O smrti na slavnostní tabuli hovoří japonští šéfkuchaři jen neradi. Dávají přednost tvrzení, že jimi podávané masité pokrmy jsou „opravdu velmi čerstvé“. Přesvědčit se o tom můžete sami, když zavítáte například do vyhlášené suši-restaurace Ikkatei Tabiji, která nedávno v jinak velmi konvenční gastronomii ostrova Hokkaidó prosadila nový trend.
Začala hostům podávat specialitu s mořskými plody, které vévodí oliheň. Ta je po sice po smrti, ale teprve tak krátce, že si to sama dosud ještě neuvědomuje. Čas mezi pobytem ve vodní nádrži, ze které ji vyloví zručný kuchař, a vašimi hladovými ústy, činí necelé tři minuty. Rychlost tu není jen otázkou dobré vizitky restaurace, ale především záruka nevšedního a pro někoho jistě drastického efektu.
Lepší půlka hlavonožce
Původní receptura přípravy tohoto pokrmu nesla po generace přízvisko ika-don a její nedílnou součástí byla rýže, červené jikry lososů a na nudličky nasekaný hlavonožec. V Ikkatei Tabiji si však trochu pohráli s finální úpravou pokrmu. Oliheň jediným mistrně vedeným řezem nože zbaví kuchař poloviny hlavy a oddělí ji od zbytku těla.
Živočich v tento moment umírá, alespoň technicky. Masité tělo se pak stejně obratně mění na stejnoměrné nudličky a misku s přílohou „esteticky“ ozdobí přední částí hlavy olihně včetně jejích neoddělených chapadel. Zábava teprve začíná. Z původního fádního jídla se totiž díky zachování hlavové části stal jeden z nejdiskutovanějších pokrmů světa, spadající mezi odori-don, tedy doslova „hýbající se“ nebo „tancující“.
Živá voda? Ne, jen sójová omáčka
Stačí totiž misku pokapat dochucující sójovou omáčkou a chapadla olihně začnou přímo před vašimi zraky virblovat. Nejde o zrovna chabé chvění nebo lehké záškuby. Stahy jsou natolik intenzivní, že hrozí převržení misky a dokonce útěk „zlatého hřebu“ pokrmu z talíře.
Není nic až tak neobvyklého, když oliheň, respektive její hlavová část s chapadly, uchopí vaše hůlky a přetahuje se o ně s vámi. Na nic netušící zahraniční strávníky má soukromá taneční show na stole často zdrcující účinky, což na oplátku vyvolává značné pobavení místních. Jak ale pohotově dodávají: „Není se čeho bát, oliheň je už dávno mrtvá. Jen o tom ještě sama neví.“
Byť se proti pokrmu katsu ika odori-don svého času zvedla výrazná vlna odporu, odsuzující nepřiměřenou krutost páchanou na zvířeti – potravě, je třeba tentokrát dát japonským kuchařům za pravdu. Na olihni už není v době servírování na stůl nic živého, celý efektní trik se záškuby a tancem je způsoben jen roztokem solí v dochucující omáčce.
Ionty sodíku, obsažené v chloridu sodném, tedy kuchyňské soli, totiž vydráždí nervy ve svalových vláknech chapadel. Stimulace těchto svalů vyvolá odezvu neuronů v připojené hlavě olihně a následná chemická reakce podnítí stahy celých svalů. To, že se jídlo na vašem talíři rozhýbe v divokém rytmu, znamená jen jediné: kuchař je zkušený a s přípravou vaší objednávky neotálel. Pokud by počkal deset minut, chapadla olihně by už ke zdánlivému životu sójová omáčka neprobrala.
Platíte za kabaret k jídlu, nikoliv chuť
Pokud se během návštěvy japonského suši-distriktu v Donburi Alley, kde už katsu ika odori-don podává většina restaurací, zdráháte tuto pochoutku ochutnat, nikdo vám to nejspíš nebude mít za zlé. „Maso olihní je poměrně tuhé a je problém ho rozkousat. Je to, jako byste jedli čistou chrupavku. Maso chobotnice je mnohem jemnější,“ hodnotí kvality pokrmu zahraniční strávníci. Na druhé straně, jaký oběd vám za průměrnou cenu 1890 jenů, tedy asi 360 korun, na talíři ještě zatancuje?
Dali byste si tancující oliheň?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 5. srpna 2018. Anketa je uzavřena.
