Dvanáct za sebou následujících doživotních trestů plus osm let navíc, vše bez možnosti zkrácení trestu nebo předčasného propuštění. Takový byl verdikt, který zazněl 21. srpna 2020 u soudu v kalifornském Sacramentu. Ačkoliv zněl rozsudek víc než tvrdě, mnohým z přihlížejících v soudní síni přišel jako naprostý výsměch spravedlnosti. Nejen proto, že trest pro pachatele přišel až tragicky pozdě.
Joseph James DeAngelo, muž, kterého si bulvární noviny pojmenovaly jako Golden State Killer, Zabiják ze Zlatého státu, totiž v průběhu svého běsnění v Kalifornii brutálním způsobem zavraždil třináct lidí. Na kontě měl dalších jednapadesát znásilněných obětí, k tomu desítky dalších přečinů. Například řetězec více než 120 vloupání. Ale protože se většiny těchto skutků dopustil před rokem 1986, drtivá většina z provinění už byla dávno promlčená. Pachatel za ně nemohl být odsouzen. I když se k nim doznal.
Ne kvůli černému svědomí. Doznání sériového vraha a násilníka, které dopomohlo kalifornské policii prosvětlit desítky neuzavřených případů a notně si vylepšit bilanci, bylo kšeftem se spravedlností. Pachatel uzavřel dohodu o uznání viny. Výměnou za své doznání se vykoupil z trestu smrti.
Přinejmenším kontroverzní pak byl způsob, jakým byl viník odhalen a usvědčen. Nedošlo sice k porušení platných zákonů, ale praktiky vyšetřovatelů byly ukázkovým ohýbáním práv občanů. Při jeho dopadení byly překročeny dosud nepřekročitelné hranice, nejspíš s dalekosáhlými důsledky pro osobní práva nevinných jednotlivců v budoucnu.
To nejhorší, co pozůstalým po obětech viditelně ubíralo z pocitu zadostiučinění, byl fakt, že před nimi na lavici obžalovaných seděl pětasedmdesátiletý důchodce. Na rozdíl od svých obětí prožil celý svůj život bez úhony. Po čtyřiačtyřicet let unikal spravedlnosti, celý čas strávil na svobodě.
Téměř dokonalý policista
Kdo však vlastně byl DeAngelo? Z jeho životopisu nevyčteme osud vyvržence. Vidíme úspěšného studenta, velkého sportovce. A taky vojáka, hrdinu, strávil dvaadvacet měsíců ve válce ve Vietnamu. Po ní se pustil do vysokoškolských studií, která si rozšířil o policejní univerzitu. Absolvoval s vyznamenáním. Specializoval na trestní právo a metody kriminálního vyšetřování, nastoupil ke dvaatřicet týdnů trvajícímu přípravnému kurzu pro policisty. Nakonec se jím stal. A taky vzorným manželem, otcem tří dětí.
Že byl ve službě možná až příliš horlivý a nejspíš donášel na své kolegy? Že měl problémy se sebekontrolou a pod tlakem reagoval přehnaně, až výbušně, agresivně? Že se v jeho dětství opakovaly prohřešky typu drobných krádeží či týrání zvířat? Že se nezdráhal po telefonu i přes plot vyhrožovat sousedům? Nebo snad to, že jeho první partnerka urychleně zrušila zasnoubení poté, co jí vyhrožoval zbraní?
Varovné epizody své minulosti DeAngelo před světem dovedně skrýval. Navenek působil normálně. Napomáhalo mu v tom jeho vyšší než průměrné IQ, a to, že rád s lidmi kolem sebe manipuloval.
Ve sboru neplatil za obzvláštní kapacitu, ale za spolehlivého policejního důstojníka, který své práci rozumí. Nikdo netušil, že se za částí jeho profesně nezpochybnitelných výkonů skrývalo i to, že nejednou asistoval přímo u vyšetřování případů, které sám spáchal.
