Do historie Karlštejna jste se zapsal jako nejdéle sloužící kastelán. Strávil jste tam do roku 2019, než jste odešel do důchodu, 31 let. Jak těžké bylo opustit třípokojový byt v karlštejnském purkrabském paláci?
Nic prostě netrvá věčně. Uvědomil jsem si to v roce 2016, když jsem dosáhl důchodového věku a na hradě zároveň probíhaly velké oslavy 700. výročí narození Karla IV. Byl to frmol a novináři byli na Karlštejně od 6. května do půlky června v podstatě každý den. Na závěr mého angažmá, kdy jsem přesluhoval ještě dva roky, jsme s přáteli slavili Silvestra v reprezentačních prostorách. Zpoza třetí brány jsem si přinesl kámen, a když odbyla půlnoc, symbolicky jsem si ho spustil ze srdce. Věděl jsem, kam odcházím, co mě tam čeká. A ty dva roky jsem se na to i připravoval.
Dcera bezelstně řekla paní učitelce, že tatínek řídí průvodce a maminka hledá po Čechách Karla IV. A jednoho už našla. S uříznutou hlavou.
