Listuje zažloutlými stránkami a rozrušením se jí trochu klepou ruce. Sto let stará historie znovu ožívá a jí se před očima jako film vrací vzpomínky na tatínka Františka Kodeta, který v mládí sloužil na palubách rakousko-uherských válečných lodí.
Jarmila Orságová, devadesátiletá seniorka z Bojkovic na česko-slovenském pomezí, o zážitcích svého otce slyšela leccos. Tušila, že někde v domě je uložený jeho deník. Ovšem teprve před několika dny ho zaprášený našla a otevřela.
„Byl tady téměř sto let, ale až včera jsem do něj nahlédla,“ vypráví. Procházíme jednotlivé listy a fotografie. Občas musíme používat lupu, protože zápisky jsou psané drobným písmem. Jako historický dokument jsou však Kodetovy záznamy unikátním svědectvím.
Když František Kodet, rodák z Trutnova, nastoupil coby voják základní vojenské služby v roce 1910 k rakousko-uherskému námořnictvu, předpokládal, že ho na moři čeká čtyřletá služba, ale kvůli první světové válce to nakonec bylo let osm. V jeho podrobných záznamech zjistíme řadu zajímavostí spojených se životem námořníků císařského loďstva jak v době míru, tak za války.
Zřejmě vůbec nejzajímavější jsou svědectví, která popisují všední život „mořských vlků“ té doby. „Všechny své věci a potřeby musíme míti v takovém pytli, který je ve zvláštním oddělení, kam smíme pouze dvakrát za den, a to vždy jen na pět minut. Takže chci-li psáti, musím ve volném čase a nosit inkoust v kapse a papír s pérem v čepici,“ zní například jeden z prvních zápisů v deníku, který čítá na sto stran.
Po absolvování základního kurzu byl František Kodet vyslán nejprve na válečnou loď Adria a poté na palubu bitevní lodi Radetzky, tehdejší chlouby c. k. armády. U císařského námořnictva sloužily tisíce mužů mnoha národností. Téměř třetinu tvořili Chorvati, dále hlavně Maďaři, Češi, Rumuni, Slovinci či Italové, ale i další národy.
Mnozí z nich byli analfabeti, takže zastávali nejnižší funkce jako topiči či palubní mužstvo. Naopak Češi a Rakušané obsluhovali děla, stroje, pracovali jako plánovači, kreslíři, inženýři, potápěči a telegrafisté. Národnosti držely ve spletitém organizačním systému při sobě. „Zatím se znám pouze mezi Čechy, jaké jsou poměry mezi jinými národnostmi, nevím. Je to jako v tom ‚rakouském parlamentu‘, něco podobného ovládati je věru těžký úkol,“ stojí v pozdějším Kodetově deníkovém zápisu.
Jak jeho dcera Jarmila Orságová vypráví, otec po návratu z války vzpomínal, že to byli právě Češi, kteří nad ostatními námořníky v mnoha ohledech vynikali. A to i v takových detailech, že třeba jako jedni z mála četli noviny. „O Slovácích se nevyjadřoval moc dobře, byli prý nevzdělaní. Zato ale velcí dříči,“ líčí Orságová.
Rakušané, zejména důstojníci, byli prý celkem vzdělaní, kdežto Maďary podle vyprávění jejího tatínka nikdo moc v lásce neměl.
Jako kominík
Bitevní loď Radetzky poháněla pára z 12 kotlů, v nichž se topilo uhlím. A právě tuny uhlí čekaly na naložení měsíc co měsíc v Terstu, což pro námořníky znamenalo obzvlášť těžkou šichtu.
„Mužstvo začíná nakládat uhlí, proviant, pivo a vše hází rychle na parník, takže večer, když jsme opouštěli přístav, měla celá posádka úžasný vzhled. Všude hromady uhlí, mezi tím sudy piva, sádla, masa. Pokud se chceš někam dostat, musíš lézt po těch haldách jako kominík,“ popisuje ve svém deníku František Kodet, který se v Praze před vojenskou službou vyučil zámečníkem.
