Poválečná éra přinesla do Jižní Koreji nebývale rychlý hospodářský růst. V rekordně krátkém čase se země propracovala na pozici 12. nejvýkonnější ekonomiky na světě. Symbolem pokroku se přitom staly mosty. Těsně k pevnině tu totiž přiléhá kolem tří tisíc ostrovů a říčními bariérami zase byla rozdělena řada rychle se rozrůstajících měst. Dlouho to platilo i o Soulu, který rozdělovala kilometr široká řeka Han.
Spojil ji až Soulský most, dokončený v roce 1970. S délkou 1 389 metrů překlenul vodu a spojil dosud oddělené protilehlé partie Yeouido-dong a Mapo-gu pěší i automobilovou dopravou. Jeho zprovoznění byla velká sláva, železobetonové těleso neslo šest silničních pruhů i chodníky pro cyklisty a pěší a stalo se pro existenci města zásadní tepnou.
Dokončením tohoto díla se stavební boom samozřejmě nezastavil, dnes bychom v jihokorejském hlavním městě napočítali 25 dalších mostů. Často větších, delších a z architektonického hlediska jistě mnohem úchvatnějších. Soulský most postupně pozbyl nejen původní slávu a prvenství, ale nakonec i své jméno. Dnes se o něm hovoří už jen jako o Mapo Bridge. Je spíš těžkopádným monstrem, omšelou vzpomínkou na velkou minulost.
Most smrti
Možná právě jistá melancholie předurčila, proč si zrovna Mapo začali vybírat jihokorejští sebevrazi jako místo odchodu ze života. Možná je oslovilo surové a drsné provedení mostu. Možná je zaujalo, že svými ostrými rysy most jakoby podtrhuje rozpor, že jakkoli mosty spojují, mívají k sobě někdy lidé i tak velmi daleko. Možná doba boomu, kdy vznikl, kontrastovala s faktem, že ne každému ekonomická prosperita přála.
Nebo byl důvod mnohem praktičtější – prochází tu relativně málo chodců a je tu nízké zábradlí. A dolů, do studených vln řeky Han, je to pětadvacet metrů.
Jisté je, že se od osmdesátých let stal Mapo nechvalně proslulým mostem sebevrahů, za čtyři dekády se počet lidí, pro něž se stal vstupní branou na pomyslnou druhou stranu, vyšplhal na dnešních více než tři sta. Podle jiných zdrojů je to však dokonce přes 840, přesná čísla si policisté ze Soulu nechávají pro sebe, pochybnou popularitu místa nechtějí zvyšovat.
Zmiňují jen, že mezi roky 2007 a 2012 policie úspěšně zabránila jedné stovce pokusů o pád do hlubin.
Městská radnice se několikrát pokoušela opatřit most bezpečnostními prvky, ale něco se konečně začalo dít až v září 2012. Tehdy se výzvy chopila pojišťovna Samsung Life Insurance, ve spolupráci s reklamní agenturou Cheil Worldwide. Nabídli městu vlastní vizi řešení.
Chtěli nevzhledný profil mostu vylepšit a dodat mu lidskost a pochopení. Projekt úprav prý do detailu konzultovali s odborníky, psychology a psychiatry. Šlo jim o to, aby se nehybný a smutný objekt stal interaktivním tělesem, které by pozitivně působilo na mysl chodců. Včetně těch, jimž hlavou táhnou chmurné myšlenky.
Jak potěšit sebevraha
Jak toho dosáhnout? Uplatnění tu našla pokročilá technika i osvědčené prvky. A samozřejmě notná porce marketingu – pojišťovna přece chrání lidské životy a reklamní agentura je na pozitivní motivaci specialista, že?
„Lidé navrhovali, aby byl na most zakázán vstup chodcům po setmění, aby se tu instalovaly ochranné sítě,“ shrnula v reklamním spotu pojišťovna. „My se však rozhodli, že než se snažit někomu bránit v rozhodnutí skoncovat s vlastním životem, bude mnohem účelnější pomoci mu změnit život k lepšímu. Posunout ho dál a přesvědčit ho, že je pro co žít. Pomoci změnit tok neradostných myšlenek, udělat radost, potěšit a mile překvapit.“
Pěší část mostu se tak dočkala nového nátěru a chmury nočních chodců a sebevrahů měly rozehnat LED žárovky, připojené na fotobuňku. Když tedy za šera procházíte mostem, vede vás světlo a doprovází vás po celou dobu. Nejste sami a v temnotách, všude kolem je jas.