Tři různí pachatelé
Při listování regionálními novinami z roku 1973 nabudeme dojmu, že se jihovýchod Kalifornie stal rájem zlodějů. Vloupání, krádeže v bytech a loupežné průniky do spících domácností tu totiž byly na stálém pořádku.
Ve Visalia řádil Plenitel, sousední okres byl nechvalně proslulý působením Exeterského ničitele a v Cordově měli Kočičího zloděje. Tak média pojmenovala jednotlivé neznámé pachatele. Společná jim byla troufalost, drzost. A jak neochotně doznávala policie, také jistá profesionalita provedení.
Pachatelé si dovedli předem obhlédnout terén, přístupové i únikové cesty. Při nich nevyužívali veřejné komunikace, ale spíše pěšinky v parcích a pejskařské stezky, potoční koryta. Tak za sebou zanechávali jen minimum trasologických stop a svědků. Tito zloději se rovněž jistili při samotném průniku do domácností. Před akcí se zbavovali zdrojů osvětlení, uměli přeštípnout kabely telefonního připojení. Otvírali si hned několik možností průniku dovnitř, odemykali si paklíči, řezali okenní skla. A nechávali si několik únikových cest. Mizeli zadními dveřmi, okny v přízemí, garáží. Pěšky nebo na ukradeném kole.
Pořád používali rukavice, aby nezanechávali otisky. V domě, který navštívili, se jistili poplašnými prvky. Ke dveřím přikládali talíře a sklenice, které je hlukem varovaly. Zprvu šlo o relativně rychlé akce, ale později rostla troufalost. V domech trávili klidně celé hodiny. I když v nich třeba spaly celé rodiny.
A co se z takových vyloupených domácností ztrácí? To je to nejpodivnější.
Radost z ubližování
Všichni tři, Exeterský ničitel, Plenitel z Visalie i Kočičí zloděj z Cordovy, povětšinou ignorují cennosti, elektrospotřebiče, hotové peníze. Kradou zbytečnosti a maličkosti. Vyberou necelých padesát dolarů z porcelánového prasátka, seberou nasbírané věrnostní žetony za nákupy v supermarketu. Odnesou jednu ze dvou náušnic nebo šperku, jehož hodnota je nikoliv finanční, ale zjevně jen citová.
O to větší mají tyto zlodějiny dopad na postižené. Někdo svévolně pronikl k nim do domu, klidně se díval, jak spí, a pak jim vzal něco, co jim je vzácné a nenahraditelné. Alespoň tak si počínal Kočičí zloděj. Exeterský ničitel naopak v domácnostech bez majitelů zanechával učiněnou spoušť. Stěhoval nábytek, vyhazoval obsah skříní na podlahu. Aniž by si něco cenného odnesl.
Plenitel z Visalie se zase hnal za výkonnostními rekordy. V noci 30. listopadu 1974 dokázal za jedinou noc proniknout do dvanácti různých domácností. Jeho podpisem byly okenní tabule a zrcadla, které kladl na manželské postele. Tento pachatel také jako první překročil hranice mezi kategoriemi závažnosti zločinů.
Na podzim roku 1975 pronikl do domu, kde vzbudil a pod pohrůžkami zabitím přímo z pokoje unesl šestnáctiletou Elizabeth. Jaké s ní měl záměry, je lepší nedomýšlet. Hluk nicméně probudil jejího otce Clauda Sneelinga. V garáži domu uviděl svou dceru zápasící s mužem v lyžařské kukle. Pak třeskly dvě rány. Plenitel z Visalie uprchl, ale poprvé zabíjel. A zalíbilo se mu to.
Je známo, že při dalších vloupáních střílel na své pronásledovatele, včetně policie, ještě dvakrát.
Dvacet měsíců, žádná odpověď
Série více než 120 případů nevyřešených vloupání, která se ve třech kalifornských okresech táhla před dvacet měsíců, ale náhle skončila. Jak to? Na to policie odpověď nenalezne. A nespojí si ani to, důvodem byly rozdílné metody provedení zločinů, že je všechny spáchal tentýž člověk. Joseph James DeAngelo, toho času policejní důstojník který se nejednou při vyšetřování a zajišťování stop druhého dne znovu objevil na místě činu.
