Ona slova znamenala hodně. Pro ně samotné i pro státy, v jejichž tajných službách byli a před nimiž je tajili. „Řekli jsme si: Přestaňme s tím. Nezkoušejme to už na sebe. Buďme přáteli, buďme spolu zadobře, zapomeňme na své pracovní úkoly. A tak zněla dohoda, kterou jsme uzavřeli,“ vzpomínal později Genadij Vasilenko na domluvu, kterou uzavřel s Johnem Plattem.
Ono jedinečné prohlášení smíru přišlo po dlouhé době, co se znali, mělo však odstranit poněkud bizarní atribut jejich přátelského vztahu. Pletla se jim do něj totiž práce. Hrála velkou roli, kvůli ní se ostatně seznámili. Aby se taky nepletla, Vasilenko pracoval pro KGB a Platt sloužil CIA. A jeden druhého měli naverbovat na svou stranu.
Přestalo je to však už bavit. Aspoň tak si to řekli.
Ty svádíš mě, já svádím tebe
Z oněch dvou měl přímější cestu k tajné službě Američan. Drsný, nabručený podsaditý chlapík vstoupil do CIA v sedmadvaceti letech, v roce 1963, po čtyřech letech odsloužených u mariňáků. A šlo mu to. Učil špiony a stal se důležitým mužem agenturní divize věnované Sovětům.
Jeho protějšek Genadij se dostal ke špionáži o dost větší oklikou. Vysoký hubený mladík se věnoval vrcholovému volejbalu, patřil k nejlepším a účast na olympijských hrách v roce 1964 překazilo třiadvacetiletému hochovi jen zranění ramene. Hrál však dál, až se dostal do týmu Dynamo Moskva, družstva s dobrými vazbami na KGB, a nato až do samotné tajné služby. Dařilo se mu v ní, v roce 1976 už byl jako špion ve Washingtonu.
Nedlouho poté se tam měli oba potkat, z Plattovy iniciativy. Na Vasilenka ho upozornil jeden ze sovětských špionů, který přeběhl k Američanům. Scénář prvního setkání vymyslel Platt. Proběhlo v lehké atmosféře na basketbalovém zápasu Harlem Globetrotters, zdánlivě náhodou.
Vše šlo podle plánu, přesto však na konci zinscenovaného dostaveníčka čekalo na Platta překvapení: během zápasu zjistil, že jak tak sedí vedle sebe a klábosí, ten Rus se mu docela zamlouvá. Vasilenko nebyl jako většina agentů KGB, které znal. Byl dobrosrdečný, přirozený, scházela mu ideologická naškrobenost a měl šarm muže, který miluje život.
A ještě jedno překvapení na amerického agenta čekalo. Na následujících schůzkách se Vasilenko snažil udělat dvojitého agenta naopak z něj samotného. Ano, Vasilenko byl ve špionážní hře tak doma jako Američan. Miloval ji. Rozjel se tak vlak plný schůzek, popíjení, procházek a večeří se svérázným namlouváním. Ti dva si lichotili, přemlouvali se, někdy explicitně, jindy v jinotajích. Nikdo to nechtěl vzdát, každý stál o zářez na pažbu, o to, aby toho druhého, k němuž měl stále vřelejší vztah, přetáhl na svou stranu.
Nepovolil však nikdo. Ani jeden z nich nepřešel. Při vzájemném objímání stáli oba pevně na nohou. To proto se zrodila džentlmenská dohoda, kterou začal náš článek. Z respektu. A z přátelství. „Strávili jsme spolu dobré chvíle. Chtěli jsme, aby to pokračovalo,“ uvedl Vasilenko.
Jak mám proti nim bojovat, když je nemohu vídat?
Jenže tu byli ještě jejich šéfové a dobový kontext. Sovětská a americká velmoc stály proti sobě v pomyslných zákopech. Vasilevovy schůzky s Plattem začaly být sovětské tajné službě podezřelé, a proto mu je zatrhla. Marně, Genadij se se svým přítelem scházel dál, jen o tom nepsal v zápisech. A naopak americká tajná služba dostala nápad využít faktu, že Vasilenko teď už podstupuje styky s americkým agentem proti vůli své KGB, jako nátlaku na Vasilenka, aby konečně přeběhl. Takovému vydírání se zase vzepřel Platt. Navzdory dohodě, kterou s Genadijem uzavřel, se sice nikdy nevzdal myšlenky ho zrekrutovat pro CIA, věděl však, že se k tomu jeho přítel musí rozhodnout dobrovolně.
A potom byl v roce 1981 Vasilenko převelen do Moskvy. „Řekl jsem, ať má dobrou cestu a ať si užije báječných kvalit moskevského života a zkušenosti socialistického ráje,“ smál se později Platt a dodával, že příteli slíbil, že jej nebude kompromitovat kontaktováním, ale že jej najde hned, jakmile Genadije pošlou na další zaoceánskou misi.