Senzory a světla, která vám prosvěcují cestu, přitom doplňují nápisy a provolání. Někdy je to jen pozdrav, jindy hluboká filozofická moudrost. Anebo jen dočista obyčejná lidská otázka, kterou myšlenkami na sebevraždu se zaobírající chodec už dlouho neslyšel. „Ahoj, jak se máš?“ „Nemáš hlad?“ „Co si dáš dnes k večeři?“ „Dneska byl krásný den, ale zítřek bude ještě hezčí, uvidíš.“ „Hezky tu fouká, viď? Vítr je příjemný.“ „Když máme pocit, že všechno končí, spousta jiných krásných věcí začíná.“
S výběrem oněch frází pomáhali specialisté z krizových linek, jiní odborníci pomohli s výběrem dalších interaktivních prvků. Například s obrázky promítanými na vestavěných LCD monitorech. K vidění na nich byly hrající si děti, lidé držící se za ruce, spokojené rodiny, společně v lásce a vzájemné úctě zestárlí důchodci. Obrázky z radostných okamžiků života, který pokračoval a neskončil v řece Han.
Kompozici doplnilo malé bronzové sousoší nešťastného a ztrápeného mladíka, kterému v uklidňujícím gestu na rameno klepe starší a zkušenější muž. Jako by říkal: „Každý jsme v životě měli trápení, ale zvládli jsme to. I ty to překonáš, uvidíš.“
Z mostu smrti se tak stal Most života.
Most života produkující sebevraždy
Alespoň tak si to pojišťovna a reklamní agentura myslely, když projekt oslavily padesátkou protisebevražedných reklam, které vysílaly na národním televizním okruhu. Za iniciativu sesbírali hned v následujícím roce 37 různých ocenění v oblasti společenské angažovanosti, preventivních opatření, veřejně prospěšné reklamy. Navrch dostaly pochvalu od soulské radnice.
Jenže sebevrazi jejich počin ocenili docela jinak. V roce 2013 se počet úmrtí kvůli skoku z mostu zvýšil z průměrných 15 na extrémních 93. V delším časovém srovnání s předchozími lety se po vytvoření „protisebevražedné“ instalace stal „Most života“ čtyřnásobně vražednějším. Preventivní spoty, zaměřené na ty, co si chtěli sáhnout na život, provázelo zvýšení celostátního úhrnu sebevražd z 550 na 900. A Jižní Korea se stala co do počtu sebevražd desátou „nejproduktivnější“ zemí na světě. Kde se stala chyba?
Zahraniční odborníci zmiňují, že se přes 60 procent potenciálních sebevrahů nachází v hluboké depresi, tedy ve stavu, ve kterém nejsou schopni pozitivně míněná poselství vnímat kladně. Pokud vás opustila dívka nebo manželka, obrázky o spokojeném společném stáří a lásce ve vás nebudou hrát na ty správné struny. Když dostanete vyhazov z práce a nemáte na nájem, nepůsobí otázka „Co si dáte k večeři?“ zrovna příhodně.
Veselé obrázky spokojené budoucnosti připadají sebevrahům nereálné a vzdálené. Proto je takové výjevy dráždí. A zmínky o tom, že když něco končí, jiné hezké věci začínají? To už je skoro pobídka ke skoku.
Kritikům navíc neunikla skutečnost, že se nikde na Mostě života nenacházela výzva ke kontaktování krizové linky. Potenciální sebevrazi tak byli vystaveni silným emočním a depresivním podnětům, aby na ně zůstali sami.
V roce 2016 byla z mostu světla ve vší tichosti odmontována, nápisy byly přetřeny. Radnice zainvestovala do drátěné bezpečnostní bariéry, která svou výškou 2,5 metru sice nezastaví všechny naprosto odhodlané sebevrahy, ale dokázala jejich počet snížit – v letech 2016 až 2018 na „únosných“ čtyřiadvacet.
Projekt Most života prezentující sebevrahům obrázky šťastné budoucnosti se totiž možná stal trhákem z hlediska sesbíraných cen a pochvalných hodnocení, v praxi však dočista selhal.
