Psal se rok 1889 a britští vojáci v pákistánské kolonii měli problém: poničil se jim fotbalový míč. Nového by se dočkali za osm měsíců a tak dlouho by bez milovaného sportu rozhodně nepřežili. Co dělat? Zašli za místním sedlářem Fazalem Elahim. A šikovný řemeslník jim balon bez mrknutí oka opravil.
Po čase však kůže na míči dosloužila úplně. Vojáci se proto za Elahim vydali opět. A ten si poradil i tentokrát. Míč otevřel, zjistil, jak je konstruován, a vyrobil jeho repliku. Tak popisuje začátky výroby fotbalových míčů v pákistánském městě Sialkot, která dnes dosahuje gigantických rozměrů a drží světový primát, jeden z pozdějších podnikatelů v oboru a autor historie tamního byznysu Iqbal Sandal.
Z Pákistánu do celého světa
Vlastně se není čemu divit, v Pákistánu byly všechny potřebné elementy: britští fotbaloví nadšenci potřebovali míče, oblast byla vhodná pro chov dobytka, a tedy produkci kůže, a místní řemeslníci více než šikovní.
Město proto nastoupilo cestu, která ho nakonec dovedla do čela světové výroby nejen fotbalových míčů. I když se šlo pomalu a postupně. Nejprve je vyráběl jen dnes už legendární Elahi. Nejdřív jen pro „svůj“ regiment, později se však na něj začaly obracet i další jednotky. Nestíhal, jako učně proto přijal syna svého bratrance. A později další.
Až po patnácti letech od Elahiho prvního míče vznikla první regulérní firma. Vše šlo s řemeslnickou opatrností a poctivostí. Zkraje se poptávka omezovala na Indii, Elahiho učedníci a učedníci učedníků objížděli britské posádky a opravovali staré a prodávali nové sialkotské míče. Vznikali další a další výrobci.
Jeden z nich, Khalid Gundra, vysvětluje, jak se trh rozšiřoval. „Mezi lety 1914 a 1918 byla poptávka díky britské přítomnosti na vzestupu v Egyptě, první firemní export se odehrál po roce 1910. Do třicátých let firma začala dodávat zboží do Austrálie, Kanady, Londýna, Jižní Afriky,“ cituje jeho svědectví výzkum Columbia university a Lahore School of Economics.
Když proto po roce 1947 oblast na 155 tisíc britských vojáků opustilo, nebyla to pro výrobce teď už nejen fotbalových míčů rána. Na místním trhu už dávno nebyli závislí. A byznys rostl dál. V letech 1954 až 1955 exportoval Pákistán sportovní zboží, většinu přitom tvořily samozřejmě právě míče, za 10 milionů dolarů (v hodnotě dolarů v roce 2013). O deset let později to bylo už za 20 milionů dolarů, v letech 1964 až 1965 za 90 milionů, o další dekádu později za rekordních 547 milionů dolarů. V roce 1997 vyvážel Pákistán míče na 135 trhů po celém světě.
Kromě šikovných řemeslníků stojí za úspěchem i další faktory. Zaprvé se tamní drobné firmy nebránily fúzím a slučování, lépe se tak dostávaly k penězům i dosud nedosažitelným trhům, snadněji se dovídaly o preferencích svých klientů.
A zadruhé podnikání mělo vládní podporu. Na počátku šedesátých let úřady nabídly výrobcům míčů půdu za poloviční hodnotu a vytvořily tak mohutnou průmyslovou zónu. Od sedmdesátých do poloviny devadesátých let poté stát daroval výrobcům slevy všeho druhu, na vývozních clech, na daních z prodeje atd.
Odvrácená strana fotbalového míče: dětská práce
Dnes ve městě, které má něco pod dva miliony obyvatel, sídlí na dva tisíce firem a vyrábí se tu kolem čtyřiceti procent světové produkce fotbalových míčů. Míče si objednávají firmy jako Adidas, Nike, Reebok. Město Sialkot s míčem srostlo, byznys představuje 99 procent jeho exportu.
Na špičku trhů se však tamní firmy nedostaly pouze prozíravou politikou svých manažerů a vlády. Dokráčely tam doslova po zádech místních dělníků, dělnic a ještě do nedávné doby dětských pracujících.
