Obíhají planety kolem Země, nebo je spíše středem celé vesmírné soustavy Slunce? Ještě v 17. století taková teze zaváněla nebezpečným kacířstvím. Za jejíž vyřčení vás mohl čekat inkviziční tribunál. Galileo Galilei, toskánský astronom a fyzik, se před něj dostal hned dvakrát, za svůj vědecký názor pykal až do konce svého života. Důvodem jeho perzekuce bylo, že ho i přes zákaz dále prezentoval, čímž odporoval papežově vůli. Zpochybnil církevní dogmata a to klice jeho nepřátel k obvinění stačilo.
Galileo nebyl vyloženě buřičem nebo advokátem kritického myšlení. Tuto roli mu připíšou historikové až mnohem později. Sám k instituci církve zaujímal velmi pokorný postoj. Svou prací ani heliocentrismus fakticky nedoložil, jak bývá často mylně citováno.
Črty z nočních pozorování
To, že planety včetně Země obíhají kolem Slunce, chápal spíše jako teorii, jednu z možných variant. Jako vysvětlení toho, co za mrazivých nocí ledna 1610 na vlastní oči viděl, když sledoval noční oblohu s pomocí occhiale, původně nizozemského teleskopu, který konstrukčně vylepšil na dvacetinásobné zvětšení.
Zpozoroval s nimi mimo jiné i čtveřici „planet“ okolo Jupitera, které se mu tu a tam ztrácely ze záběru. Že mizely, se dalo logicky vysvětlit jejich rotací kolem planety. V 17. století to byla kacířská idea, sám Galileo měl jisté pochyby, pozorované pohyby Jupiterových měsíců z nocí ze 7. až 15. ledna si proto značil na kus už popsaného papíru, který mu ležel na stole.
Poznámky a črty převedl do podoby krátké publikace, vědeckého spisku Sidereus Nuncius, který mu vynesl slávu, uznání mezi astronomy a doživotní placenou pozici na univerzitě v Pise. Také však posloužila jako pádný argument inkvizici.
Tady se však vyplatí pohnuté osudy muže, jehož dílo bylo považováno za nejvýznamnější vědecký průlom od časů Aristotelových, opustit. A přenést se do prosince roku 1933.
Historie oživlá na jediném listu
Zemřela padělatelka dopisů slavných. Byla brilantní, řekla o ní FBI Lee Israel své zločinné kariéry nikdy nelitovala. Lepší než dělat v kanceláři, myslela si. Zfalšovala stovky dopisů slavných osobností a byla precizní. Spojila akademickou pečlivost a vynalézavost zlodějky. A nikdy své kriminální dráhy nelitovala. „Bylo to nezbedné, zábavné a úplně senzační,“ stála si padělatelka Lee Israel za svým. |
Tehdy totiž odešel v požehnaném věku čtyřiaosmdesáti let na věčnost Roderick Terry. Jeden z nejvýznamnějších sběratelů starých knih, prvotisků a rukopisů v celých Spojených státech. Jeho sbírka čítala několik desítek tisíců položek, včetně téměř kompletní takzvané Marquandovy kolekce, která obsahovala učiněné klenoty. S ohledem na závěť skončila většina z položek soukromého depozitáře v newyorském Metropolitním muzeu, ale pár mimořádných exemplářů zamířilo do aukce.
Jedním ze střípků ohromného literárního dědictví byl i kus zažloutlého papíru, napůl popsaný a pokreslený neumělými črty. Kde už jsme je viděli? Dělal si je v zimě 1610 do krajnosti rozrušený Galileo.
První část listu nesla koncept dopisu, který Galileo psal v létě roku 1609 dóžeti benátskému. Posílal mu tehdy jako dar dalekohled, respektive jeho vylepšenou verzi, a na papír mu sepsal návod k použití. Vyzvedl přitom potenciál této optické zbraně pro vojenské využití. Finální dopis, už krasopisně přepsaný, mu skutečně i s dalekohledem 24. srpna 1609 odeslal. To víme bezpečně, protože jeho originál je dodnes uložený ve Státním archivu v Benátkách.
Koncept dopisu, napůl popsaný papír, snad proto, že byl spořivý, roztržitý nebo nepořádný, ale Galileo nechal ležet na svém stole. Aby na něj, na druhou polovinu stránky, o půl roku později zachytil pohyby „planet“ okolo Jupitera. Zachycoval jejich polohu v průběhu jednoho týdne, a když si v pravém dolním rohu nakreslil diagram, představil si, jak by tyto pohyby vypadaly při pohledu z výšky. Uvědomil si, že se jedná o měsíce této planety.
Jednalo se o vůbec první pozorovací údaje, které ukazovaly objekty obíhající kolem jiného vesmírného tělesa než Země. Hodnota počmáraného listu nevycházela ani tak z jeho stáří, ale z toho, že bezprostředně zachycoval „heuréka-moment“, který nastartoval Galileovu teorii. Náčrtky ho přivedly k pochybnostem. A k jedinému logicky správnému vysvětlení, které hájil, aby tím ve svých důsledcích vědecky nahlodal konstrukce zažitých dogmat.
Držet v rukou tento list bylo stejné, jako kdybyste za lednové noci před 324 lety stáli v Galileově soukromé observatoři a nahlíželi mu přes rameno, jak ještě nevědomky, co činí, přepisuje dějiny církve a astronomie.
Tento papír odráží klíčový okamžik Galileova života, který pomohl změnit naše chápání vesmíru. I když šlo o kresby neumělé, prvopis byl naprosto fascinujícím artefaktem.
