Nabídku hřejivého doušku, sdílení lahve vodky bezdomovci v Moskvě neodmítají. A že se s nenadálou pohostinností pojí i nějaká ta povinnost? Například doprovodit štědrého dárce na procházce parkem, zahrát si s ním partii šachu anebo jen společně zavzpomínat na staré dobré časy? To se pak rozumí samo sebou.
Jenže v Bitcejevského parku takový bojarský přípitek na dlouhý život nejednou ukončil svist kladiva.
Násilník, v jehož rukách se kus nářadí stával smrtící zbraní, útočil na své oběti zákeřně, zezadu. Tak, aby je jedinou ranou omráčil a znehybnil, a přitom se nepotřísnil krví, až je bude ležící na zemi dobíjet. Do perforované lebky a mozku rozmašírovaného na kaši pak láhev s vodkou zapíchl. Byl to ustálený postup a vlastně i podpis bitcejevského maniaka.
Případ, který policii nezajímal
Zprávu o tom, že je v třetím měsíci těhotenství, její přítel nepřijal dobře. Proud výčitek přerůstající v hlasitou hádku naznačoval, že místo vdavek teď chystá spíš rozchod. Marie Viričeva z místa jejich schůzky odjela metrem. Projížděla podzemím města, kde doufala najít lepší existenci, a zažila jen osudové zklamání.
Pro slzy v očích neviděla, že už ji někdo delší dobu sleduje. Mladý hubený muž, když se znovu s pláčem zhroutila na lavičku v parku, rovnou ji oslovil. Dal se s ní do řeči, snažil se ji uklidnit. V tak těžké situaci to od cizince bylo milé gesto. Snad znamení, že Moskva není jen anonymní metropolí a pořád tu ještě žijí lidé se srdcem na správném místě?
Marie však nebyla zase tak naivní. Ještě než souhlasila s nabídkou na krátkou vycházku přírodou, aby si vyčistila hlavu a přišla na jiné myšlenky, nechala si od muže ukázat jeho doklady. Zapamatovala si jeho celé jméno i adresu. Sama zákoutí Bitcejevského lesoparku neznala, v Moskvě žila teprve půl roku. Ale její průvodce se tu orientoval víc než dobře. Zavedl ji až k betonové skruži, překryté železným poklopem. Proč právě sem? Na to se už zeptat nestačila. Galantní a pozorný Saša na ni totiž zaútočil.
Povalil ji na zem a hlavou jí bil o beton skruže, lebku jí drtil kovovým těžkým poklopem. Krev byla všude, obličej měla rozdrásaný, bolest je omračující. Když ji má za mrtvou, shodí ji dolů, do osmimetrové šachty. Při pádu v bezvědomí si Marie přelámala o kovové stupačky ruce. Jejího bezvládného těla se také ihned chopil silný proud. Neměla zdání, jak dlouho ji unášel kalnou temnotou svodů kanalizace.
Oběti ubíjel hodiny palicí, unikal 44 let. Sériovým vrahem byl policista |
Nezemřela, nepodlehla utrpěným zraněním, neutopila se. Místo toho bude dvacet hodin bloudit absolutní tmou kanálů, než narazí na výlez na povrch. Otevřít jej se zlomenými pažemi nedokázala. Volala o pomoc, jež se nakonec zázračně dostavila.
Skončila v nemocnici, kam ji přišel vyslechnout policejní důstojník. A i když mu vše přesně popsala, udala pachatelovo jméno a adresu, vyšetřovatel to nedocenil. Nebyl rád, když mu někdo přidělává práci. Myslel, že Viričevová jen přehání a snaží se inscenovaným pokusem o vlastní vraždu přitáhnout pozornost přítele, který ji odvrhl. Neměla navíc v pořádku papíry, nebyla v Moskvě přihlášena k řádnému pobytu. Poradil jí: jestli nechce mít oplétačky se zákonem, bude lepší, když o celé věci pomlčí.
Tento případ vražedného ataku z února 2002 tak nikdy vyšetřován nebyl. Doplatily na to desítky dalších lidí. Po propuštění z nemocnice Viričevová dokonce útočníka zahlédla v místním obchodě. Na nic už nečekala, z Moskvy se okamžitě odstěhuje.
Moskva. Město, kde mizí lidé
Ne každé prvenství, kterými se může pochlubit Moskva světu, je skutečně k chlubení. Hlavní město Ruská federace je totiž nechvalně proslulé rekordním výskytem sériových vrahů. Od roku 1991 jich tu bylo dopadeno dvaadvacet, další přibližně desítka jich tu nyní aktivně působí. Každý osmý ruský sériový vrah, jehož případ byl v posledních třech dekádách vyšetřen a zadokumentován, a každý čtvrtý dosud nepolapený, si ke svému běsnění vybral právě Moskvu a její předměstí.