Továrny ve městě jsou čisté, prosvětlené a najdete v nich pouze dospělé dělníky, popisoval v roce 1999 redaktor magazínu Life výrobní podmínky sialkotského byznysu. Jenže klíčová část produkce se tam neodehrávala. V tamních halách se pouze potiskovaly šestistranné kousky kůže a dávaly do pytlů s nafukovacími plastovými vnitřky míčů. Samotné ruční šití se povětšinou odehrávalo mimo město.
V tmavých garážích a stlučených boudách tam míče kompletovaly i dětské ruce, za popohánění, nadávek, výhrůžek a bití. Osmiletý Kafayat, s nímž reportér mluvil, míče šil již po tři roky, za jeden dostával v přepočtu deset centů. Rozhovor však tehdy netrval dlouho, novináře i jeho průvodce z místa vyhnala ochranka a vyprovodila podplacená policie.
TelstarMíč pro fotbalový šampionát 2018 vyrábí pákistánská firma Forward, která jinak dodává míče i pro Ligu mistrů, německou Bundesligu a francouzskou ligu. Míč navazuje na ikonický model firmy Adidas Telstar ze světového šampionátu roku 1970 v Mexiku, který byl složený ze dvanácti černých pětiúhelníků a dvaceti bílých šestiúhelníků. Míč Telstar pro letošní šampionát v sobě skrývá čip pro NFC (Near Field Communication), digitální technologii, která umožňuje výměnu dat mezi dvěma zařízeními. Přes chytrý telefon nebo tablet se tak lze dostat k obsahu Telstaru, který nabízí například informace o soutěžích, výzvách, fotbalové nabídce firmy Adidas. Zatímco základní skupiny se hrály s modelem Telstar 18, zbytek šampionátu s Telstarem Mechta, který obsahuje zářivě červené prvky. |
Jeho návštěva se přitom uskutečnila dva roky poté, co v platnost vstoupila Atlantská dohoda, která má eliminovat práci dětí pod čtrnáct let ve fotbalovém byznysu v podmínkách, které jim brání ve vzdělávání nebo ohrožují jejich rozvoj. „My žádné továrny nevlastníme,“ řek mu tehdy tiskový mluvčí firmy Adidas John Fread – a reportér si jeh oslova bystře přeložil, znamenala: „Děti najímá někdo jiný, ne my.“
Podle zprávy Mezinárodní organizace práce pro roky 1997 až 1999 děti nastupovaly do výroby už v pěti letech, voskovaly vlákna. Osmi a devítileté se již pouštěly do jednoduššího šití, ideální věk byl podle jejich biřiců deset až čtrnáct let. Pro perfektní osvojení si umu, který ničí klouby prstů, zrak i záda, je potřeba desetiletá praxe.
Mizerné mzdy, žádná práva
Levná dětská práce, která poháněla exportní byznys a zvyšovala zisky jeho hráčů, byla v Sialkotu podle serveru WorldCrunch.com v roce 2007 zakázaná. Výskyt dětské práce rozhodně snížila, z neformálních outsourcovaných pracovišť však jistojistě nevymýtila, jak dokládá výzkum International Labor Rights Forum z roku 2010. A mrzačení dětí přirozeně není jediný hřích podnikatelských hráčů byznysu s míči.
Dokonce i většina velkých firem totiž dodržuje dělbu práce, v jejich moderních továrnách se laminuje, řeže kůže, kontroluje kvalita, provádí expedice. Šití se z nich stále vyhání pryč, do přítmí chatrčí a nedbale stlučených dílen. Šicí výrobní fáze je extrémně fragmentovaná a v myriádě vesnických podomních provozů jsou dělníci a dělnice pouhou lacinou vstupní položkou.
Oficiálně nejsou zaměstnaní, kvůli mzdám pod úrovní minimální mzdy, nuceným nadměrný přesčasům ani tragickým pracovním podmínkám se samozřejmě nemohou se obracet na pracovní soudy. Mnozí dělníci v městských továrnách, kteří pracují pro velké firmy, však na tom nejsou o mnoho lépe. Většině z nich firmy přiznávají jen prekérní pracovní smlouvy, tudíž jsou mimo systém sociálního zabezpečení.
