Prodej dresů je ve fotbale snad ten největší byznys, říká agent Zíka

aktualizováno 
Zařizuje přestupy, ale též pomáhá svým svěřencům s bydlením. Když je čas na přestup, přesvědčuje klub, aby sportovce uvolnil. A v novém působišti dohlíží na to, aby se plnily smluvní podmínky. „Někdy je kluby neplní. Hráč například tři měsíce nedostává mzdu,“ říká elitní sportovní agent Pavel Zíka.

Nabídka hráčů převyšuje poptávku klubů, líčí Pavel Zíka. Úkolem agenta je, aby právě na jeho svěřence narazil fotbalový klub jako na prvního, dodává. | foto: archiv Pavla Zíky

Vaší profesí je pomáhat sportovcům prorazit výš, dál do světa. Je však dostat se do světa například pro fotbalistu univerzální meta? Chce tam vůbec každý?
Vůbec ne. Normálně lidsky si můžeme říct, že spousta hráčů je doma šťastná. Chtějí zůstat u místní ligy a jsou naprosto spokojení. Nechtějí se učit cizí jazyky, zvykat si na nové prostředí. Takové já přesvědčovat o přestupu ven nebudu, musejí chtít sami. A třeba zrovna nejsou z těsta na vrcholový světový fotbal. Někomu stačí kopat řekněme třeba za Slovácko, pětkrát týdně na trénink, jinak chodit po Hradišti do kaváren koukat po holkách. A je to naprosto v pořádku. Pro spoustu dalších kluků je však snem zahrát si ve velkých evropských ligách nebo třeba v americké Major League Soccer. A těm s oním snem pomáhám.

Fotogalerie

Ona legenda o tom, jak agent pomáhá talentované naději rozvíjet sportovní příběh, plnit sen, se hezky poslouchá. Kolik z toho však máte peněz?
Ve fotbale je to klasický obchodní vztah, na provizní bázi. Žádný hráč není rád, když mu někdo sahá do peněz, takže většinou je to mezi prodávajícím a kupujícím, mezi kluby. A zastupující agent dostává procenta. Někde, například v Německu, je to jasně daných 10 procent. Jinde to může být smluvně, podílově. Přitom platí, že ve fotbale je Česká republika a Slovensko exportní trh. Je tu velká snaha ukázat hráče ve velkých soutěžích, například ve výkladní skříni evropských pohárů, a pak je prodat. Takto jsem třeba měl možnost zařídit přestup Martina Dúbravky do Newcastlu za šest milionů liber (v přepočtu asi 180 milionů korun).

Vidíte. Normální smrtelníky ty cifry za přestupy hráčů děsí. Je v těch gigantických sumách nějaká logika, důvod, není to jen bublina?
Myslíte přestupy jako v případě Brazilce Neymara, který šel z Barcelony do Paris Saint-Germain za 222 milionů eur?

Právě. Vždyť je to skoro šest miliard korun! Vyplatí se to vůbec?
Určitě. Chce to však přemýšlet v dlouhodobějším horizontu. Takovým přestupem sportovně posílí celý klub a v Lize mistrů UEFA to místo semifinále může další rok klidně vyhrát. Takže ty peníze dostane zpátky.

Hvězdy navíc vyprodávají tribuny.
Ano, ale nejen, tím to nekončí. Současně se s Neymarem stává klub atraktivnějším pro různé čínské a americké partnery, protože kluby dostávají pozvánky na letní a zimní soustředění, turné. A kdo je divácky zajímavý, populární ve světě, ten prodává víc dresů.

Pavel Zíka

V roce 1998 zakládal agenturu Sport Invest, v roce 2011 se nechal od společníků vyplatit, čtyři roky nato se do byznysu vrátil s firmou Global Sports.

Stál například za přestupem Petra Čecha do týmu Chelsea, dostal Martina Dúbravku přes Liberec, Spartu do Newcastlu, zastupoval Jiřího Jarošíka, podílel se na přestupu Nicolae Stancia.

Mluvíte o prodeji klubových triček fanouškům? Co to je z byznys?
Může se to zdát jako prkotina, ale to je asi ten největší byznys ve fotbale vůbec. Proniknout s prodejem dresů na čínský nebo indický trh? Kus po 40 dolarech? I kdyby si je koupila jen desetina ze dvou miliard lidí tam, dostáváme se do astronomických čísel. Klub, který je díky zajímavému hráči atraktivní, navíc dostává lepší práva a vysílací časy od televize. Hráč jako Neymar nebo Ronaldo je pro klub investice se solidní návratností. Záleží pochopitelně na klubu a penězích.

