I když Rakušan Hans Kohout oficiálně získal britské občanství v roce 1936, nikdy nezapomněl, ke komu skutečně cítí vřelé sympatie. Budoucnost celé Evropy rozhodně neviděl ve zbytečně konzervativní a neprůbojné londýnské vládě. Fascinoval ho agresivní kult moci, který kolem sebe vytvořili němečtí nacisté. Ztotožňoval se se světovládnými tendencemi Adolfa Hitlera a chtěl ke konečnému vítězství nadřazené árijské rasy taky trochu přispět.
Právě proto podepsal o dva roky později při výletu do Vídně dohodu o spolupráci s Abwehrem, německou rozvědkou. Brzy se stal stejně zapáleným špionem, jako byl dosud příznivcem Hitlera.
Brilantní nacistický špion, který donáší Britům
S jistou nadsázkou můžeme říct, že Kohout se stal „slepicí snášející zlatá vejce“. Byl expertem na výrobu hliníkové fólie, alobalu, takže se dostal k materiálům o jejich využití pro radary. U průmyslové špionáže však neskončil. Zpracovával také návrhy na využití lehkých slitin v letectví. Získal i konstrukční plány víceúčelového bojového letounu Mosquito a technické zprávy královského letectva o vývoji prvních systémů nočního vidění. Dokázal zajistit materiály o celém projektu Window, kterým chtěli spojenečtí letci ošálit německé radary. A dozvěděl se též, že centrum britské radarové špionáže se nachází v Bletchley Parku.
„Když to vezmeme trochu z odstupu, Kohout byl ve válce bezpochyby nejvýkonnější německý špion v celé Británii,“ tvrdí novinář Robert Hutton, který příběh agenta německé rozvědky rozkryl na základě zveřejněných zpráv MI5. „Mělo to jen jeden háček. Tragédií tohoto superšpiona bylo, že se žádná z jeho depeší nikdy nedostala dál než na velitelství britské kontrarozvědky MI5.“
Jak je to možné? V Londýně si byli dávno před vypuknutím války vědomi, jak početní jsou na ostrovech sympatizanti s nacismem a fašismem. A než si pátou kolonu sabotérů a rozvracečů nechat působit v týlu, rozhodli se nad ní sami převzít kontrolu. Krajně riskantní úlohu v tomto převzetí iniciativy sehrál nenápadný rodák z Wivesfieldu, řadový úředník telegrafní společnosti Eric Roberts.
Jack King, fašista z povolání
Britská kontrarozvědka ho naverbovala do svých řad v roce 1920. Původně měl infiltrovat venkovské skupiny radikálních komunistů, ale ty se většinou stačily kompromitovat samy. A tak ve třicátých letech s novým krytím nastupuje k britským fašistům.
Průpravu má dokonalou. Britská tajná služba mu zajišťuje každý rok dovolenou v Německu, kde se účastní srazů předních nacistů. Na Hitlerovi londýnské salónní příznivce to působí skvěle, vypadá jako opravdu zapálený fašista. Jenže MI5 potřebuje mnohem víc, zvlášť poté, co vypukne válka. Tehdy se z Erica Robertse stane muž s dokonalou legendou a krycím jménem Jack King.
Stal se členem londýnské jednotky zvláštního určení Einsatzgruppe, nejvyšším představitelem gestapa, který v utajení působí ve Velké Británii. Jinými slovy, pokud ve válečné Anglii kvůli své náklonnosti k Berlínu plánujete nějakou protistátní činnost, sabotáž nebo špionáž, je teď Roberts váš nejvyšší nadřízený.
Britským sympatizantům s nacismem to zvláštní nepřišlo. Robertse znali ze schůzí a srazů deset let. Věděli, že před válkou často jezdil na porady do Německa. Dalo se očekávat, že se stane jedničkou tajné protibritské sítě. Že jejich velitel celou dobu pracuje pro Brity, o tom neměli samozřejmě ani zdání.
Provokace, která se vyplatila
MI5 v dokumentaci zveřejněné poprvé v roce 1994 připouští, že akce Jack King měla být spíše jednorázovou provokací. Nevěřila, s jakou naivitou nacistických spiklenců se jejich pokus setká. Roberts se postupně setkal se šesti lidmi, o nichž byla MI5 přesvědčena, že spolupracují s Berlínem. Každému z nich se při inscenovaném tajném setkání představil jako jejich přímý nadřízený v terénu. Pomohl mu v tom falešný průkaz gestapa, herecký výkon musel však i tak odvést dokonalý.
Velká mela. Jak Londýňané vyhnali fašisty z ulic V říjnu 1936 hnali fašisty z londýnského East Endu Židé, Irové, věřící i komunisté, socialisté, anarchisté. Dělníci z přístavu i železnic. Chlapi z tělocvičen i matky a děti. Všichni. Davy lidí. Museli se však vzepřít nejen fašistům, policii a zákonům, ale i centrálám vlastních organizací. |
A odvedl. Zmíněná šestice pro-německých agentů jej totiž bez řečí akceptovala jako svého velitele a ochotně ho začala zásobovat zprávami o dalších skrytých fašistech. Byly jich stovky.
„I kovaní lidé z kontrarozvědky MI5 byli silně otřeseni, kolik špíny a zrádcovství pomohl Roberts rozkrýt,“ píše Hutton. King získá přes 500 jmen: patří k nim bývalí členové zakázané Mosleyho politické strany Britská unie fašistů, které už britská kontrarozvědka dokázala podchytit, ale i dočista neznámí lidé, sympatizující s třetí říší. Zástupci průmyslu, vývojáři, bankéři.