Vatikánské orgie, mafie, agenti. Zmizení Emanuely Orlandi je mysteriózní |
Nejde přitom o vrahy z profese, nájemné zabijáky napojené na organizovaný zločin, tak jako třeba v Kolumbii nebo Mexiku. Ale spíše o osamělé vlky, maniakální a extrémně násilné psychopaty, kteří využívají anonymity městského prostředí, pozoruhodné lhostejnosti zdejších obyvatel a omezeného přístupu veřejnosti k informacím, aby z dvanáctimilionové metropole učinili svůj lovecký revír.
I v této děsivé bilanci mezi nimi však Alexandr Jurjevič Pičuškin vyniká. Proto, že se těl svých prvních obětí zbavoval jen o trochu důmyslněji, dokázal spravedlnosti unikat předlouhých patnáct let.
K určitému národnímu svérázu Ruska neobvykle vysoký počet ztracených lidí patří. Ročně je v průměru nahlášeno 70 až sto tisíc pohřešovaných. V rámci regionů pak na čele ruského žebříčku stojí znovu Moskva, s průměrem 6 830 pohřešovaných ročně. Čtvrtinu z nich už nikdo nenalezne.
Pokud je tedy někdo vůbec hledal. I v tom totiž tkví zdejší svéráz. Svéráz policejní práce. Jinak je těžké si vysvětlit, že moskevské policisty vůbec nezalarmoval fakt, že se v roce 2005 mezi pohřešovanými objevovali až nápadně často obyvatelé ulice Chersonskaja. Z jednoho jediného bloku pětipatrových domů, takzvaných chruščovek, zmizelo v průběhu necelého půl roku deset lidí.
Byli to důchodci, dělníci, samoživitelky. Pokud by vyšetřování těchto případů byla věnována sebemenší pozornost, nezapadlo by, že člověkem, s nímž byli pohřešovaní naposledy viděni, byl jeden a stále tentýž obyvatel tohoto bloku. Jejich soused, tichý a klidný Saša Pičuškin. Čtyřiatřicetiletý mladík, zaměstnaný jako skladník v nedalekém supermarketu, žijící v domácnosti u své matky.
Ani když se začala na chodníčcích a v křoví nedalekého Bitcejevského lesoparku, od ulice Chersonskaja je vzdálený jen pět minut chůze, objevovat první těla zmasakrovaných nájemníků, nikomu z týmů vyšetřovatelů to nepřišlo zvláštní a hodné pozornosti.
Přitom se jevilo zřejmé, že k takové procházce by se oběti těžko nechaly přesvědčit od někoho, koho vůbec neznaly. Policejní pátrání se z mrtvého bodu nikam neposouvalo, byť prakticky každá další prohlídka Bitcejevského parku vydávala další čerstvě ubitá těla pro místní márnici.
V dubnu 2006 už policie věděla o dvanácti zavražděných. A záhy k nim přibyla třináctá oběť. Larisa Kulyginová, surově ubitá kladivem, byla přitom zaměstnankyní téhož supermarketu jako Pičuškin. A Marina Moskalyová, kterou vrah v parku umlátil prakticky na tom samém místě o necelé dva měsíce později, byla jejich kolegyní.
To, že je epicentrem hrůzných činů stále tentýž prostor, že zavraždění pocházejí víceméně z jedné adresy nebo jsou to zaměstnanci jednoho konkrétního podniku, moskevským vyšetřovatelům jako vodítko neposloužilo.
Nechávalo je klidným i to, že Moskalyová zanechala svému synovi vzkaz, že se jde se svým kolegou Pičuškinem projít do parku. Dokonce na něj uvedla kontaktní telefon. Na ono číslo však nikdo nezavolal.
Místo toho se vyšetřovatelé soustředili na lístek z metra, který měla Moskalyová u sebe a který použila necelou hodinu před svou smrtí. A projížděli tisíce hodin kamerových záznamů, aby zjistili, kdo ji cestou doprovázel. Teprve pak, 16. června 2006, si pro Alexandra Jurjeviče Pičuškina přišli.
Nebránil se, nekladl odpor. A poměrně ochotně se ke spáchaným vraždám začal doznávat. Tu úplně první prý spáchal už v roce 1992, kdy jednoho ze sousedů v domě shodil z balkonu. Policie to tehdy uzavřela jako sebevraždu, a tím Pičuškinovi dodala jistotu nepostižitelnosti.