Kariéra připisovaná trojici mediálních postav skončila proto, že se DeAngelo v roce 1976 přestěhoval do Sacramenta. A spolu s ním do regionu přišel i nový přízrak. Násilník z Východní oblasti. Tedy spíše „znásilňovač“. Pachatel si cíleně vyhlížel domy s osamělými ženami, na něž pak v noci útočil.
I on před akcí prováděl rozsáhlou rekognoskaci terénu, sledoval denní rutinu svých budoucích obětí. Často se dovnitř vloupal předem, aby se nachystal. Připravil si pouta, vybil náboje ze zbraní v domácnostech, odpojil telefon, odemkl si okna. Teprve pak zaútočil. Jeho arogance neměla strop. Často volal svým cílům měsíce předem. A nejednou je kontaktoval i poté, aby se jim vysmál a mohl se pást na jejich zoufalství.
Carmichael, Stockton, Orangevale, Citrus Heights, Arden, Davis, Modesto, Danville. Všechna tato městečka a předměstí Sacramenta žila v neustálém strachu, protože tady Násilník opakovaně útočil. Za necelá tři léta spáchal padesát znásilnění. Přitom se proměňoval i modus operandi, způsob provedení.
Už neútočil na osamělé ženy, ale i na matky v domácnostech s dětmi. A nakonec i na ženy s manžely, partnery. Pronikl do domu, vzbudil je a oslnil baterkou, ohrožoval zbraní. Nechal je vzájemně spoutat, oddělil je. A ženu pak opakovaně znásilňoval. Celé hodiny. Spoutaným mužům naložil na hruď talíře s výhrůžkou, že jestli uslyší cinkání, pozabíjí všechny v domě. Bylo to děsivé.
Byl macho chlapem, pitbull na dvorku, dům plný zbraní. A De Angelo si užíval, že má převahu i nad ním. Jednadvacetiletého Victora Hayese v roce 1977 spoutal, položil na břicho, na nahá záda mu položil polici, na ni slánku. Když se zvrhne, rozstřílím ti hlavu, ohlásil mu. Poté hodinu znásilňoval jeho přítelkyni.
Bylo v tom víc než jen touha po sexuálním násilí. Pachatel chtěl ukázat svou dominanci. „Další na řadě je Sharon,“ zašeptal před odchodem spoutanému mladíkovi jméno jeho matky. A zanechal po sobě stopy, které měly zesměšnit, ponížit, ukázat: „Dělal jsem si tady doslova, co jsem chtěl. Protože já jsem ten, kdo má vše pod kontrolou.“
Dělal si „přestávky“, při nichž vybílil ledničku a dojedl večeři, než zase pokračoval. Z domu se vytrácel tak, že oběti nevěděly, jestli už odešel, nebo se zase vrátí. A mnohdy se vracel. Jeho brutalita se přitom stupňovala. Až do července 1979, kdy šňůra znásilnění bez vysvětlení ustala.
Policie tehdy věřila, spíše chtěla věřit, že nepolapitelný pachatel byl nejspíš dopaden při jiném zločinu a skončil za mřížemi. Obětem jinou odpověď nabídnout nemohla, protože ji neměla.
Z Násilníka Lovcem
Netušili, že se Joseph James DeAngelo jen znovu přestěhoval. A že o dva měsíce později, na jihu Kalifornie, udeří jako Noční lovec. Jeho premiérou bylo noční přepadení mladého páru z Golety, přímo v jeho domácnosti. Přišel znásilňovat a zabíjet, ale napoprvé úspěšný nebyl. Musel uprchnout. Při dalších útocích už neponechával nic náhodě. Útočil, znásilňoval a vraždil.
