Ice Cross Downhill je nový sport. Jak jste se k němu dostal?
Viděl jsem závod v televizi a rozhodl se, že to musím vyzkoušet. V roce 2011 jsem se vydal na první závody a zjistil, že mě to baví a že je to sport přesně pro mě. Další rok jsem si zkusmo zajel tři závody a dopadl docela dobře. Proto jsem se rozhodl, že další sezonu zkusím absolvovat celou. Vyhrál jsem ji a stal se mistrem světa.
Copak je to tak jednoduchý sport?
Úplně jednoduché to není. Ale předtím jsem dělal spoustu sportů, které jsou pro Ice Cross Downhill dobrou průpravou. Dvanáct let jsem hrál hokej za Sion, jsem instruktor lyžování, miluji freeridové lyžování a freestyle ve snowparku, jezdím freeride na kole, surfuji, jezdím na wakeboardu a hraji golf. Kombinace těchto sportů se ukázala jako nejlepší průprava. Ve světovém poháru je hodně bývalých hokejistů. Ice Cross Downhill se ve skutečnosti nedá pořádně trénovat, protože takovéhle ledové sjezdy nikde nenajdete. Ale objevují se první vlaštovičky: například ve Finsku vybudovali první tratě na přírodním sněhu. Sníh hodně udusají, pak ho prolévají vodou, aby to důkladně promrzlo a vytvořil se led.
Na ledě i ve vzduchu musejí jezdci najít stabilitu.
Derek je usměvavý pohodový sympaťák, jeho sport v sobě ale má i něco agresivity a tvrdosti.
Může být dobrým jezdcem každý hokejista?
Hrát hokej nestačí. Potřebujete mít i další dovednosti, mít to v hlavě srovnané. Ideální je kombinace dobrého lyžaře a bruslaře. Bruslení se odehrává na rovině, ale vy musíte ovládat i pohyb z kopce dolů. V Kanadě si to s námi přišli vyzkoušet tři kluci z NHL. Tvářili se jako velcí borci, jsou zvyklí na obrovskou pozornost. A pak to přišlo. Nazuli si brusle a jeli dolů. Jenže celou cestu padali, nebyli schopní zvládnout skoky na cestě. Po dojezdu za námi přišli a říkali: „No, to je teda něco, jste fakt borci.“ Ale existují výjimky. Například jeden japonský sjezdař nikdy na bruslích nestál a docela mu to šlo. Neprosvištěl to jako my, ale sjel to dolů docela slušně.
Derek WedgeUsměvavý kluk s dredy se 22. října 1983 narodil v Bostonu Američanovi a Švýcarce, jako čtyřletý se s rodiči přestěhoval do Švýcarska. V roce 2013 Derek vyhrál Světový pohár Ice Cross Downhill (některé závody jsou také známé pod názvem Red Bull Crashed Ice). Byla to přitom jeho první závodní sezona, kterou jel naplno. Loni skončil desátý, nicméně ve Švýcarsku je stále jedničkou. Derek učí v zimě v Crans-Montaně lyžování, v létě organizuje X-Dream Campy (lyžování na ledovci, cyklistický downhill a wakeboarding). |
Jak se tedy připravujete?
V létě jezdím na kole, v Crans-Montaně je výborný park se single-traily, kam chodím často trénovat. Také mě potkáte v Sionu na kolečkových bruslích. Tento týden odjíždím do Kostariky, kde budu hodně surfovat a wakeboardovat. Víte, že sufrování a wakeboarding jsou mentálně hodně těžké sporty? Je třeba přemýšlet, a to je ten nejlepší trénink. Také mi pomáhá, že umím dobře lyžovat a skákat ve snowparku. Samozřejmě že musím posilovat, běhám, abych měl silné nohy.
Co je u Ice Cross Downhill nejdůležitější?
Správné rozložení síly a rovnováhy.
Co třeba trénink na skikrosové trati? Tu už v mnoha střediscích mají....
Já lyžuji v Crans-Montaně a tady nic takového nemáme. Někdy v budoucnu bych tady trať na Ice Cross Downhill rád vybudoval, ale stojí to obrovské peníze. Potřebujete stroje na údržbu plochy, výrobu ledu... Není to levné. Navíc Crans-Montana je hodně slunečné středisko a 85 procent svahů je otočeno na jih, to je dobré pro lyžaře, ale ne pro sjezdaře na bruslích.
Olympiáda? Proč ne
Jak byste svůj sport popsal někomu, kdo ho nezná?
