Sci-fi spisovatel Jerry Eugene Pournelle byl oblíbencem americké armády. Jako profesionální snílek s ní spolupracoval už v padesátých letech, stejně jako s dodavateli zbraňových systémů, na vývoji nových technologií dokonalejšího zabíjení.
Inženýrská stránka věci jej míjela, jeho úlohou bylo jen vymýšlet. V době, kdy byste počítače s celým příslušenstvím jen stěží naložili do osobního auta, predikoval jejich možné využití v digitálním řízení boje. Vyzvedával úlohu špionážních satelitů, počítačových simulací válečných her, dálkově řízených bombardérů bez lidské posádky.
Do nejprestižnější vojenské akademie West Point byl Pournelle často zván jako přednášející. Zvlášť poté, co v roce 1956 rozpracoval pro společnost Boeing svou vizi projektu Thor. Projektu, od kterého se armáda USA nedokázala nikdy odpoutat.
Inspirace z první světové války: ocelový déšť
Inspiraci pro Projekt Thor čerpal Pournelle v pohnutých okamžicích první války, kdy Francouzi začali, pravděpodobně jako první, ze svých letadel shazovat na pozice nepřítele neexplozivní, a přesto ničivý náklad: kovové šipky. Nevyžadovaly sofistikovanější výrobu, stačil obyčejný soustruh a železný šrot. Důraz na aerodynamické vlastnosti zaostřeného produktu byl minimální a nebylo zapotřebí kvalifikované pracovní síly.
Podstatné bylo jen množství a pak výška, ze které byly nad zákopy protivníků rozprášeny. Šipky během pádu nabraly zrychlení, a na nepřátelské linie se sesypaly až dvousetkilometrovou rychlostí. Pokropené území okamžitě připomínalo jatka: před ocelovým deštěm neposkytovaly spásu ani výdřevou zpevněné kryty a zasažení vojáci byli doslova skrz naskrz prošpikováni kovovými střepy.
První a druhá světová válka však pro širší využití takzvaného kinetického bombardování pouhou předehrou. Zatím prostě chyběla ta správná výška, a tedy i rychlost.
Líný pes pustoší Koreu
Jenže Američané, a jistě nejen oni, na potenciál nevýbušných smrtících prostředků nezapomněli. Se zahájením Korejské války přichází na velitelství FEAF (Pacifické, respektive Dálnovýchodní letectvo) požadavek na dodání 16 tisíc systémů „neexplozivních raket s volným pádem, využitelných ve stíhacích a bombardovacích letounech“.
Světlo světa tak spatřila munice, přezdívaná Lazy Dog. Roztomile vypadající ocelové bombičky, dlouhé 44 milimetrů, široké 13 milimetrů a vážící třináct gramů, připomínaly spíš podivný suvenýr ze zbrojovky. Realita byla nad očekávání smrtící. Stačilo, aby je nad cílem rozprášil nízce letící proudový bombardér, a v zóně dopadu propuklo peklo.
Američtí zbrojaři si to nejprve vyzkoušeli na střelnici ve floridském Eglinu. Zjistili, že Lazy Dog svržený z výšky třiadvaceti metrů projede metrem pytle naplněného pískem a v zemi vyhloubí třiceticentimetrový mini-kráter. A hlavně, na každý čtverečný yard (zhruba 0,836 metru čtverečního) dopadne takových střel osm. Nepřežije tedy nikdo.
Korea? Generální zkouška na Vietnam
Kinetické bombardování se v repertoáru amerického letectva pevně uchytilo během války ve Vietnamu. „Proti vojákům Vietcongu skrytým pod příkrovem džungle bylo účinnější než napalm,“ vzpomínali američtí piloti. „Vyhazovat ven jste je mohli z prakticky jakéhokoliv letadla, třeba klidně z kbelíku.“
A na zemi? Zmasakrovaná těla, rozseknutá napůl. Lazy Dog na své cíle dopadal rychlostí 800 kilometrů v hodině a přerýval celé pralesní sektory až na matečnou horninu. Zajet mohl do dvoumetrové hloubky půdy, štípal staleté stromy na třísky, stejně jako dokázal odseknout 40 centimetrů betonu. Náklady na výrobu této munice se přitom blížily minimu.
