Nezlob, pradědeček se na tebe dívá
Obyvatelé Kiribati, ostrovního státu rozptýleného na atolech v Tichém oceánu, se po násilné christianizaci většiny pohanských zvyků zřekli. Tradice sběratelství lebek předků ale zůstala misionáři neodhalená, a tak se v menší míře drží ještě dnes.
Pokud zemře jeden z vážených členů rodiny, obvykle nejstarší děd či babička, ponechává se jeho tělo pro větší úctu po dva týdny nepohřbené. Aby se všichni zblízka i zdáli mohli přijít rozloučit. Jenže udržet v horkém a vlhkém tropickém klimatu chýši navzdory rozkladnému puchu obyvatelnou je pořádně náročné. Napomáhá vykuřování objektu bylinami a nejrůznější vonné masti.
Poté je tělo řádně pohřbeno, ale jen proto, aby bylo po několika měsících znovu vykopáno a mačetou z něj byla oddělena lebka. Ta má své čestné místo v domácnosti, na polici mezi předměty denní potřeby. Není nic neobvyklého, když k lebce pozůstalí hovoří, berou ji ke společným hostinám nebo na delší výlety. Teprve po letech, když už mají pocit, že jsou se ztrátou blízkého dostatečně smíření, pohřbí lebku zpátky k tělu.
Rodina je zase pohromadě
Malgaši z Madagaskaru patří mezi etnikum, které žije „ve světě duchů“. Každé zvíře nebo strom má podle nich nějakého ducha a každý zvuk divočiny je jeho hlasitým projevem. A protože žijí celý život obklopeni duchy, nemělo by náš překvapit, že ani jejich zesnulí z jejich životů vlastně nikdy úplně neodejdou.
Patrné je to během svátku famadihana, který tu nazývají „obracením kostí“. Není to prý tradice náboženská, ale ryze kulturní, a tak jí ani misionáři nebrání. Jednou za sedm let pozůstalí vynesou své mrtvé z krypt a pozvou je k sobě. Vysušené kostry jsou vybaleny z rubášových pláten a dostanou nové oblečení. Ve svátečním oděvu je pak vynesou ven na světlo a celá široká rodina se tu těší ze setkání s dávno mrtvými příbuznými.
Famadihana je sice časem vzpomínek, ale nemá melancholickou podobu. Zpívá se a tančí. A proč to všechno? V místních klimatických podmínkách trvá definitivní rozklad těla v kryptě desítky let. Je to čas, po který je duše příbuzného stále svázána s tělem. A obřad má pomoci onen dlouhý čas trochu ukrátit.
Jako truchlící labuť v plamenech
Obřad satí patří mezi ty opravdu extrémním a není divu, že ho britská koloniální správa v Indii nemilosrdně potírala. Od roku 1827 je tu postaven mimo zákon, ale v odlehlejších krajích, mimo dohled státní moci, bývá praktikován i dnes. Vdova po zesnulém při něm vstoupí do plamenů posmrtné hranice a dosáhne tak v jediném okamžiku „očištění a věčné splynutí“ se svým manželem.
I proto se termín satí volně překládá jako „ctnostná žena“. Ženy, které sebevraždu odmítly, si musely oholit hlavu a nikdy se již znovu neprovdaly. Pozadím celého rituálu však byl nátlak. Vdovy byly k obřadu často nuceny příbuznými, ať už z náboženských, nebo majetkových důvodů. Pozůstalým po nebožtíkovi by totiž po „dobrovolné“ smrti manželky v ohni připadl celý jeho majetek.
Když mrtvé můžete spočítat na prstech
Smrt blízkých je bezesporu traumatickou zkušeností, která způsobuje velkou emocionální bolest a utrpení. V některých kulturách se pak k této vnitřní bolesti připojuje i ta fyzická. Například lidé z novoguinejského kmene Dani věří, že právě intenzivně bolestivý fyzický prožitek pozůstalých pomáhá mrtvým odejít. Proto si, zvláště zdejší ženy, po smrti blízkého příbuzného nebo dítěte vlastnoručně uřežou jeden článek prstu.
Není to nic příjemného, rituál rozloučení začíná pomalým nařezáváním kůže, teprve pak začíná krájení do masa. Než se čepel nože propracuje až ke kloubu, může to trvat i půl hodiny. Vzhledem k celkové kvalitě života na Papui-Nové Guineji jsou tu úmrtí novorozenců a malých dětí častá a ženu z kmene Dani, která by měla všechny prsty, tu prakticky nepotkáte.
Kmen Dani se přitom pyšnil ještě jiným rituálem. Své mrtvé dříve mumifikoval kouřem. Dnes již tuto praxi nedodržuje, mumie, některé jsou i několik set let staré, však stále uchovává.
Blíž nebesům, dál od nepřátel
Igoroti tvoří pestrou směs kmenů obývajících hornaté vnitrozemí Luzonu. Kvůli vysokému stupni izolace k nim novinky z pobřeží dorazily se značným zpožděním, včetně „výmyslu“ misionářů o pohřbívání mrtvých do země v rakvích. To se navíc domorodcům nezdálo správné, nepřáli si, aby jejich zesnulí hnili ve vlhké zemi plné červů.
Proto pozůstalí začali bělochy doporučované rakve s nebožtíky zavěšovat na skalní stěny. Chtěli mít své předky pořád na očích a vědět, že jsou v pořádku. Byl tu i další důvod, ze sousedních provincií Kalinga a Bontoc během kmenových válek občas dorazili lovci hlav, a když nepochodili, vykopávali lebky igorotských mrtvých, aby neodešli s prázdnou. Lidé tu věří, že čím výše rakev zavěsíte, tím blíž má duch zemřelého k duchům předků. V širokých rakvích jsou nebožtíci uloženi ve fetální pozici, aby ze světa odešli tak, jak na něj přišli.
