Má vzezření androida. Vzpřímený a jakoby nezúčastněný, s vybělenými vlasy vyčesanými do koňského ohonu, díky nimž jeho hlava připomíná sádrovou bustu. Úzkostlivě celý v černém, kromě bílé košile s vysokým límečkem. Ověšený brilianty a stříbrem, s bezprstovými rukavicemi v SM stylu (doma jich má přes dvě stě párů) a vždy s tmavými brýlemi. Nikdy se bez nich neukazuje. Nikdy.
„Žádám snad já vás, abyste si sundala podprsenku?“ opáčil na žádost jedné německé novinářky, zda by si při focení brýle neodložil. „Je to moje burka,“ řekl v rozhovoru pro magazín Vice. Burka, která ho chrání před lidmi.
K lidem má totiž Karl Lagerfeld velmi zvláštní vztah.
S lidmi, co mám rád, nespím
Většinu času tráví ve svém pařížském bytě na Quai Voltaire. Nepopírá, že žije v určité izolaci. „Nechci vést společenský život. Vyšlo to z módy. Je to nudné, snobské a vulgární,“ vysvětlil magazínu Prestige muž, který kormidluje kromě značky Chanel i vlastní firmu Karl Lagerfeld a italskou Fendi.
Nesnáší děti. Všechny. A netají se s tím. „Nenarodil jsem se proto, abych byl rodinný typ,“ přiznává. Ostatně, lidi nemusí obecně. I cestování nenávidí kvůli tomu, že se jej na letištích dotýkají cizí lidé. A že na něj civí. Ve všech smlouvách má proto údajně napsáno: Když mě chcete, pošlete pro mě soukromé letadlo.
Žít o samotě mu prý nevadí. „Mám své bodyguardy. Mám svá velká auta,“ říká. A život jinde si představuje, když se dívá z okna. To je prý daleko lepší. Případně si pošle pro prostituta z luxusního escort servisu. „S lidmi, které mám rád, nikdy nespím,“ dodává.
Jednou o sobě prohlásil, že je největším sobcem na světě, a sentimentalita je něčím, co mu evidentně schází. Žije přítomností a tím, co jej momentálně pohání. Levné knížky čte podle svého spolupracovníka Gerharda Steidla tak, že stránky po přečtení průběžně vytrhává. A s lidmi to prý dělá stejně. „Nemá rád minulost, takže když se rozhodne, že vy už do ní patříte, vyhodí vás do smetí,“ cituje magazín The New Yorker jednoho z kruhu Lagerfeldových spolupracovníků.
Polykač informací
I díky své posedlosti současností je ale velmi informovaný ohledně současných trendů, nejen v módě. „Karl čte úplně všechno, sleduje úplně všechno. Cpe do sebe nezávislou kulturu i tu etablovanou, takže ví o všem. Je jako stroj,“ řekla o něm pařížská stylistka Camille Bidault-Waddingtonová.
Jeho kapacita absorbovat informace je neuvěřitelná. V některých pokojích jeho ohromného bytu není podle redaktora The New Yorkeru, jehož po svém království Lagerfeld provedl, vůbec vidět nábytek, celý je zaházen stovkami časopisů, propagačních katalogů, knih, neprohlédnutých složek s fotografiemi, DVD a skicářů, které čekají na prolistování.
Spolu s iPody se válejí i na podlaze a čekají, až je bělovlasý pán zhltne, aby mu pomohly udržovat se v rytmu doby.
Tím je ale jejich osud zpečetěn. V tomhle ohledu se aspoň nedá říci, že by se k lidem choval hůř než k věcem. „Všechno vyhazuju!“ prohlašuje, „nejdůležitější věcí je v mém domě odpadkový koš. Nedělám si žádné archivy, neschovávám žádné skici, žádné fotky, nic.“
Je patřičně hrdý na to, jak je na rozdíl od jiných lidí z módních kruhů sečtělý a zběhlý v literatuře i filozofii. V jednom rozhovoru se prohlásí za Spinozova žáka, jindy se zmíní o Rilkeho poezii či Ibsenových hrách.
Kluk, co si s nikým nehraje
Nakonec, v intelektuálním prostředí vyrůstal. Debaty o náboženství a filozofii byly doma na denním pořádku a malý Karl rozhodně nechodil s rošťáky ze sousedství skákat přes potok. Už jako malý nosil kravatu, četl Písně o Nibelunzích a chtěl, aby ho všichni brali jako dospělého. „Nesnášel jsem společnost jiných dětí. Dětství jsem považoval za období nekonečné hlouposti,“ vzpomíná.
Tím víc byl oddán své matce. A to navzdory tomu, že tahle rázná žena po celý život shazovala jeho otce svéráznými žerty a že se nijak útlocitně nechovala ani k němu samotnému. Když se jí jako malý svěřil, že se k němu jistí dospělí muži chovají s náklonností, která se nesluší, nedělala z toho vědu. „Miláčku, víš, to je tvoje chyba. Vždyť se koukni, jak se chováš,“ odpověděla mu, zatímco jindy mu poradila, aby nikdy nekouřil, protože má tak ošklivé ruce, že by na ně cigaretou neměl nikdy přitahovat pozornost.