Pochopitelně. Protože české kluby miliardové hráče neutáhnou…
Samozřejmě. Kdo má v Česku plné stadiony? Sparta, Slavia a Plzeň. Když se na tribunách například v Příbrami sejde 1 200 platících diváků, majitel musí ještě doplácet na provoz. Což dělá rozdíl. Financování českých kubů stojí z 80 až 90 procent na bedrech majitelů. V Anglii majitel dává kolem 10 procent nákladů. Samostatnou kapitolou jsou zahraniční majitelé a investoři, například ropní magnáti ze zemí Perského zálivu. Když začne cpát Katar peníze do Paris Saint-Germain nebo šejk z Emirátů do Manchester City, shazuje to celý trh. Není to regulérní. FIFA se tedy pokouší zavést jakousi finanční fair-play, aby si kluby pořizovaly jen hráče, na které si reálně vydělají, ale moc to nefunguje. Ten byznys kolem fotbalu je však pořád živý, nezastaví se.

Někomu je v cizině smutno, potřebuje přivézt psa

Co je na vaší práci nejdůležitější?
Musíte být stále aktivní, stavět se čelem k příležitostem, hledat nové oblasti a hráče. Hodně vědět, vidět, pořád cestovat. Nikdo na vás nečeká, celkově je totiž obrovský převis nabídky hráčů nad poptávkou. Kluby si mohou vybírat. Mají celé štosy sestřihů a nabídek hráčů. Mou prací je, aby ředitel klubu, když hledá nového útočníka, našel toho, kterého zastupuji, v tom štosu hned nahoře. Musí být kvalitní, poctivě trénovat, s tahem na branku. Když takového dodám, je moje další jednání s takovým klubem postavené na hlubší důvěře.

Je tu však samozřejmě ještě ten hráč…
Ano. Fotbalista, sportovec, hvězda, která chce překročit hranice. Mám s ním smlouvu, kterou mi říká: „Jednejte mým jménem s mým stávajícím klubem o lepších podmínkách, hledejte mi nový klub, abych si vylepšil život.“ Nejde jen o peníze, ale i o sportovní růst. Když někoho zakonzervujete v jednom klubu, může časem ztratit motivaci, zápal pro hru. Potřebuje jít dál.

Jak se pozná, že zůstává v klubu příliš dlouho?
Například v roce 2007 po finále mistrovství světa neodhadli majitelé našich klubů ten správný moment a prováhali šanci pro přestup hráčů, kteří byli na vrcholu. Měli výkonnost, ale protože je kluby nepustily do světa, ztratili postupně motivaci a šli psychicky i svými výsledky dolů, do průměru. Obecně jsou k tomuto jevu hodně náchylní hráči z Afriky. Vidíte kavalíry na postupu, ale tím, že je klub včas nepustí, je vlastně dusí. Jsou dost z rány. A v tomto musí dobrý agent za hráče bojovat. Být s nimi v kontaktu, sledovat jejich zápasy.

Dělá agent i další věci?
Někdy za hráče a sportovce řešíte marketing, vztahy s médii. Spousta věcí se týká jen psychologie, povídáte si, něco zařizujete. Někomu je v cizině smutno, někdo potřebuje přivézt psa, manželku. Přestěhovat byt. Někdo potřebuje dvacet párů kopaček zadarmo. Smlouva s hráčem není na doživotí, ale musíte se o něj starat tak, jako by na doživotí byla. Aby byl v pohodě, nic mu nechybělo, mohl trénovat a podávat ty nejlepší výkony. Aby mohl zazářit.

U Martiny Sáblíkové jsem neměl pochyb od první chvíle

A vy dopředu poznáte, že ten mladý kluk, který teď za juniory běhá po trávníku, jednou zazáří?
Nedá se to úplně poznat, jen odhadnout. Aby se kdokoliv dostal sportovně na vrchol, musí být souhra v kombinaci talentu, píle a svým způsobem i štěstí. Je spousta sportovců, kteří mají jen něco z toho a často to dál nerozvíjejí. Pokud se narodí s talentem, je to vlastně strašně málo. Musí tvrdě pracovat, musí to chtít. I proto jsem nezastupoval například některé mladé hráče ve fotbale, protože i když se propracovávali do reprezentace a točily se kolem nich zahraniční kluby, neměl jsem z nich ten dojem, že na to morálně mají. Že se na vrcholu udrží dlouhodobě.

Dojem? Takže dáte víc na vlastní pocity než na statistiku?
Musím vnímat obojí, abych se nespálil. Ale je pro mě důležité si s dotyčným sportovcem sednout, dívat se mu do očí a povídat si s ním, abych ho poznal jako člověka. To je to podstatné, tam to vidíte. Když jsem mluvil se čtrnáctiletou Martinou Sáblíkovou a jejím trenérem Novákem, neměl jsem pochybnosti.

