Pralesy v kolumbijském departmentu Santander rozhodně nepatří mezi ty nejbohatší oblasti v regionu. O to víc si tu lidé umí vážit maličkostí. Proto trpělivě vyčkávají na začátek dubna, kdy se v lesích ze zdejších obřích mravenišť začnou rojit mravenci Atta laevigata. Po krátký čas si totiž mohou jejich sběrem výrazně přilepšit.
Za kilogram sesbíraných mravenčích „princezen“ se ve městech San Gil a Barichara platí kolem osmdesáti dolarů. A pochutnat si na nich chce každý.
Mravenci na cestách
Tradice sběru mravenců se tu táhne daleko před příchod evropských dobyvatelů a kolonizátorů. Domorodí Guanové se dávno postarali o rozšíření oné kulinářské speciality napříč celou Jižní Amerikou, i do lokalit, kde se tito listožraví mravenci přirozeně nevyskytují. Třeba za pásem peruánských And, kde jsou k dostání jako siqui sapa, v Paraguayi pod názvem bachaco. Dříve se za ně platilo těmi nejlepšími kokovými listy. A čemu vděčí pralesní mravenci za takovou popularitu?
Je to především jejich zemitá, příjemně nahořklá a přitom osvěžující chuť. Zahání prý únavu a žízeň. Samozřejmě jsou považováni za vynikající afrodiziakum. Jako kaviár. Jistě díky tomu, že během rojení jsou sbírány pouze okřídlené samice, ze kterých by se staly královny v dalších mraveništích.
Příslib plodnosti totiž demonstrují sběračům velmi názorně. Jejich nafouklé zadečky jsou k prasknutí naplněny vajíčky. I proto se jim přezdívá hormiga culona, tedy doslova mravenci s velkým zadkem. Prý vás probere jejich pouhá vůně nasycená hmyzími feromony.
Na sklizeň čekáte rok, trvá hodiny
Jiné, pěkně kousavé a bojovné kasty mravenců tohoto druhu se nesbírají a nepovažují se za jedlé. Kouzlo sběru spočívá i v sezonní nedostupnosti. Po většinu roku se „princezny“ nacházejí v chodbičkách celé metry pod zemí. A rojení jednoho mraveniště trvá jen v řádu několika hodin, které prostě nesmíte propásnout.
Strkanice mezi sběrači nejsou nic neobvyklého, vítěz bere vše. Za jedno odpoledne si můžete vydělat tolik, co běžnou prací za půl roku. A se štěstím možná svůj úlovek odprodáte za ještě víc peněz překupníkům, kteří vyvážejí kolumbijskou pochoutku do Japonska a Velké Británie.
Zlatá horečka má samozřejmě i své stinné stránky. V blízkém okolí vesnic jsou už mraveniště dávno rozkopaná a v pralesích mravenců také ubývá. Průmyslový sběr jejich rozmnožování dobře nedělá. A na uvolněná místa po Atta laevigata se pak přesouvají kolonie jiných druhů mravenců, kteří jsou nejedlí i agresivní. Ale to zatím sběrače netrápí.
Pochoutka se spoustou nožiček
A jak si je připravit? Entomolog Jim Conrad podotýká, že domáckých receptů bude více. „Ale obecný konsenzus je, že culonas by měli být lehce posolení a opečení na comale. Tedy na plochém plechu nad ohněm. Můžete je klidně dochutit nějakou omáčkou, ale přirozená chuť je hodnocena lépe,“ zdůrazňuje.
Oheň se postará o to, že zadečky mravenců dostanou sytě červený až hnědavý nádech. Trochu připomínají plody šípku. A to je ten správný čas, sesypat je do misky nebo kornoutu, ze kterého je můžete uzobávat jako oříšky.
Malá porce našince přijde na přibližně 80 korun, respektive 10 tisíc kolumbijských pesos. Není to na zdejší podmínky málo, ale rozhodně to za to stojí. „Je to naprosto legitimní svačinka,“ píše na svém blogu Marek Bron. „Nabral jsem si plnou lžíci, a byl jsem skoro okamžitě překvapený, jak neošklivě chutnají. Je to příjemné, podobné jako popcorn nebo jako chipsy s kuřecí příchutí. Jistě, není to asi ta nejchutnější věc na světě. Asi nejvýraznějším negativním aspektem jsou jejich nožičky. Jsou dost tuhé a snadno se vám zaseknou mezi zuby.“
Ochutnali byste mravenčí pokrm hormiga culona?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 2. prosince 2018. Anketa je uzavřena.
