Zdálo se to jako originální, trochu ztřeštěný, ale velmi slibný a funkční nápad: dopřát floridskému státnímu parku Silver Springs opičí obyvatele až z daleké Asie. Především však ozdobit onou exotickou atrakcí vlastní turistické plavby skrze park po řece Silver River a nalákat na ně víc klientů. Provozovatel plaveb Colonel Tooey měl smysl pro show.
Měl to vymyšlené: šest makaků vysadí na ostrově, budou se tam houpat ze stromu na strom jako herci a návštěvníci je budou s úžasem obdivovat z vody, která opice pěkně pohlídá jako plot.
Již menší smysl měl pan Tooley pro zoologii. Vědomost o tom, že makakové jsou výtečnými plavci, mu scházela. Podle některých pamětnických hlasů, píše list The New York Times, zmizeli z ostrova makakové během několika sekund poté, co je tam někdy kolem roku 1938 vypustil. Tooey však nakonec zklamaný nebyl, opice se v parku usadily a nechávaly se na jídlo k jeho loďkám přilákávat. Lidé na rozverná stvoření zírali s očima dokořán, atrakce fungovala. Tak dobře, že v roce 1948 k řece vysadil další šestici opiček.
Jen u dvanácti exotických primátů to však neskončilo. Pan Tooey podcenil ještě jednu věc. „Jsou velmi inteligentní a velmi adaptabilní,“ vysvětlil listu The Guardian Steve Johnson, odborník na divokou přírodu z Floridské univerzity. Do roku 1980 se tak kolem řeky Silver River potloukalo na 400 makaků rhesus.
Úsvit opičí armády
A jejich armáda se rozrůstala. Ne všichni přitom byli potomci dvou zakladatelských part. Hodně makakům do parku otevřely dveře floridské hurikány, které devastovaly zoologické zahrady, ale též vivisekční laboratoře. Vstupenku do volného života dal opicím především hurikán Andrew v roce 1992. „Makakové pelášili po silnici, jako by to byly pláně Kašmíru. Později byli k vidění, jak se poflakují po farmářských polích a cpou se rajčaty,“ líčil list The New Yorker.
A dodává, že ony výjevy byly zčásti humorné, ovšem z té druhé hororové. Krajem se totiž po hurikánu hnaly i nepravdivé fámy, že makakové, kteří utekli ze soukromých výzkumných center, byli infikováni virem HIV. „Brzy byli na ulicích lidé s puškami, kteří je stříleli. Bylo to surreálné,“ cituje list zaměstnance tamní zoo Rona Magilla.
Zvířecí přesídlenciHroši v Kolumbii, klokani v Británii, zebry v Texasu. Lidské nápady zavedly některé živočišné druhy daleko od jejich přirozených domovů. A v nedobrovolné emigraci se jim překvapivě dobře daří, někdy je to v harmonii s tamním ekosystémem, jindy ne. V našem minicyklu vám jejich osudy představíme. |
V každém případě opice u řeky Silver River prosperovaly. A rozhodně se v tamním lese neschovávaly. „Nebojí se lidí ani jiných zvířat. A dokážou být dost protivní,“ říká o makacích rhesus antropolog Erin Riley, který se zabývá vztahy mezi lidmi a zvířaty na Státní univerzitě San Diego. Opice ze svého lesa podnikaly výlety do měst jako Ocala, Sarasota, Tallahasse. Jejich akční rádius dosahoval kolem 160 kilometrů. Své sídlo rozšířily až k řece Ocklahawa River.
A opatřily si i svého přízračného fantóma. Říkalo se mu Tajemný opičák z Tampy.
Opičí přízrak
Až tam, k Tampa Bay, totiž statný makak rhesus podle floridské komise pro ochranu divoké přírody z posádky u Silver River doputoval. Poletovaly kolem něj mraky zkazek a historek. Například o tom, jak suverénně a umně přechází silnice, vždy se prý pečlivě a rozvážně rozhlédl na obě strany. Jak dovedně a klidně se v cizím, nepřirozeném, městském prostředí choval.