Sláva a pád rukopisu
V dražbě Terryho sbírky ho zakoupil bohatý průmyslník a filantrop z Detroitu Tracy McGregor. Pravost listiny si pro jistotu nechal ověřit od kardinála Pietra Maffiho, arcibiskupa v Pise. Maffi nepochybil, nahlédl do katalogu v benátském archivu a potvrdil zjevnou souvislost mezi konceptem dopisu a originálním listem. Ve florentské Biblioteca Nazionale Centrale také vyhledal a potvrdil, že kresby na rukopisu odpovídají náčrtům a diagramům, které později Galileo publikoval ve své knize.
Dickensova šifra. Před 160 lety používal spisovatel jako symbol i zavináč Dopis psaný Dickensovým těsnopisem na hlavičkovém papíře „Tavistock House“ Říkal mu „ďáblův rukopis“, „divošské stenografické tajemství“. Svérázný těsnopis se skládal z klubka symbolů, zkratek, čmáranic. Charlers Dickens ho sám vymyslel a sám ho též průběžně měnil. Projekt „Dickensova šifra“ se jeho spisky snaží rozluštit. Už díky němu umíme přečíst první z nich, literát v něm drsně hájil své obchodní zájmy. |
S takovou garancí jistot už nebylo co řešit. Sice nebylo zřejmé, kde k rukopisu vlastně přišel sběratel Terry, ale jeho vazba na letitou Marquandovu kolekci to objasňovala uspokojujícím způsobem. Tracy McGregor se však nemohl z mimořádného rukopisu těšit dlouho. Zemřel v roce 1936. List odkázal profesorům astronomie Michiganské univerzity. Od roku 1938 pak Galileův rukopis patřil k největším pokladům knihovny Michiganské univerzity.
Až do letošního května. Tehdy se totiž kurátorovi sbírek univerzitní knihovny ozval Nick Wilding. S důvodným podezřením, že s pravostí ceněného Galileova rukopisu je to nahnuté.
Wilding je profesorem historie ze Státní univerzity v Georgii, po celém světě je však známý spíše jako postrach padělatelů. Je to uznávaný badatel, forenzní expert, „autentifikátor“ a certifikovaný ověřovatel pravosti.
Navrhl sérii testů, které by neznehodnotily rukopis, ale přitom by mohly ochránit reputaci pravosti. Klíčový podle něj byl papír a jeho původ. V Michiganu z toho neměli žádné zvláštní potěšení. Jejich vlastní odborníci však postupovali podle Wildingových instrukcí a nalezli kýženou stopu, vodoznak vtlačený do papíru Galileova rukopisu.
V časech, kdy se ještě tisklo ručně, ho běžně používali výrobci papíru jako signaturu, kterou označovali svůj produkt. Každý výrobce, každá papírna, měli svůj vlastní. Papír Galileova rukopisu nesl ve vodoznaku iniciály výrobce, písmena AS, a místo výroby, BMO. Tedy Bergamo. Je tedy všechno v pořádku?
Galileo by měl radost
Nikoliv. Podle katalogu evropských papírenských dílen totiž začal výrobce s iniciály AS produkovat papír v Bergamu teprve v roce 1770. Tedy 128 let poté, co Galileo Galilei zemřel, potažmo 160 let poté, co měl ony črty na kus papíru zaznamenat. Galileův rukopis, fascinující artefakt počátků současné vědy, je tedy padělkem.
Nezachycuje originální rukopisnou práci otce moderní astronomie, fyziky a vědy vůbec, ale je mistrovským dílem mnohem současnějšího falzifikátora. Někoho, kdo si dal tu práci a vyhledal si v archivech originál dopisu pro benátského dóžete a dodatečně vytvořil jeho koncept. Někoho, kdo si prošel originály kreseb ve spisku Sidereus Nuncius a zaznamenal jejich „ranou verzi“. S jeho identifikací už Wilding neměl příliš práce.
Papír údajného Galileova rukopisu byl datován přesně k roku 1790. A právě takový papír už byl u jiného Wildingem odhaleného falza jednou použit. U historických dokumentů, uložených v Morganově knihovně v New Yorku. Nejen za jejich falzifikaci byl také v roce 1934 odsouzen milánský padělatel Tobia Nicotra.
Nicotra patřil k nejúspěšnějším a nejproduktivnějším padělatelům 30. let minulého století. Než byl usvědčen, vytvořil prý nejméně 800 téměř dokonalých podvrhů. Jeho profesní specialitou byly rukopisy dopisů slavných osobností. S geniální lehkostí napodoboval nesmírně ceněné listy Kryštofa Kolumba, Leonarda da Vinci, Michelangela, Abrahama Lincolna a George Washingtona, Toscaniniho. A také Galilea Galilei.
Už v roce 2012 Nick Wilding poukázal na to, že jedna z verzí spisku Sidereus Nuncius, která se tvářila být zkušebním prvotiskem s Galileovými poznámkami vydavateli, je mistrným Nicotrovým dílem. Milánský padělatel měl Galilea „načteného“.
Galileův rukopis, kterým se od roku 1934 pyšnila knihovna Michiganské univerzity, je tedy podvrhem. Jediný „heuréka-moment“, který skutečně zachycuje, je okamžik pravdy a prozření nad objevenou nepravostí. Slovutný Galileo by byl jistě rád. Wildingovo odhalení totiž vychází z nedogmatické a kritické vědy.