Jak to?
Když vidíte, jak trénuje v dětském pokojíčku na prkýnkách ten dlouhý rychlobruslařský krok, zatímco její konkurentky Němky, Američanky, Nizozemky, Kanaďanky trénovaly na vysokohorských ledových plochách a ona jim pak dala s prominutím na prdel… Tam to vidíte, že se talent bude rozvíjet každodenní poctivou dřinou, že ta to nevzdá. A to samé bylo u vícebojaře Romana Šebrleho nebo skokanského mistra světa za juniory Romana Koudelky, skifaře Ondřeje Synka. Na statistice úspěchů samozřejmě také záleží, zvlášť ve fotbale, ale je třeba výsledky porovnávat s věkem a zápalem hráčů. Aby to bylo v rovnováze.

Můžete to přiblížit?
Když útočník v žákovské lize nasází 40 gólů, může to být pecka. Ale pak vidíte, že už je fyzicky vyspělý, o hlavu větší než protivníci, má ve čtrnácti letech fousy jak beduín a ostatní překonává ne technikou a uměním, ale tím, že je zašlape do země… pochopíte, že to zajímavé nebude. Protože co rozhoduje dnešní fotbal? Rychlost, obratnost, hra jeden na jednoho. Až mu bude 20 let, jeho momentální převaha se srovná a bude to spíš pomalejší, těžkopádný hráč. Většinou však platí, že u fotbalistů mezi patnáctým a osmnáctým rokem dobře poznáte, co z nich jednou bude.

Jsou i výjimky?
Samozřejmě, jsou hráči, kteří do kvality dozrávají později. Martin Jiránek se dostal do jihoitalské Regginy v jednadvaceti letech, přičemž rok a půl před oním přestupem hrál krajský přebor za Radotín. Nebo Radek Šírl, jel do dvaceti za Rudnou, a najednou byl v Petrohradu. Těch kluků, co do dvaceti kopali za vesnici a pro zábavu, a teď jsou ve světě, není zrovna málo.

Nevyplácené mzdy? To zná i fotbalová branže

Jak moc ve vašem byznysu platí podání ruky a čestné slovo?
Nechci jmenovat zemi, město ani konkrétní klub, ale jako příklad: Jeden majitel klubu byl hodně časově vytížený a neměl na mě zrovna moc času. Takže jsme se místo kanceláře potkali v metru. Jeli jsme asi pět stanic, mezitím domluvili podmínky přestupu hráče, podmínky klubu, naši provizi. Podali si ruce a bylo to.

Funguje to tak pořád?
Dřív to fungovalo i takto, dnes už většinou ne. Přitom to úplně stačilo. Nebo spíš takhle, s lidmi, se kterými se dalo jednat narovinu i před lety, se dá jednat podobně i nyní. Zmíním třeba Honzu Nezmara, dnes velmi úspěšného sportovního ředitele Slavie. Deset let to byl můj fotbalový svěřenec, dělal jsem mu agenta. Známe se, víme co jeden od druhého čekat, a tam to podání ruky opravdu platí.

To zatím vypadá dost idylicky…
V Česku nebo ve významných zahraničních klubech se naštěstí personální obsazení zase tak často nemění. A když mění, tak za známé lidi. Josef Jinoch, kterého jsem zastupoval ještě jako hráče, byl úspěšný sportovní ředitel Liberce. Pak byl sportovní ředitel Jihlavy a teď je sportovní ředitel Boleslavi. To je ten pozitivní příklad. Jenže ve fotbalu se dnes točí opravdu velké peníze a je okolo toho i spousta nových lidí. Člověk si někdy musí dávat pozor.

Jaké ty problémy mohou mít podobu?
Máme uzavřené smlouvy s kluby, které za zprostředkování příchodu hráče slibují zajímavé podmínky, ale někdy je neplní. A jsou to dost nedobytné pohledávky. Podobně je to se smlouvami pro hráče, je to sice hezky vymalováno, ale peníze najednou nejsou. Takže hráč například tři měsíce nedostává mzdu. Trochu se v tom snaží pomoci FIFA pravidlem, že když hráči tři měsíce klub neplatí, může prvním dnem čtvrtého měsíce doporučeným dopisem oznámit, že končí a jako uvolněný může přestoupit jinam. Ale není nic neobvyklého, když takový klub složí 89. dne v bance peníze na účet hráče například jen za jeden měsíc, a ten se ven jen tak nedostane.

O jakých klubech se bavíme?
Nechci zmiňovat konkrétní kluby, ale budu natolik geograficky nekorektní a prozradím, že směrem na jih je to horší.