Své oběti dobíjel palicí, lopatou, pohrabáčem. Brutalita provedení zločinů byla extrémní. A lišila se od trojice podobných případů v oblasti, v nichž pachatel své oběti zabíjel střelbou až poté, co je svázal atypickým ozdobným diamantovým uzlem.
Případy Nočního lovce a Zabijáka s diamantovými uzly byly proto vyšetřovány odděleně. A neúspěšně, byť za nimi zůstalo deset mrtvých.
Teprve v červnu 2016 dokázali vyšetřovatelé všechny pachatele s rozmanitými přezdívkami a jejich geograficky i časově odloučené zločiny propojit, vztáhnout je k jedné jediné neznámé osobě. I když se tomu zprvu sami zdráhali uvěřit. Zdálo se jim neuvěřitelné, že by v Kalifornii dokázal takovou dobu působit nedopadený, a přitom tak činný pachatel.
Nicméně stopy DNA, které po sobě na místech vloupání, znásilnění i vražd zanechal, hovořily jasně. Šlo o jediného muže. Pro jeho celostátní letitou působnost mu začali říkat Golden State Killer.
Alcatraz nabízel vyhlášené jídlo a věznil i Čecha. Poznejte slavný kriminál |
Návaznost trestných činů dopomohla vytvořit komplexnější profil zločince. Dala pochopit tomu, že se Noční lovec učil pronikat do domácností jako Kočičí zloděj z Cordovy. Že Golden State Killer nejspíš poprvé zabíjel jako Plenitel z Visalie. Ale to bylo asi tak všechno. Stopy DNA dokázaly tyto oddělené případy sešít dohromady v jeden monstrózní celek, odpovědí na totožnost pachatele však nebyly.
V policejních databázích takové vzorky zařazené neměli. Kde tedy hledat?
Nečistá práce se spravedlností
Vyšetřovatelé se tehdy uchýlili ke kroku, který zavdal příčinu nemalých kontroverzí. Vzorky DNA zabijáka totiž nechali otestovat laboratoří GEDmatch. Společností, která vám na základě poskytnutého genetického vzorku vypracuje rodokmen a doplní nejasná místa rodinné historie.
Tuto placenou službu využívají lidé v naději, že odhalí partnerovo nemanželské dítě, své pravé rodiče nebo sourozence, kteří skončili v pěstounské péči. Háček je v tom, že vlastní genetický materiál, který k tomu klienti poskytují, je přísně důvěrným materiálem. Do databází GEDmatch je zařazen pod příslibem úplné anonymity.
Vyšetřovatelé si právě do ní vymohli přístup ne úplně férovým způsobem. A po porovnání s dvěma miliony vzorků dokázali vykreslit přibližně pětadvacet rodinných větví, které z genetického hlediska měly shodný základ s předkem obávaného Golden State Killer.
Dále na samé hranici práva zužitkovali další důvěrnou genealogickou databázi, MyFamilyTree, aby doplnili větvení oněch vyselektovaných pětadvaceti rodin. A mezi nimi pak pátrali po pohlavím a věkem nejpravděpodobnějších pachatelích. Ani v jednom případě přitom neměli svolení od lidí, jejichž genetické vzorky nebo rodokmeny prověřovali. Měli by ho mít, protože nepracovali s veřejně dostupným zdrojem. Prověřované však neinformovali, neřekli jim, že pracují s jejich osobními a genetickými informacemi.
K jejich prověřování neměli ani soudem schválené povolení. Zkrátka, bylo to na samé hraně, co se v právním státě ještě smí, spíše už za ní. Genetika a genealogie nicméně ukázaly na Josepha Jamese DeAngela.
Účel v tomto případě světil prostředky. Dopadený sériový vrah, lupič, zloděj a násilník pak s policií bez odporu plně spolupracoval. I když u soudu stroze projevil lítost, pozůstalým a přeživším obětem spíš přišlo, že si plným doznáním jen vystavěl pomník a uzavřel svou kariéru.
Připomenul všem, že zločiny, které spáchal, zůstaly desítky let nepotrestány. A že jej policie dopadla téměř protiprávním způsobem.