Ti všichni lačnili po tom, jak své nastřádané špionážní informace expresně poslat do Berlína. A v tom jim Roberts naoko rád vyhověl. Zvláštní pozornost věnoval zaměstnancům podniků, které působí v Británii, ale mají německý původ. Například firma Siemens Schuckert (GB) Ltd. byla z tohoto hlediska učiněný zlatý důl.
Nebezpečná žena, která pomohla Britům zvítězit
Vyráběly se tu motory pro auta a letadla, firma se prosazovala i na poli telekomunikací. Během války tu provoz neskončil, pokračuje dál v takzvaném podvojném vývoji. Co to znamenalo? Že ty lepší informace si zdejší pro-němečtí inženýři nechávali pro sebe.
Zamlčeli například informace o pokroku v oblasti konstrukce proudových motorů s axiálním prouděním, které by nejraději viděli na letadlech s hákovými kříži. Roberts od nich technické zprávy a ucelenou dokumentaci ochotně přebral. Prospěch z práce nacistických fanatiků tak budou mít nakonec Britové.
V továrně Siemens také narazil na ženu jménem Marita Perigoe, což bylo pro Brity osudové štěstí. „Není neurotická. Nemá v sobě stopu ženskosti. Zato je nezdolná, inteligentní a chová se jako typický arogantní skopčák,“ poznamenal si o ní Roberts. „Je to žena, která tleská nadšením, když německé bomby zabíjejí britské děti.“
Nebýt jeho, stala by se dříve nebo později osamělým vlkem, nebezpečnou sabotérkou působící na vlastní pěst. Metody londýnských salónních fašistů jí totiž přišly příliš měkké, britské Berlínu nakloněné muže považovala za neschopné solidní akce. Sama už přitom dokázala ukrást tajné plány motoru Merlin z dílen Rolls-Royce, které se používaly ve stíhacích letounech Spitfire. A na svých víkendových cestách mapovala sklady a stanoviště britské domobrany. Byla to skutečně velmi nebezpečná žena.
Kukaččí hnízda
Roberts dokázal její energii a proti Británii směřující nenávist plně využít a s její vydatnou pomocí vytvořil „funkční“ síť nacistických přívrženců-špionů. Ona zápal pro věc rozhodně předstírat nemusela. K britské MI5 se tak brzy obloukem vracely všechny uniklé informace. Že jakýsi Edgar Whitehead sehnal pro Berlín zprávy o vojenských zkouškách obojživelného tanku? Britská kontrarozvědka to věděla jako první.
Stejně tak se dozvěděla, že někde mezi vývojáři proudového motoru pro stíhačky má Británie „kukačku“. To když Robertsovi přinesla Hilda Leechová nastřádanou technickou dokumentaci. A jak nedokonalé bylo maskování pozic protiletecké obrany u Brightonu, se dozvěděl od agentky Nancy Brownové. Právě takto narazil King na nejúspěšnějšího pro-německého špiona Hanse Kohouta. Ten teď bude veškeré informace předávat přímo jemu.
Berlín nemá šanci
Němci se pochopitelně nepřestali celou válku snažit o vytvoření skutečné špionážní sítě v Británii, ale jejich akce nepřinášely výsledky. Netušili, že všichni potenciální přívrženci jsou už dávno podchyceni MI5, která úspěšné špiony i vyplácela. Lidé jako Kohout nebo Perigoe pobírali plat čtyři libry týdně. Věřili, že jim finančně přilepšuje Berlín.
Roberts coby Jack King také rozšířil mezi svými ovečkami zvěsti o agentech-provokatérech: pokud by se je někdo pokusil kontaktovat, například skutečný vyslanec německé tajné služby, měli mu to hned hlásit.
Cílená paranoia mezi jeho přívrženci mu umožnila udržet se na špici organizace, která fungovala po celou válku.
A když konečně přišel mír?
Medaile pro zrádce
Na zrádce měla dopadnout spravedlnost v podobě válečných soudů. Britské tajné služby však byly proti. Rozhodli se setrvat ve hře dál: mít své lidi mezi nacisty a fašisty jim i v poválečné Evropě přišlo užitečné.
A jak si zajistit jejich pokračující náklonnost? MI5 tehdy vystřihla skutečně kuriózní číslo. V královské mincovně, spravované tehdy židovskou rodinou Rotschildů, nechala vyrazit několik nacistických válečných křížů II. stupně. A tyto Kriegsverdienstkreuz za zásluhy v boji Roberts potajmu, spolu s nemalým obnosem peněz, svým ovečkám v roce 1946 předá.
Kohout prý neskrýval hluboké dojetí a Perigoe se prý rozhodla zašít kříž do čalounění svého oblíbeného křesla, aby mu byla co nejblíže.
Eric Roberts ještě pár let pokračujev kariéře špiona, ale cítí, že MI5 ho kvůli jeho sociálnímu původu a nedostatku vzdělání nikdy plně nepřijala za svého. Poté, co byl odvolán z terénu a byla mu přidělena činnost v kanceláři, jej už nenaplňovala práce tolik jako za války. V Británii navíc řádila kampaň podezírání dvojitých agentů, v roce 1956 tedy z MI5 odchází do důchodu, nakonec emigruje do Kanady. Umírá v roce 1972.
Perigoe zemřela v roce 1984, aniž by se kdy dozvěděla, že byla královsky podvedena. Stejně jako nejvýkonnější německý špion v Británii agent Kohout.