Jenže, stejně jako v případě zmíněného napalmu, byly tyto plošné střely neselektivní. Což byl pravděpodobně jediný důvod, proč je americká armáda nikdy nenasadila ve větší míře. Při střetech pozemních jednotek totiž naporcovaly vše živé na rovnoměrné kousky bez ohledu na státní příslušnost.
Wolfram: střely bez rizika a soucitu
Pokud byl tedy koncept kinetické střely a její užití americké armádě tak důvěrně známý, s čím novým mohl přijít spisovatel Pournelle? V rámci projektu Thor dodal celému záměru parametry doslova přesahujících pozemské měřítko. Už ne šipka, ale těleso rozměrů telegrafního sloupu. Nikoliv ocel nebo železo, ale wolfram, kov silně odolávající tavení. A výška shozu? Podle aktuální pozice orbitální družice, která se stane odpalovacím zařízením.
Myšlenka je prostá. Těleso padající z takové výšky nabere extrémní zrychlení, zhruba osm kilometrů za sekundu. Jistě, o podstatnou část rychlosti přijde, ale stále na Zem dopadne s extrémní dopadovou rychlostí Mach 10 a silou 11,5 kilotun. Není to sice síla odpovídající bombě svržené na Hirošimu, ale ničivý efekt zůstane zachován. A hlavně: nebude tu žádná radiace, znemožňující pozdější obsazení zasažené plochy.
Pournelle a experti ze společnosti Boeing si s myšlenkou trochu pohráli. Zjistili, že by na orbitu stačilo umístit šest až osm takových družic, nosičů wolframových střel, a dokázali by s drtivou přesností zlikvidovat jakýkoliv cíl na zemi. A to během 12 až 15 minut, tedy v čase polovičním, než tehdy vyžadovaly mezikontinetální balistické střely.
Projekt Thor by byl „čistý“Rozhovory o omezení strategických zbraní (SALT I. a II.) mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými vedly k uzavření několika dílčích úmluv, které redukovaly destrukční potenciál zemí východního a západního bloku. Podobný smysl měla i Smlouva ABM, limitující počet anti-balistických raket, a zapomenout nesmíme ani na tzv. Kosmickou smlouvu z roku 1967, která zakazuje 107 smluvním státům umísťovat jaderné zbraně a jiné zbraně hromadného ničení na oběžnou dráhu Země, na Měsíc nebo na jiná nebeská tělesa. Ale projekt Thor? Ten z definice není zbraní hromadného ničení ani nemá chemický, biologický, nukleární destrukční potenciál. Ve vesmíru tedy teoreticky přítomen být může, aniž by porušoval kteroukoliv dosud uzavřenou mezinárodní dohodu. |
Přesun do palebné pozice by přitom trval jen několik vteřin, a jsou tu i další výhody. Odpaly z jaderných sil jsou nepřítelem monitorovány a očekávány, a podle vojensko-politické teorie za nimi následuje podobná odvetná reakce. U projektu Thor to ale prakticky nehrozí. Střely padající z vesmíru jsou „téměř nesestřelitelné“ konvenčními prostředky. A s dvoumetrovými wolframovými střelami můžete odstřelovat podzemní bunkry, s desetimetrovými likvidovat celá města.
Zbraň se ve všech svých aspektech jevila takticky příhodnější než cokoliv z běžného arzenálu. Jediný problém? Dostupnost odpovídající technologie a náklady na výrobu a transport střel k vesmírným nosičům. V roce 1962, kdy Pournelle „slibnou myšlenku“ definitivně opouští, by náklady na dopravení jedné takové střely do orbitální pozice představovaly 230 milionů dolarů.
Americká armáda takové prostředky volně k dispozici neměla, raději tedy dala přednost nukleárním zbraním. Klasická mezikontinentální balistická střela LGM-30 Minuteman ji tehdy vyšla jen sedm milionů dolarů, byla tedy rozhodně ekonomicky dostupnější variantou. S neméně odstrašujícím potenciálem.
Dnes se ale situace mění a skoro sedmdesát let starý nápad spisovatele vědecko-fantastické literatury dostává mnohem reálnější rozměry. V roce 2001 podala americká armáda návrh na zřízení týmu, který by probádal „možnosti realizace“ staré myšlenky. O dvě léta později se k návrhu připojilo i americké letectvo. K návrhům se tehdy administrativa prezidenta George Bushe mladšího vyjádřila kladně. Bližší informace však podléhají utajení.
