S otázkou v titulku tohoto článku jako by to bylo stejné: to je přece jasné, že nejdražší není vždycky nejlepší!
Jenomže… Ono to tak v případě destilátů většinou je. Cenovka u lahve bývá častěji, než by nám bylo milé, i velmi spolehlivou indikací kvality obsahu.
Vína a piva
Rámcově to platí i v ostatních alkoholech – u vína i piva, i když tam do hry při určování ceny často vstupují i jiné faktory: například vína z Burgundska jsou v průměru cenově výš než kvalitativně srovnatelná vína třeba z Rakouska.
Vína z Nového světa dosud obecně poskytují lepší poměr kvality k ceně než vína z tradičních vinařských regionů Evropy, ale i u nich samozřejmě platí, že čím dražší, tím lepší.
Cenová hladina u vín je ale ovlivněna i dopravními náklady, místní legislativou, věhlasem místa původu. V Jižní Africe se dá kvalitní víno vyrobit levněji než v Kalifornii, dá se tedy předpokládat, že ze dvou cabernetů se stejnou cenovkou by měl být teoreticky kvalitnější ten jihoafrický.
V případě piva hrají faktory jako přepravní vzdálenost ještě mnohem podstatnější roli, protože cena jedné lahve piva je řádově nižší než lahve vína či destilátu. Proto stojí belgický speciál 40 korun, kdežto český třeba jen 20 – a lze vcelku s úspěchem argumentovat, že ten domácí může být kvalitnější.
Pro tyto "výjimky" bychom ale neměli zapomínat na pravidlo: ležák za 5,50 z Lidlu prostě nebude tak dobrý jako plzeň.
Natvrdo
U destilátů je těch výjimek nejméně.
Posledních pár dnů bylo mou zábavou při nudné jízdě MHD přemýšlet nad příklady konkrétních destilátů, kdy poměr cena/výkon neplatí. Na moc jsem nepřišel a budu moc rád, pokud mi čtenáři v diskusi pomohou.
Které levné pití je lepší než jeho drahá alternativa?
Zkuste se ale prosím co nejvíc oprostit od osobních preferencí a vlasteneckého nadšení (názor, že třeba Pražská vodka je objektivně lepší než Absolut, nebo že tuzemák je kvalitnější pití než Havana Club, asi nebude mít valný kredit).
Vděčné vodky
Nejvděčnější (vlastně jedinou vděčnou) kategorií na hledání výjimek mi byly zase vodky. Je mi jich líto, protože už jsem se do nich i na těchto stránkách strefoval několikrát, nicméně: móda posledních několika let, kdy prémiové značky přicházejí s ultraprémiovými variantami svých produktů, dávají naší výpravě za cenovými anomáliemi šanci na úspěch.
Stolichnaya Elit, Wyborowa Single Estate, Imperia by Russkij Standard, všelijaké "lepší" smirnoffy s jejich nezapamatovatelnými názvy – to všechno jsou pořád jen vodky: když je ochutnáte, budete pít zas "jen" vodku. Ale o polovinu dražší.
Kupujete si nikoli lepší chuť, ale krásnější láhev, status, exkluzivnější příběh.
Aby ale nedošlo k mýlce – i mezi vodkami pravidlo "vyšší cena – vyšší kvalita" obecně platí. Vodka ze spodního regálu supermarketu s obrázkem divokého kozáka za 90 korun bude spolehlivě daleko horší než kterákoli z prémiových značek.
Během let jsem zjistil, že investice do kvalitnějšího alkoholu je i investicí do jasnějších rán. A to platí i pro vodky: pečlivou, vícenásobnou destilací, případně filtrací, se z destilátu odstraňují nečistoty a nežádoucí složky, které k bolehlavu přispívají nemalou měrou.
Diskutoval jsem už s řadu lidí z byznysu (brand manažerů, ale i výrobců), kteří mi tvrdili, že "za bolehlav přece nemůže alkohol, ale nečistoty v něm". Jistě, takové tvrzení je samo o sobě mýtem, ale pravdou je, že po kvalitním pití bolí hlava méně.
Další výjimky?
Popravdě, nevím.
Dáte-li většině Čechů ochutnat Fernet Branca a Fernet Stock, zvolí Stock, ačkoli je levnější, protože jsou zvyklí na jeho palčivě hořkou chuť. Cizinec ale většinou po srovnávací degustaci zůstává u Branky.
Cenově nadsazené jsou jistě pravé koňaky. Brandy z druhé strany Pyrenejí může poskytnout skoro stejný zážitek za zlomek ceny. Jenže zase – na úroveň XO koňaku už se žádné brandy nedostane, takže ani tady se výjimky z našeho pravidla nehledají snadno.
Úspěšnější budeme, pokud při srovnávání překročíme hranice kategorií – i když půjde o podfuk. Při slepé srovnávací degustaci skotské whisky, irské whisky a bourbonu vždycky vyhraje skotská, a to i v případě, že do kontestu nasadíme superprémiový bourbon a bůhvíjak starou irskou.
A přitom za irskou whisky tolik českých pijáků dýchá a za lahev Jacka Daniel´s by se šli poprat. Ty nápoje prostě nechutnají tak dobře jako skotská, i když si to často nedokážeme připustit.
Ale – jak jsme avizovali na začátku odstavce – toto srovnání má zásadní nedostatek: porovnáváme "hrušky s jabkama".
Značka neznamená kvalitu
Mnohem úspěšnější při hledání výjimek bychom byli, pokud bychom místo postulátu "vyšší cena – lepší drink" zvolili tvrzení "známější značka – kvalitnější pití" nebo "více prodaných lahví – větší kvalita".
Globální, nám všem důvěrně známé průmyslové značky destilátů, jsou ve všech kategoriích vyjma vodek a ginů substandardní k nejlepším produktům malých, běžnému konzumentovi neznámých špičkových brandů.
Prémiový rum, který o sobě tvrdí, že je kubánský, ale vyrábí se na mnoha místech celého světa, pokaždé chutná jinak a výrobní náklady na lahev jsou dolar či dva, nemůže obstát v porovnání se Zacapou, Mt. Gayem, Pyratem, starou Havanou a dalšími karibskými lahůdkami.
Další velkou blamáží jsou nejznámější značky tequil, které modrou agáve zahlédly jen z rychlíku, jsou barvené karamelem a je na nich dražší samotná láhev než obsah, a přesto se prodávají za nehorázných 500–600 korun.
A koneckonců i mezi americkou whisky lze nalézt vysoce kvalitní značky. Nejsou to ale ty, které se na nás smějí z regálů každého baru a z plakátů v každé herně.
Ale to už jsme někde jinde.
Pokud máte svůj tip na to, které levné pití předčí svou dražší alternativu, napište nám ho na adresu redakce@xman.cz.
