Takže jsem byl za ten kurz rád.
Honza: Já taky. Abys mohl na sále uklidňovat ženu, musíš být nejdřív sám v klidu. A to se ti podle mě mnohem spíš podaří, když poznáš, co tě asi čeká. Projdeš si porodnici a zjistíš i praktické věci, třeba na jaké dveře před porodem zazvonit. Smysl to má – a zabere ti to tři hodiny.
Lukáš: Mimo jiné jsem tehdy poprvé slyšel řvát rodící ženské. Viděl jsem tu bolest, takže mě pak u Lenky tolik nešokovala. Kamarád mi říkal, že právě z toho řevu začal zelenat, a bál se, aby to s ním neseklo, ale já ne. Setkal jsem se s realitou dopředu.
Nechci si dělat zásluhy, ale…
Tomáš: Jak jste se do porodnice dostali? My o půlnoci taxíkem, protože Janě tekla plodová voda. Ona si pak ještě lehla a až v sedm ráno mi zavolala, že porod začíná, ať přijedu znovu. Potom to byla rychlovka. Po půl deváté jsme měli Apolenu.
Lukáš: My jsme přenášeli – už dvakrát předtím jsme přijeli s kufrem, ale vždycky nás poslali zpátky domů. Nakonec řekli, že máme přijet v úterý ráno, že porod vyvolají, a nám se tam nechtělo jet přes ucpanou Prahu autem, tak jsme jeli paradoxně pohodlněji – metrem.
Honza: Já kolem porodu pořád řešil, kde a jak parkovat... Adéla už měla silné kontrakce, ale v porodnici řekli, ať ještě jedeme domů. Tak jsme se vrátili, odvedl jsem ji do bytu a hned seběhl zpátky hledat parkovací místo. Když jsem konečně zaparkoval, Adéla povídá, že jí praskla voda. Takže super: zase jsem šel pro to auto a jeli jsme do porodnice podruhé. Setkal jsem se s názorem, že nastávající otcové bývají nervózní z řízení do porodnice, ale to jsem teda nebyl.
Lukáš: Já už nebyl nervózní snad z ničeho. Jak jsme přenášeli, tak jsem měl měsíc pocit, že to může každou hodinu přijít – čekání tě z nervů vyléčí. Nakonec si říkáš: Sláva! Už to je!
Tomáš: Souhlasím – to byl jeden z nejsilnějších pocitů... Kluci, vy si opravdu myslíte, že jste partnerce na sále pomohli? Já ne, moc mě nevnímala. Ani neví, že jsem jí hladil ruku, že jsem jí stíral pot z čela nebo přidržoval kyslík u pusy...
Lukáš: Moje Lenka dopředu říkala, že nechce, abych ji nějak moc objímal, ale držení za ruku a hlas, to vnímala.
Tomáš: Já tam snad vůbec nemluvil!
Lukáš: Mě k tomu přímo vyzvali: "Pomozte mamince, podpořte ji..." Tak jsem říkal: "Pojď, to zvládneš, už to bude!"
Honza: To jo, dodávání kuráže hlasem je dobrý. A já zároveň pomáhal Adéle i s dýcháním – dýcháš s ní asi jako pes a podle pokynů doktora zdůrazňuješ, kdy má zatlačit. Nechci si přikládat obzvláštní zásluhy, ale myslím, že takové věci pomohly.
Hlavně sebou neseknout
Tomáš: Jak jste na tom byli přímo u porodu psychicky? Já dobře. Než jsem se stačil rozhodnout, jestli se víc bát o trpící Janu, nebo o dítě, byl zápas u šťastného konce. Rozhodně jsem neomdléval.
Lukáš: To bylo jediné, čeho jsem se bál: že to se mnou sekne a budu tam přítěží, navíc vyděsím Lenku... Ale i my to pak měli rychlé a podle plánu, špatně mi nebylo.
Honza: Já se ani nebál, že mi bude zle. Vytěsnil jsem to. Přepnul jsem se do racionálního modu; byl jsem tím, kdo teď musí tuhle osobu dostat do auta a pak ji předat doktorům, kteří vědí, co dělají. A protože nám ten porod trval naopak docela dlouho, tak jsem se později změnil tak trochu v novináře – rodinu jsem měl na telefonu a psal jsem hromadné esemesky, jak to probíhá... Vyčerpaný jsem byl až ke konci. Celou noc jsem nespal a doktor se bál, že omdlím; hlavně proto, že jsem vehementně pomáhal s tím dýcháním. Tak jsem mu řekl, že hraju na dechový nástroj, a proto je mi jasné, že musím dýchat do bránice. Což ho uklidnilo. Tátové sebou většinou seknou, když dýchají do plic.