Šití míčů mělo kdysi lepší zvuk. Relativně dobré mzdy byly následkem bojovnosti dělníků i potřebě firem uspokojovat poptávku, a činit tedy ústupky.
Za sešití míče, který se v roce 2010 prodával v přepočtu za dnešních 2 600 korun, dostal dělník od sialkotské firmy Forward Sports, mimochodem dodavatele míčů pro letošní šampionát, asi dvanáct korun, uváděl server Spiegel Online v reportáži. Líčí v ní, že místní firmy mohou v Sialkotu využívat speciálního celního úřadu, zatímco šéfové firem Adidas, Nike, Reebok na svých obchodních návštěvách zase soukromé letiště.
„Přála bych si, aby moje děti měly dobré vzdělání, ale nikdy k tomu nedojde,“ řekla v pláči před čtyřmi lety reportérovi agentury KBR Asia Calling dělnice Shazia, když se vracela z desetihodinové směny v továrně na míče. „Vím, že jim ho zajistit nemůžeme a že toho nebudeme schopni nikdy, protože jim stěží můžeme dopřát jídlo. Vím, že moje děti na tom budou stejně jako my, a vím, že náš život se nikdy nezmění.“
V budoucnost nevěřil ani osmadvacetiletý Salim, jehož zpovídala organizace International Labor Rights Forum. Pro firmu Capital pracoval třináct let, pořád byl však prekérním dělníkem. Žil v domě z bláta, vydělával v přepočtu 980 korun měsíčně, hluboko pod minimální mzdou, zatímco náklady domácnosti byly 1 900 korun. I on toužil, aby dětem mohl dopřát vzdělání, které jim umožní se z koloběhu chudoby vymanit. I on však věděl, že pro něj budoucnost neexistuje.
Naivní filantropie, nebo boj za mzdy?
Ostatně, i zákaz dětské práce, který uspokojil srdce západoevropských zákazníků a natřel loga velkých firem lidskoprávními barvami, přinesl více než rozporuplné výsledky. „Některá opatření, navrhovaná s ohledem na dětskou práci, jsou založena na omezeném pochopení životů sialkotských dětí, dětské práce a problémů sociálního rozvoje,“ psala nezisková organizace Child Rights International Network již v roce 1997.
Co měla na mysli? Že na práci dětí závisí existence mnoha rodin. Že šití míčů je pro děti pořád ještě jednou z méně rizikových prací. Že děti nejsou vyloučeny ze školního vzdělávání proto, že by šily míče – ale proto, že jejich rodiny jsou chudé. Ano, že problémem je chudoba, genderová nerovnost mezi mzdami šičů a šiček.
K čemu došlo? Větší sialkotské firmy, zejména ty, které jsou víc vidět, protože obchodují s velkými západními značkami, si začaly dávat pozor. Případ tamní firmy Saga Sports je pro ně varováním: po obviněních z dětské práce s ní firma Nike, jak referuje list The Guardian, přerušila v roce 2006 byznys.
Co se stalo s dětskou prací? Částečně, jak už víme, v odlehlých, na venkově zastrčených provozovnách zůstala. A částečně se přesunula do mnohem nebezpečnějších průmyslových sektorů, jako je zpracování kovů nebo výroba cihel. Tam se o korporátní image nikdo nestará a rodiny peníze pořád potřebují.
Řešení, která nesázejí na povrchní líbivost a nechtějí se zavděčit západnímu nerealistickému útlocitu, tak poukazují především na obecnou chudobu a sázejí na tlak na mzdy. Jen tak odpadne existenční nutnost dětské práce, jen přes vzdělání děti mohou mít šanci na lepší život než jejich rodiče odkázaní na jehlu, nit a plátky kůže. Místní dělníci se snaží hledět týmž směrem. Divize firmy Forward Group, která vyrábí tašky pro značku Adidas, si v roce 2015 vymohla zvednutí mezd třídenní stávkou, jak uvádí na serveru Libcom.org zpráva odborové kampaně Pakistan Trade Union Defence Campaign.
