Pochybná kvalita map vznikajících na území Sovětského svazu za éry studené války je vyhlášená. Z tištěných podkladů, na kterých někdy chybí řeky, ulice a celé městské čtvrti nesou chybná označení, měli být zmateni nepřátelští špioni a vojáci. Mnohem spíše z nich však byli popleteni domácí obyvatelé.
Paranoia však měla velmi hluboké kořeny a důvody. Byli to totiž sami sovětští experti, kdo na základě volně dostupných zahraničních geografických materiálů dokázali vytvořit, ve spolupráci se špiony, jedny z nejpůsobivějších a nejpodrobnějších map světa.
Důsledná falzifikace domácích map začala v Sovětském svazu ve třicátých letech minulého století. Jakákoliv mapa nese informace, a ty může zneužít nepřítel. Zeměpisné údaje byly považovány za natolik zásadní, že se tehdy celá administrativa zpracování geografických podkladů přesunula pod dohled Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD).
Podívejte se, jak Sověti zmapovali západní města |
„Vydávané mapy se rozdělily do dvou kategorií,“ říká Viktor R. Jašenko, který padesát let odbor mapových služeb vedl. „Přesné mapy se staly bez výjimky neveřejné, tajné. K dispozici je měla jen armáda a tajné služby. Jejich výdej podléhal evidenci a pracovat s nimi mohli jen prověření. Pokud jste takovou mapu omylem zničili, museli jste přinést zpět i její zbytky, jinak vám hrozil postih.“
Veřejně přístupné mapy musely být před vydáním vždy patřičně upraveny. „Měnilo se na nich prakticky všechno, označení domů, jejich pozice na ulicích, poloha cest a vodních těles. Například z dobové mapy Moskvy je snad jediným pravdivým údajem vnější kontura obvodu města,“ líčil.
Onen trend přetrval Stalinovu éru a vydržel do devadesátých let. „Práce zkreslovačů map se postupně vyloženě přežila,“ dodává Jašenko. „V moment, kdy se ve světové geografii začalo pracovat s leteckou a vesmírnou fotografií, se reálná situace na území Sovětského svazu dala snadno zmapovat. Jak naše města vypadají, se mohl přesvědčit každý,“ vysvětluje.
Definitivní konec s mapovou paranoií a nedůvěrou má být učiněn až letos, kdy začala ruská vláda řešit odtajnění mapových podkladů (v měřítku 1:25 000) pro civilní využití. Celkem je to 240 tisíc listů. Civilní mapa Moskvy, na které tentokrát budou vyznačeny hlavní ulice a správné měřítko, by tedy mohla být v Rusku vydána už brzy.
Z čeho je postavený most a kolik je vody v řece
Bylo by však chybou myslet si, že sovětští kartografové odváděli jen cíleně chybnou práci. Naopak, jejich utajené vojenské mapy se počítají mezi nejkvalitnější produkty svého druhu na světě. V roce 1989 se o tom osobně přesvědčil Russell Guy, kartograf a majitel vydavatelství Omnimap.
„Byl to rok, kdy byl Sovětský svaz v rozkladu a jejich vojenští důstojníci ho po malých kouscích prodávali do zahraničí,“ vzpomínal později. Každý kupec si mohl s patřičným obnosem pořídit, po čem jen toužil. Guy tehdy při dobrodružné misi v estonském Tallinnu směnil 250 tisíc dolarů v hotovosti za zboží, na kterém později vydělal miliony.
Zakoupil desítky beden s vojenskými mapami západních měst. Každá jich obsahovala stovky a všechny nesly v rohu vepsané razítko s azbukou psaným varováním „секрет“, tedy tajné. „Ty mapy totiž byly neuvěřitelně přesné a obsahovaly přitom takové informace, že je na Západě často nikdo neznal,“ vysvětluje Guy.
U silnic je například vyznačena jejich šířka, materiál, podloží a kvalita. U mostů se uvádí nosnost a stavební materiál. V případě řek nechybí vyznačená hloubka. Tovární objekty specifikují typ provozu, domy jsou vyznačeny do podoby jednotlivých parcel a nechybí ani zakreslená zeleň.
„Všechno jsou to velmi užitečné informace, pokud například někam potřebujete dojet tankem,“ říká Guy. „Je to taková Wikipedia a Google Maps v jednom, postavená na papíře,“ vysvětluje.