Když zabíjíte, žijete
Důkazní řízení při vyšetřování závažných kriminálních činů stojí v Rusku velkou měrou na rekonstrukci v terénu. S eskortou policistů a kamerovým štábem se tedy dopadený Pičuškin znovu a znovu vydával do Bitcejevského parku, svého rajónu, aby na figurínách ukázal, jak jednotlivé vraždy spáchal. Měl skutečně fenomenální paměť a nevynechal jediný detail. Pamatoval si každý úder kladivem.
Vyžíval se v tom a nešetřil podrobnostmi ani ve výkladu svých motivů.
„Čím blíže své oběti znáte, tím příjemnější je zabíjet je,“ vyprávěl zkoprnělým vyšetřovatelům, proč zabíjel své sousedy a kolegyně z práce. „Neokrádal jsem je, nechtěl jsem je zneužívat. Bavilo mě jen to zabíjení. Protože jen když někomu berete život, cítíte se sami skutečně naživu. Cítil jsem se jako otec všech těch ubitých lidí, protože jsem to byl já, kdo jim otevřel dveře do jiného světa. Pro vás je možná nepředstavitelné prožít týden bez jídla. Pro mě je nepředstavitelné prožít týden bez jediné vraždy.“
Vyšetřovatelé doufali, že ona psychopatická šaráda brzy skončí. Ale vyšinutý Pičuškin se chtěl chlubit dál. Nejen těmi patnácti zavražděnými, které „vyrobil“ od října 2005 a kteří byli předmětem rekonstrukcí v parku. Chtěl jim předvést „i ty ostatní“.
Ostatní?
Jak se ukázalo, vyšetřovaná série vražd v Bitcejevském lesoparku byla pro Pičuškina jen zákuskem za mnohem vydatnějším chodem. S vražděním totiž začal už v květnu 2001. Tehdy se prý ještě trochu bál spravedlnosti, a tak těla svých obětí porůznu skrýval. Házel je do melioračních skruží a kanalizačních svodů. Kolik jich bylo?
Pičuškin znovu vyšetřovatele šokoval. Zcela vážně totiž hovořil o šestačtyřiceti lidech. Lidech, které nikdo nepostrádal a nehledal. Bezdomovcích, v parku přespávajících imigrantech. Anebo důchodcích, které tu potkal na procházce a vyzval, aby si s ním zahráli šachy. Během partie přemýšlel nad tím, jestli je nechá žít. „Cítil jsem se jako Bůh,“ dodával. A žít je většinou nenechal.
Šachy a hry osudu, jak sám říkal, jej fascinovaly. Za cíl si vytyčil, že vlastnoručně zabitými pokryje celou šachovnici. Soudě podle hrací desky s přilepenými číslovkami, kterou policie našla u něj doma, mu do finiše už moc nezbývalo. Stál před číslovkou dvaašedesát. „Asi bych s vražděním nepřestal, ani kdybych tu šachovnici zaplnil,“ pokorně doznával Pičuškin.
Moskevští vyšetřovatelé byli schopni nalézt jen část tělesných ostatků, a tudíž mohli ztotožnit jen část obětí. Ukázalo se také, že tři z napadených obětí, včetně Viričevové, útok dokázaly šťastně přežít. Jejich případům však tenkrát nikdo nevěnoval pozornost.
I proto se ve snaze získat více usvědčujících materiálů uchýlili ke lsti. Nechali Pičuškina, v záři přistavených kamer ve výslechové cele, učinit své velkolepé kompletní doznání. Vrah doufal, že se jeho vystoupení dostane do národní televize. Do vysílání však nikdy nezamířilo. Jenže u soudu onen vychloubačný materiál, z jehož poslechu stydne krev v žilách, neobstál.
Proto také během procesu vybuchl hněvem. Ne proto, že by se cítil být dotčený doživotním trestem odnětí svobody, ale protože mu žalobci zabránili v dosažení triumfu. Tím, že v součtu zredukovali počet jeho úkladných vražd na pouhých devětyčtyřicet, z něj učinili až druhořadého sériového vraha.
On chtěl být tím největším. Strašlivějším, než byl kanibal Čikatilo a Vasilij Komaroff dohromady. A to se nenaplnilo.
Trestanecká kolonie číslo 18 federální vězeňské služby na břehu řeky Sob, přezdívaná Polární sova, je jedním ze sedmi ruských vězení s maximální ostrahou, určených pro zvláště nebezpečné a na doživotí odsouzené kriminálníky. Toto zařízení proslulo řadou skandálů, včetně toho, že tu z vězňů násilím vytloukají doznání k dalším vraždám, aby si mohla ruská policie vylepšit bilanci uzavřených případů.
Pro Alexandra Jurjeviče Pičuškina, někdejšího Bitcejevského maniaka a Šachovnicového vraha, je toto místo peklem. Ne kvůli poměrům ve věznici, ale proto, že jeho nadpočetná doznání tu už nikoho nezajímají.