Trochu to připomíná skikros – a to jak vzhledem tratě, tak pravidly. Každou trať je třeba před závodem vyrobit pomocí speciálního chladícího systému pod ledem. Trať se dolů kroutí v zatáčkách a nechybí skoky. Divácky je to velmi zajímavé. V každém rozjezdu startují čtyři závodníci, dva se kvalifikují do další rozjížďky. První den, většinou v pátek, je na startu kolem dvou set lidí, druhý den už startuje jen kolem šedesáti závodníků. Třetí den se jede finále. V roce 2013 jsme měli za sezonu pět závodů. Loni už to bylo osm, letos nás čeká deset podniků. V zimě pracuji jako lyžařský instruktor, ale pracovní sezona se mi začíná scvrkávat do tří týdnů za celou zimu. Zbytek času trávím tím, že po světě objíždím závody.
Uvidíme někdy tento divácky atraktivní sport na olympijských hrách?
Letos se na závody přišli podívat zástupci olympijského výboru. Myslím, že je to docela zaujalo. Na závody chodí spousta lidí. Například loni v Minnesotě přišlo fandit 80 tisíc lidí. Sportů s takovou diváckou podporou není moc. Třeba máme šanci. Ale ještě předtím musíme vytvořit v každé zemi sportovní asociace sdružující jednotlivé sportovce v naší disciplíně. A na tom teď právě pracujeme.
Vy sám jste dokonce prezidentem švýcarské asociace Swiss Ice Cross Downhill.
Ano, tak nějak jsem se jím stal. Vytvořili jsme také světovou federaci a nyní musíme získat nové členy, trochu se rozrůst, vytvořit kluby pro začátečníky a tak dále. Je toho docela dost. Až poté nás začne švýcarský olympijský výbor brát vážně. Je to výborný pocit stát u zrodu nového sportu.
Kolik závodníků ve světovém poháru neboli v mistrovství světa pochází ze Švýcarska?
Osm. A všichni jsou v první třicítce, to je skvělé.
Holky také závodí?
Začaly nedáno. A jsou v tom dost dobré.
A co Češi?
Vím o třech Češích, kteří jezdí. Dobrý je například Lukáš Kolc.
Extrémními sporty krotil hyperaktivitu
Je těžké sehnat sponzory?
Hodně těžké. Není moc lidí, kteří by náš sport chtěli podporovat. Do loňského roku ho nebylo možné vidět v televizi, až letos ho začnou vysílat v 51 zemích, tak uvidíme, zda se něco změní. Bohužel ve Švýcarsku ho televize přenášet nebude. A to je jeden z důvodů, proč mám problém sehnat sponzory. Jedu na deset závodů v osmi zemích, musím si platit letenky, hotely... Sezona mě stojí 50 tisíc švýcarských franků a pořád mi ještě nějaké peníze chybějí.
Živíte se jako lyžařský instruktor, ale přiznáváte, že vám závodění bere stále víc času. Jinou práci nemáte?
V zimě učím lyžování a objíždím závody, v létě pořádám X-Dream Campy. Jsou to týdenní soustředění, kde trénujeme freestylové sporty, přihlásit se může kdokoliv. Dva dny trénujeme sjezdy v bike-parku v Crans-Montaně, pak jedeme na dva dny na ledovec do Saas Fee, kde ve snowparku jezdíme freestyle na lyžích a snowboardu, poslední dva dny jezdíme na wakeboardu na jezeře, které leží asi hodinu od Crans-Montany. Dostaneme se taky na golf, jdeme si zahrát tenis i plážový volejbal. Koná se to od července do srpna a většinou vypisuji tak pět šest kurzů za léto. Někdy mám skupinu dětí, jindy dospělých. V ceně je ubytování, vybavení, ceny skipasů, cena je 1 390 franků (v přepočtu 34 750 korun, pozn. red.) Rád bych to rozšířil i do jiných zemí. Teď jsem byl například v Moskvě, kde jsem hledal cestovní kancelář, která by mě zastupovala a posílala mi ruské klienty.
Do jakého věku odhadujete, že se dá váš sport dělat?
Je mi dvaatřicet a začíná to být problém. Na stupních vítězů se objevují mladí dvacetiletí kluci. Nejsem starý, ale pomalu stárnu. Zatím mi pomáhá, že mám spoustu zkušeností. Jsem jednička ve Švýcarsku, tak to ještě chvíli zkusím. Splnil se mi tím sen.
Kdo vás vlastně přivedl k extrémním sportům?
Už jako dítě jsem byl hyperaktivní a do všeho jsem se vrhal naplno. Všechny sporty mi pomáhaly zkrotit energii. Později jsem se naučil svou hyperaktivitu správně využívat, kontrolovat adrenalin v extrémních sportech.
Máte přítelkyni? Jak ta to zvládá?
V současné době jsem sám. Je dost těžké udržet se mnou krok.