Tomáš: Pamatujete si všechno konkrétně? Já byl trochu mimo – těsně po porodu jsem s někým telefonoval, ale do deseti minut jsem o tom nevěděl a chtěl jsem mu volat znovu. Jako bych byl v rauši.
Honza: Rauš je výstižné slovo. Zážitky mi trochu splývají – jako když sedíš na dobrým tahu, který se blíží ke konci.
Hlavička a tři zatlačení
Tomáš: Dívali jste se partnerce někam směrem ke klínu? To bych v životě neudělal.
Honza: Já znal porody jen z filmů, kde otcové vždycky sedí u hlavy a žena má u pasu zástěnu, ale v reálu pak žádná zástěna neexistuje. Díval jsem se na Adélin obličej, za kterým bylo okno. Potom doktor řekl, že už vidí hlavičku, tak jsem se tím směrem na moment otočil, ale hned jsem se zase automaticky obrátil k oknu. Ten pohled nebyl nechutný, spíš nečekaný – ačkoli dopředu víš, že se to stane.
Lukáš: Jsou chlapi, kteří tam pobíhají s kamerou v jedné a s foťákem ve druhé ruce, ale to je špatné – musíš mít nějakou úctu k soukromí partnerky.
Tomáš: Ta moje by mi to v žádném případě nedovolila.
Honza: Ženská potřebuje, abys byl s ní, abys jí pomohl nahoře. Když má chlapa, který tam hodlá bláznivě fotit, tak se nedivím, že ho u porodu nechce. I kdyby byl jinak hodný a všechno.
Tomáš: Mě hrozně překvapilo, jak rychle bylo dítě venku. Doktor řekl, že vidí vlásky, a za půl minuty měl Apolenu v náručí.
Lukáš: Na tohle jsem byl připravený. Věděl jsem, že hlava má největší objem, a když projde, tak už je skoro hotovo.
Honza: Potom stačí nějaká tři zatlačení. I já to věděl, ale stejně mě překvapilo, že je tam Eda najednou s námi.
Tomáš: A jak na vás působilo okolní prostředí? Mně připadalo bizarní, že od vedle posloucháme druhý porod.
Lukáš: To bylo opravdu divný... Vedle nás rodila Vietnamka, se kterou se lékaři nemohli domluvit.
Honza: Fakt zvláštní, ale při porodu to je nakonec poslední věc, kterou řešíte. Adéla měla na uších sluchátka s hudbou, aby ji to neznervózňovalo, ale já ten porod od vedle poslouchal.
Lukáš: Když už jsme to měli za sebou, tak jsem si říkal: tak my už jsme, na rozdíl od té ženské vedle! Nebyl jsem škodolibý, ale radost jsem z toho měl.
Příště? Proč ne?
Tomáš: Co ještě jste cítili těsně po porodu?
Honza: My jsme se dost dojímali nad dítětem... Po devíti měsících jsem viděl někoho, na koho jsem zatím jenom mluvil. Když jsem Edu dostal do rukou, tak brečel, ale jak jsem na něj promluvil, ztichl. Zbystřil, jako by si na můj hlas vzpomněl. To byl asi nejsilnější zážitek a velký důvod, proč být u porodu. Třeba si to namlouvám, ale řekl bych, že už na sále mezi námi vzniklo pouto.
Tomáš: Já šel asi o půl hodiny později dolů do kantýny a najednou jsem se cítil úplně lehce, vesele, výborně.
Honza: Jo, to je ta lehkost podobná konci dobrého tahu. Spadne napětí, které v sobě nosíš několik měsíců. Měl jsi nějaké pochybnosti, ale ono je všechno v pořádku.
Tomáš: Ptali se vás, jestli chcete střihat pupeční šňůru? Já jsem automaticky odpověděl, že rozhodně nechci, ať to udělají sami. Co by mi ta řezničina dala?
Lukáš: Taky bych neměl zájem, ale nezeptali se.
Honza: Já bych zájem měl, ale taky se nezeptali. Vedle nás rodila celou dobu ženská, myslel jsem, že je sama, ale nakonec se ozvalo: "Tatínku, chcete si přestřihnout šňůru?" Vedle se ozvalo, "Ne!" A za chvíli ten chlápek někam utekl. Doktoři asi nechtěli riskovat, že uteču taky, tak mi to ani nenabídli. Bohužel.
Tomáš: Chtěli byste být i u příštího porodu? Já už vím, že to partnerka výborně zvládne i beze mě. Půjdu rád, ale kdybych to nestíhal, nezblázním se.
Lukáš: Já bych šel podruhé možná ještě ochotněji.
Honza: A já bych to znovu neřešil, šel bych určitě. Proč bych neměl jít, když to byl poprvé opravdu neuvěřitelný zážitek?!