Hlavně to však byly příběhy o tom, jak prohnaně uniká svým pronásledovatelům, jak pracovníkům státního odchytu, tak soukromým lovcům. U lidských příbytků se objevoval znenadání, tu se válel při bohoslužbě na střeše kostela ve městě St. Petersburgh, jindy si skočil do zahradního bazénku, aby se svlažil. U Clearwateru fikaným manévrem obelstil celou skupinu pátračů, aby se nato objevil na opačné straně Old Tampa Bay. Podle pracovníků zmíněné komise se část cesty svezl na zakryté korbě náklaďáku.
„Nejde vylíčit, jak chytrý je,“ stěžoval si v listu The New York Times Magazine lovec zvěře na volné noze Vernon Yates, který byl jedním z těch, kdo s Tajemným opičákem z Tampy sváděli boj. Podle svých slov na opičáka uspořádal na stovku výjezdů. Několikrát jej dokonce zasáhl šipkou s uspávacím prostředkem, fantóm se však po zásahu vždy prostě ztratil do lesa, kde se z inkasované rány vyspal, ačkoli lovec stále zvyšoval dávku. Několikrát si prý šipku vytáhl z těla, zatímco se lovci potměšile díval do očí.
Byl chytrý a drzý. Když k němu v East Tampa vylezl po žebříku na strom zaměstnanec ochranářské komise, makak se na něj bez okolků a beze studu vyčůral a odkvačil.
Historek ve stylu ninja byl bezpočet. Nakonec však vyhrály úřady. Po téměř čtyřech letech na konci roku 2012 opičího fantoma dopadli, uspali a odvezli do zvířecího útulku. Nebyl jediný – do roku 2012 lovci lapili na tisícovku makaků a většina z nich štěstí jako Tajemný opičák z Tampy neměla – pátrači je prodali do soukromých center na biomedicínský výzkum.
Povolení k tomu vydala sama komise pro divokou přírodu. Důvod? Rychle se rozrůstající kolonie makaků představovaly rostoucí problém.
Malé riziko, nebezpečné následky
V čem je s makaky potíž? Částečně si ho způsobují lidé sami tím, že nerespektují státní nařízení, aby makaky nekrmili a nechali je při jejich povětšinou býložravé stravě, okořeněné o hmyz, malé bezobratlé živočichy a ptačí vajíčka. Krmit makaky přitom znamená přivykávat je na lidskou společnost, a to je recept na problémy, jak říká Erin Riley. Průvodkyně po lodních vyjížďkách na Silver River Debbie Waltersová dodává: „Nejsou nijak agresivní, pokud se nedostanete přímo k nim a nezačnete je krmit.“
Kolik incidentů se přihodilo, nikdo neví. Mezi roky 1974 a 1977 jich bylo nahlášeno třiadvacet, poté úřady přestaly seznam aktualizovat. Že by se opice pokoušely lidi pokousat, je velmi zřídkavé. Když jsou však ve stresu, házejí po nich exkrementy, plivají na ně či močí. A to je nebezpečné. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí má totiž za to, že na pětadvacet procent makaků z těchto divokých kolonií přenáší opičí herpes B, vzácný, avšak potenciálně smrtelný virus. Může způsobit prudký zánět mozku a míchy, který dovede usmrtit nebo zanechat vážné následky.
Podle Steva Johnsona je to loterie. Riziko, že člověk od makaků onen virus dostane, je velmi, velmi nízké, podle magazínu National Geographic je globálně zdokumentováno všehovšudy pouhých padesát případů. Ovšem pokud by k tomu došlo, byly by následky opravdu, opravdu hrozivé.
To proto se stát snažil proti invazi makaků zakročit. Plodí to kontroverze.
Říkají nám gestapo
Zostra se to vyjevilo při nahánění Tajemného opičáka z Tampa Bay. Nejprve ho lidé komisi pro divokou přírodu a soukromým lovcům udávali. Posléze se však sympatie zcela překlopily na makakovu stranu. „Nikdo tady nechce, aby ho chytli. Každý si přeje, ať zůstane na svobodě,“ uvedla Rosalie Brotenová z Coquina Key.