Guy, stejně jako řada jiných kartografů, z tohoto materiálu v následujících letech čerpal. „Navzdory tehdejší omezené technologii jsou výstupy sovětských vojenských map pro zahraniční města neuvěřitelně přesné. Americká vláda je, spolu s jinými zdroji, využívá ke stanovení hranic na oficiálních státních mapách dodnes,“ dodává.
Posedlost infrastrukturou
Mapové podklady východní produkce se přitom neomezují jen na Evropu a Spojené státy, ale mapují i další zájmové oblasti, Čínu a africké metropole. Sovětské mapy asijských pohoří například zakreslují horské stezky s údaji, kdy jsou cesty bez sněhu průchozí. Obsahují údaje o pěstovaných plodinách, lokální vegetaci nebo studnách s pitnou vodou i o tom, na jaké palivo jsou kamna v chýších pastevců.
Proto nepřestávají evropské a americké kartografy fascinovat. John Davies, nadšenec a kartograf, který strávil analýzou sovětských mapových podkladů posledních deset let, si dodnes klade prostou otázku: „Jak to dokázali?“
Měli se naverbovat. Místo toho se špioni CIA a KGB spřátelili Oba milovali své špionážní řemeslo, oba měli rádi dobrodružství a oba nenáviděli své byrokratické šéfy. Každý však pracoval pro opačnou stranu studené války. Přesto se americký agent John Platt a ruský špion Genadij Vasilenko stali přáteli. Rozdělila je až Plattova smrt 4. ledna 2017. |
Podle něj začala sovětská honba za dokonalými mapami zahraničí už ve čtyřicátých letech minulého století. „Tehdy poprvé vytvořili globální mapu zemských povrchů, globus rozložený do 1100 dílků. A kromě tohoto plošného zobrazení rozpracovali šest dalších mapových měřítek,“ popisuje s tím, že v nejpodrobnějším na mapě můžeme vidět jednotlivé autobusové zastávky.
Sověti byli podle jeho slov doslova posedlí infrastrukturou. Na jejich mapách New Yorku jsou zaznamenány počty pater výškových budov. Jistě, oddělení CIA nebo MI6 produkovala také velmi kvalitní mapy. „Soustředili se však jen na cílové oblasti, přístaviště, továrny, vojenské objekty. Sověti sbírali informace plošně,“ poznamenává Davies.
Žádný satelit špiony v terénu nenahradí
První a nejsnazší cestou k získání požadovaných informací byla pro operativce a rezidenty sovětské špionážní sítě v zahraničí oficiální cesta. Tedy obyčejný nákup map ve specializovaných knihkupectvích a obchodech se suvenýry.
„Řadu topografických dat získali na pouhé vyžádání od americké geologické služby,“ říká Davies. „Ze sovětské ambasády ve Washingtonu se podle populární legendy celkem rutinně vypravovali na takové nákupy sami diplomati. Sověti zprvu vůbec nechápali, jak si Američané nebo Angličané vůbec mohou dovolit veřejně prezentovat tak citlivé informace,“ popisuje.
Početné týmy analytiků pak v moskevském zázemí kartografického a geodetické ústavu zakoupené plánky analyzovaly a zpět posílaly žádosti o upřesnění. „O ty už se museli postarat jejich lidé v terénu. Kolik jich bylo a kolik energie to stálo, si ani netroufám odhadnout,“ říká Davies.
Známý je případ sovětského vyslance ve Švédsku, který byl v roce 1982 z této země vyhoštěn. Až příliš často totiž pořádal pikniky na dohled vojenských instalací a s chutí vedl rozhovory s místními stavebními dělníky. Poté, co byl vyslechnut jeden z jeho hovorů „o minových polích kolem základny Karlskrun“, byl z ambasády vykázán. Kontakt s obyvateli byl bezpochyby součástí každodenní mapovací práce.
Od roku 1962 začaly sovětské tajné služby těžit informace z vlastních špionážních satelitů. Ale práce jejich operativců na zemi, která dala vzniknout těm nejpodrobnějším mapám světa, tím neskončila. A možná právě množství cenných informací, které Sověti získali z přesných a civilistům veřejně dostupných map v zahraničí, je vedlo k tomu, proč se podle jejich domácích map skutečně nikam nedalo dostat.