K tomu došlo tři roky poté, když se stal Vasilenko zástupcem šéfa KGB v Georgetownu, hlavním městě latinskoamerické Guyany. Vasilenko nejprve ústředí KGB žádal, zda by nemohl kontakt s americkým agentem obnovit. Neúspěšně. „Nedali mi povolení a já zuřil. V nějakém Georgetownu, v jakési Guyaně, co jiného se tam dalo dělat?“ láteřil Vasilenko ještě při vzpomínání: „Hlavním úkolem tam bylo pracovat proti Američanům. Ale jak jsem asi mohl pracovat proti Američanům, aniž bych nějaké potkal?“
Svého přítele Johna tedy vídal na zapřenou. A hra, dohoda nedohoda, pokračovala. Platt se snažil svést Vasilenka k přeběhnutí, on vzdoroval. Agentskými rituály si však nekazili dlouhé rozhovory nadmíru, zato je neopomněli okořenit stížnostmi a vtipy na adresu svých sovětských a amerických nadřízených.
Věřil jsem, že nic nenahrával
Doba však svérázné romanci přes frontové linie studené války nepřála. V roce 1988 odjíždí Vasilenko na pracovní schůzku do Havany. Má to být rutinní porada KGB, místo toho jej však zatknou dva agenti. Zraní mu hlavu, zlomí ruku a nákladní lodí ho eskortují do Moskvy do vězení Lefortovo. Cestou prý přemýšlel, zda neukončit život skokem do vln. „Věděl jsem, že v Moskvě mi nikdo nepomůže. Věděl jsem, že střílejí lidi,“ vzpomínal. Nakonec se prý kvůli své rodině rozhodl pro život. V sovětském vězení byl obviněn z velezrady.
Jak se mezi případy zrádců Sovětského svazu objevil? Dlouho se mělo za to, že jej Sovětům vyzradil ruský krtek u CIA Aldrich H. Ames, s největší pravděpodobností to však byl Sověty zverbovaný agent FBI Robert Philip Hanssen. V každém případě se na seznam vlastizrádců dostal Vasilenko nevinně.
Státní orgány měly s důkazy problém, proto zkusily chyták. Tvrdily mu, že si Platt jednu z jejich guyanských schůzek nahrál a kazeta se dostala do rukou kubánské tajné službě. Je čas se přiznat, přičte se to k dobru, dali mu vyšetřovatelé na výběr. A Vasilenko si musel zvolit. Nakonec vsadil na důvěru. Platt mu slíbil, že si žádnou schůzku nikdy nehrávat nebude. A on se mu rozhodl věřit. A přítel opravdu nelhal, blafují vyšetřovatelé, nejspíš tedy nemají v ruce nic jiného.
Vasilenko opět nepovolil. Ani při vyšetřování, ani jinak. Tři informátoři, které mu během šesti měsíců poslali do cely, se vrátili s tím, že se nedoznal a že se nezdá být cizím špionem. Nakonec jej k soudu neposlali, z KGB ho však samozřejmě propustili a zanechali jej bez prostředků, ovšemže bez možnosti vycestovat.
John Platt se zmizelého přítele snažil léta vypátrat a nakonec se začal smiřovat s tím, že je mrtvý. A s výčitkou, že snad za přítelovu tragédii přece jen nějak mohl. Že Genadij žije, se dověděl až po pádu Sovětského svazu v roce 1991. „Věděl jsem, že zavoláš,“ odpověděl mu Vasilenko, když Platt sehnal a vytočil jeho moskevské telefonní číslo. A nikdy potom se jej prý nezeptal, zda jej přece jen nezradil on. „Říkal: Věděl jsem, že jsi to nebyl ty,“ líčil Platt.
Se svým moskevským kolegou nakonec začali podnikat na ruských projektech v oblasti bezpečnosti, jak jinak. Dramatům však neměl být konec. V roce 2005 byl Vasilenko v Rusku zatčen znovu, tentokrát kvůli obviněním z přechovávání zbraní. Údajně vylhaným, bylo prý jen záminkou za to, že pomohl z Ruska vycestovat někdejšímu kolegovi KGB, aniž věděl, že právě dotyčný udal americkým úřadům Hanssena jako dvojitého agenta. Přesto byl odsouzen, odseděl si pět let.
V roce 2010 Vasilenko vězení i Rusko opustil, spolu s dalšími třemi Rusy byl vyměněn za deset ruských spících agentů, kteří byli zatčeni ve Spojených státech. V Americe žije dodnes. John Platt tam zemřel 4. ledna.