Místo nahlašování, kde se stále populárnější opičák objevil, mu lidé nechávali na terasách ovoce. Stal se celebritou. Prodávala se trika se sloganem „Go, Monkey, Go“, dočkal se vlastní facebookové stránky, kterou olajkovalo přes 83 tisíc lidí. Výjevy, na nichž opičáka nahání vrtulník shora a lovci s puškami a tasery na zemi, obyvatelům hrozivé manévry znechutily. Zvlášť když lovený makak lidi ani jednou nijak neohrozil. „Veřejnost nás má za gestapo,“ shrnul Steve De Lacure z komise pro divokou přírodu.
Občanský odpor k protiopičím represím má ostatně historii. Dával o sobě vědět, už když se úřady rozhodly opice lovit v roce 1984. Když o devět let později jednala státní komise v kapitolu v Tallahassee o vyhlazení všech makaků, dostavil se na schůzi vůdce nesouhlasné kampaně učitel Tish Hennesey, vstal kvůli tomu dokonce z nemocničního lůžka. Na jednání se dostavil v doprovodu zdravotní sestry a s kyslíkovým přístrojem. „Vyslyšte zvuk našich hlasů,“ pravil majestátně a předložil petici s podpisy 25 tisíc spoluobčanů. Na jejím základě komise vraždění opic zamítla.
Dobré řešení neexistuje
Nahánění opic a jejich prodej pro pokusy, například v Buckshire Corporation, s rokem 2012 skončil, spory se o ně vedou dál. A komise pro divokou přírodu připomíná, že na Floridě nejsou přirozeným druhem, a proto nepožívají ochrany, s výjimkou ochrany před krutostí. Vlastníci domů před nimi tedy mohou své soukromé pozemky a majetky chránit, jak chtějí.
Autoři zprávy Centra pro kontrolu a prevenci nemocí z roku 2018 soudí, že stát a úřady dělají chybu, když nejsou aktivnější. „Dosud se naštěstí nic nestalo, kdybych však byl stát, nechtěl bych, aby to prasklo,“ říká s odkazem na virus Steve Johnson. Zdůrazňuje, že i když tam jsou opice skoro sto let, nejsou domorodým druhem. „Nemají tam být. Přivezli je tam lidé,“ poznamenává.
Soudí, že v otázce budoucnosti kolonií makaků hrají roli emoce. U jiného zvířete by to tak nebylo. „Poutají mnoho zájmu, protože jsou to savci. Jsou roztomilí. Jsou to makakové, primáti, připomínají nám lidi,“ líčí Johnson. A nezastírá, že kdyby za stát rozhodoval on, přírodu by opic zbavil.
„Není to však jednoduché rozhodování a nebude to snadný úkol. Někoho v každém případě ztratíte. Pokud se do toho rozhodnete jít a opice odklidit, zraníte dost lidí. Když opicím dovolíte zůstat tam, nebudou z toho šťastní jiní,“ dělá inventuru. Jeho kolegyně Jane Andersonová rovnou říká: „Upřímně jsem vděčná, že o tom nemusím rozhodovat já.
Průvodkyně Debbie Waltersová by hledala kompromis. „Ty opice tu žijí osmdesát let a nebyla to jejich volba. Takže si nemyslím, že je férové zbavit se jich teď proto, že už se nám nelíbí. Nemoci způsobuje mnoho zvířat – a nezabíjíme je.“ Podpořila by úsilí o sterilizaci makaků nebo o jejich relokaci jinam. Rozhodně je proti jejich vybíjení nebo prodeji pro pokusy.
Mezinárodní liga na ochranu primátů upozorňuje, že drtivá většina makaků žije na Floridě bez jakékoli lidské asistence. A že pokud se bude kontakt mezi nimi a lidmi minimalizovat, mohou tam žít v míru dál.