Slavná vzpoura proti válceČeši tvořili asi 11 procent posádek rakouskouherského námořnictva, což se v době první světové války rovnalo asi šesti tisícům mužů. S blížícím se koncem války nebylo co jíst, důstojníky, často Maďary, mužstvo nenávidělo. K největší námořní vzpouře první světové války došlo 1. února 1918 v boce Kotorské, tedy v Kotorském zálivu v Černé Hoře. Vzbouřenci ovládli kromě řady dalších plavidel i pýchu loďstva – pancéřový křižník Sankt Georg. „Vlna bouří šla odzdola, tedy od topičů, kteří žili v nejhorších podmínkách. Chorvati začali demolovat loď, kradli jídlo a cukr. Češi se je naopak snažili zklidnit a dávali vzpouře řád,“ popisuje historik Jindřich Marek. Lodě ovládané vzbouřenci byly obklíčeny vojáky a postupně se jedna po druhé vzdávaly. „Tehdy admirál Hansa prohlásil, že bez Čechů by vše trvalo jen pár hodin. Oni prý byli nejhorší živel. Byli těmi, kteří dokázali vzpouře dát řád a logiku,“ podotýká Marek. Kulka tehdy poslala na věčnost čtyři vůdce vzpoury, jedním z nich byl Moravák František Rasch. |
A pokračuje: „Za toho stavu jsme obědvali i večeřeli. Po osmihodinové šichtě polovina mužstva šla spát – znavena, utýrána, zamazána, jako dobytčata lehají si na zem tak, jak právě jsou. Druhá polovina drží službu a hází uhlí do uhelných prostor a vše aspoň trochu rovná.“
Nejhorší to prý bylo v létě. „Kdo se víc potí, kůže na obličeji a krku se nadměrně odlupuje a pak je obličej 14 dní plný jakoby šupin, než nová kůže starou nahradí. Pak těm, kteří si špinavou rukou snaží z očí vytřít uhelný prach, těm oči rudnou a napuchají,“ líčí.
K legiím už to nestihl
Čtyři roky služby uplynuly a František Kodet se měl vrátit domů. Radost však překazil atentát v Sarajevu, po kterém začala světová válka. Stejně jako jiní musel i Kodet zůstat, a jeho působení v námořnictvu se tak protáhlo o další čtyři roky. Sloužil jako dělostřelecký poddůstojník a také jako strojník. Díky předchozím zkušenostem měl oproti nováčkům dobrou pozici.
„Mezi námořníky byl už nejen známý, ale i docela oblíbený, a to i mezi důstojníky,“ tvrdí dcera. Sám Kodet o válečných strastech později příliš vyprávět nechtěl, což potvrzuje i jeho kamarád a soused z Bojkovic Jaroslav Stehlíček.
„Když začala válka, jeho loď Radetzky ostřelovala srbské pozice na pobřeží Dalmácie,“ přibližuje Stehlíček alespoň některé z mála válečných vzpomínek Františka Kodeta. „Díky své pozici určitě nebyl tím, kdo by kartáčem čistil lodní děla. Naopak měl zodpovědnost třeba za to, aby tato děla vyrobená v české Škodovce dobře zaměřovala, aby správně fungovala ložiska a podobně,“ popisuje kamarád.
Jenže jak se válka prodlužovala, podmínky na lodích se zhoršovaly. Chyběly potraviny a námořníci se začali bouřit. „Češi na lodi Radetzky si zvolili do čela vyjednávání s velením právě mého otce, uměl perfektně německy,“ zdůvodňuje Jarmila Orságová. Rakouské velení prý stížnosti vyslechlo, ovšem následně mluvného Čecha přeložilo jinam – na loď jménem Chameleon, která v té době už značně zastarávala.
Čas plynul a válka ne a ne skončit, trpělivost došla i Františku Kodetovi. Odhodlal se k útěku. Z dovolené na pevnině už nezamířil zpět na loď, ale do Albánie a následně do Rumunska. Plán měl jasný – vstoupit do řad československých legií v Rusku. V Rumunsku se prokazoval falešnými doklady, ovšem onemocněl úplavicí a musel se léčit u jednoho ze svých přátel.
K legiím se tak nepřipojil a domů do vlasti došel pěšky a dojel vlakem, těžce nemocný pak ležel v Praze na Bulovce několik měsíců. Později se oženil a usadil se v Bojkovicích na Moravě. Ale bojovný duch z něj nevyprchal, za druhé světové války František Kodet pomáhal odboji, za což si odseděl tři roky ve vězení a měl štěstí, že neskončil hůř. Třeba na popravišti.
Později se živil jako opravář, k domu si přistavěl vlastní dílnu. „Pořád si ale prozpěvoval námořnické popěvky a na léta odsloužená na lodi rád vzpomínal,“ uzavírá dcera Jarmila. František Kodet zemřel v roce 1973. Ještě před svou smrtí si vymínil, že na parte mu má být napsáno: „Moře byla moje láska, poctivá práce a největší radost.“