Přesto, nebo možná právě proto dala Karlovi do života mnohé. Mimo jiné jej uchránila bolestivého coming outu. „Je to jako barva vlasů,“ odpověděla prý svému chlapci na svou dobu nadmíru pokrokově, když se jí zeptal na homosexualitu, „někdo je blond a jiní lidé mají tmavé vlasy. O nic nejde.“
Jako dospělý si tak homosexuálního odéru uměleckých a módních kruhů užíval bez komplexů a plnými doušky. I když přiznává, že to tehdy zašlo příliš daleko. O AIDS se nikdo moc nestaral. „Bylo to strašné, víc než strašné,“ říká dnes, „zabilo to celou generaci lidí.“ Ví, o čem mluví, jednou z obětí byla i jeho láska z raných sedmdesátých let francouzský aristokrat Jacques de Bascher. Mimochodem, o hnutí za práva homosexuálů se dnes vyjadřuje s nadřazenou ignorancí toho, kdo je díky svému společenskému statusu za vodou. „S homofobními útoky jsem se nikdy nesetkal, ani lidé, které znám, tak za co bych měl bojovat?“ ptá se.
Příliš drahý pro brazilskou vládu
Společnost je pro štíhléV roce 2001 shodil Lagerfeld během třinácti měsíců 42 kilo. Speciální dietu pro něj vytvořil pařížský lékař Jean-Claude Houdret. Zdůrazňuje psychické odhodlání trpět pro kýžený výsledek a stojí na nízkém příjmu kalorií (v první fázi 800 až 900 kalorií denně, v druhé 1000 až 1200, ve třetí 1200 až 1600). Žádné smažené, žádné tučné, nejíst mezi osmou večer a ráno. Co ho k náročné dietě vedlo? Obavy o zdraví ne. Móda. Chtěl se vejít do superúzkých modelů, které navrhuje Hedi Slimane. Zevnějšek je totiž podle něj jednou z nejdůležitějších věcí. „Aby dosáhli společenského postavení,“ píše s Houdretem v bestselleru Karl Lagerfeld Diet, „musejí být jak muži, tak ženy aktivní, musejí dobře vypadat a především být mladí – a proto štíhlí.“ Aby se lidé začali zajímat o vaši duši, na to stačí krásný zevnějšek, dodává Lagerfeld. Je známý svou obranou módního byznysu před kritikou, že modelky žene k anorexii. Stojí za tím tlusté závistivé maminy, které se cpou u televize chipsy, říká návrhář, jehož obvyklé zhodnocení slečen před fotoaparátem zní: Kilo dvě dolů a bude to v pořádku. |
Kde je v tom všem móda? Všude. To kvůli tomu, že mu život ve zničeném poválečném Německu nepřišel tak elegantní, jako by chtěl, odjel v roce 1953 do Paříže. Nebylo mu ani dvacet let. A byla to trefa. O dva roky později tam jeho návrh kabátu vyhrál mezinárodní soutěž a pak už šlo vše jako po másle. Učednická léta u návrháře Pierre Balmaina, angažmá u známého návrhářského domu Jean Patou, práce pro Tizianiho a firmy Chloe a Fendi.
To móda udělala z muže s tak zvláštním vztahem ke společnosti slavného muže s tak zvláštním vztahem ke společnosti.
Definitivní průlom přišel v listopadu 2004, kdy limitovanou edici oděvů podle jeho návrhů prodávaly obchody H&M. Byly vyprodány během dvou dnů a Lagerfled dosáhl slávy, jaká bývá vyhrazena jen hudebním a filmovým hvězdám. „Nemůžu jen tak vyjít na ulici,“ komentuje Lagerfeld pozornost, která se mu dostává, a ruší svou plánovanou návštěvu Brazílie. Tamní vláda totiž přiznává, že náklady na zajištění jeho bezpečnosti jsou tak vysoké, že na to nemá.
Od té doby je výstřední umělec posedlý detailem jako utržený ze řetězu. Posunuje módu o další a další kroky kupředu. Chanel za jeho vedení vykazuje příjmy přes čtyři miliardy dolarů ročně, vydává knihy. Jeho práce pro legendární kalendář Pirelli na rok 2011 je jeho oceněním jako fotografa.
Jedna věc v tom celém příběhu schází. Láska. O ní milovník módy a umění nemluví. „Nikdy jsem se nezamiloval. Miluju jen svou práci,“ řekl v roce 1975 v magazínu Interview. Před dvěma lety v časopise Prestige uvedl, že láska je jediná zajímavá věc, o níž nechce mluvit: „Je to velmi nebezpečná věc. V životě mě potkalo tolik tragédií, že je o ní těžké mluvit.“
dražbaOd roku 2002 se kalendář Pirelli každoročně draží v internetové aukci na iDNES.cz. Výtěžky z aukce jdou na nákup špičkové zdravotnické techniky pro léčení zhoubných onemocnění. Kalendář na rok 2011 můžete na iDNES.cz dražit v úterý 14. prosince. |