To jsou jednání s kluby. Ale co hráči?
Zastupování fotbalistů je jako hodně živý, měnící se organismus. Je v tom hodně patrný odraz dnešní doby, protože vlastně nic už není stabilní. Když jsem zastupoval Petra Čecha, byl jsem si stoprocentně jistý, že kdyby mu někdo zavolal a lanařil ho, řekl by mu: „Ne, děkuji, mám pana Zíku.“ Dnes neuplyne den, aby hráče někdo nepobízel: „Vyprdni se na svého agenta, já ti zařídím Anglii do půl roku, ale musíš mu dát výpověď a musíš tu smlouvu podepsat se mnou.“ Dnes je to globálnější, uvolněnější, méně osobní. Míň fér. A někdo tomu může podlehnout.

Vy takto jiné hráče nelanaříte?
Ne. Sice můžete mít jednou úspěch, ale zkazíte si jméno napořád. A fotbal je věčný, řekl bych nesmrtelný. Partneři v byznysu mají dobrou paměť. Jednou někoho podrazíte a jede to s vámi. Celé to spočívá na týmové shodě a spolupráci všech zúčastněných. Když se peče dort, musíte se spokojit s tím, že se rozkrájí například na pět částí. Protože jakmile jednou někoho podrazíte, příště se bude péci bez vás.

V byznysu se jako agent pohybujete jednadvacet let, slavíte šedesátku. Není čas na důchod?
To neslyším zrovna poprvé. Víte, mám dva syny, Davida a Filipa, a oba v mé práci pokračují. Žádní mazánci, prosadili se do branže sami. To je sen každého táty. Třeba ony přestupy Dúbravky nebo Patrika Hrošovského z Plzně, to si z drtivé většiny dělali sami. Jsou dobří, jako mladším jim tolik nevadí cestování, umí jazyky, ledacos odkoukali. Pracují na sobě, já jim jen dělám takového supervizora.

Víte už, že to zvládnou?
Už to vím. Kolikrát si taky říkám, Zíka, dej jim šanci a větší prostor. Ale je to těžké, protože… mě to zatím pořád strašně baví. Že můžu být v tomto prostředí, sledovat sportovní zprávy, potkávat se s fotbalisty. A pořád musíte myslet, říkat si: Je sice říjen, ale jak to bude v lednu? Protože v lednu mohou ty kluby začít nakupovat… Je to prostě můj život.

Autoři:
  • Nejčtenější

Jsem přítulná, nevyzpytatelná a křehká, říká MOgirl Nikol

Nemusíte nutně dělat velké věci, stačí maličkosti. Nestůjte však na místě a nečekejte, že se něco stane samo od sebe....

VIDEO: Krása živá i silikonová. Praha vzdala hold erotice

Krásné a většinou jen nepatrně oblečené dívky, pokud vůbec, nejroztodivnější erotické pomůcky. Představení, od...

Dušené maso podle Babylóňanů. Vědci oživili čtyři tisíce let starý recept

Nejsou příliš konkrétní a detailní, ale svědčí o tom, že už babylónskému starověku záleželo na pestrých,...

Premium

Nadia Comaneciová: sportovkyně století a „holčička, která se nesmála“

Nemohla normálně dospět, bylo jí to upřeno. Vyhrála olympiádu a stala se loutkou totalitního režimu. Rumunské sportovní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Inspirovala mě anglická divoká mládež, říká stavitel custom motorek

Vystudoval scénografii a animaci, propadl však světu custom motorek. Upravuje staré stroje, vdechuje jim nový život....

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Premium

Zabít nudu, nastřelit se. Na drogách jsou i školáci z dobrých rodin

Ritalin, deset tablet. Kdo se přidá?“ ptá se čtrnáctiletý školák na sociální síti ostatních kamarádů. Netrvá to ani pět...

  • Další z rubriky
Premium

Chtěla jsem zemřít hned po příjezdu, vzpomíná Osvětimská knihovnice

Roku 1943 byla převezena z Terezína do polské Osvětimi-Březinky. Dita Krausová se dostala jako výpomoc na dětský blok....

Premium

Největší průšvih byl, když mluvil potichu a pomalu, vzpomíná Gottův tajemník

Přes třicet let byl blízkým spolupracovníkem Karla Gotta. Rozhovor proběhl pár hodin po zpěvákově skonu. Na Janu...

Premium

Muž, kterému nikdo nemůže lhát. Umím ovlivnit i lásku, říká mentalista

Rozhovor s fenomenálním hypnotizérem a mentalistou Jakubem Kroulíkem je nezapomenutelný zážitek. Během poutavého líčení...

Skrze malování zkoumám vlastní život, říká výtvarník Jan Gemrot

Jeho obrazy jsou v prestižních sbírkách, má svůj okruh sběratelů. Výstavní síně však jako metu nemá, rozhodující je pro...

Najdete na iDNES.cz