Táhlo vás to na hradby odmala?
Když mi bylo tři a půl roku, rodičům jsem se ztratil. Našli mě jdoucího poli a posléze lesem po cestě směrem na hrad Kost. Asi za dvanáct let jsem se tam objevil už jako brigádník, průvodce po hradě. Přivydělával jsem si tak jako student.
Je to jakýsi symbol životní cesty?
Ano, já to tak beru. Je to otázka osudu a také náhod. Když jsem totiž v roce 1968 končil základní školu v Sobotce, říkala mi spolužačka Hanka Havlíková, že na hradě Kost mají nedostatek průvodců. Proto o ní vždy říkám, že pravděpodobně nasměrovala celý můj život. Začalo mě to hodně bavit a úplně mě uchvátilo i prostředí gotického hradu.
Jistě vás bavila také historie...
Už na gymnáziu v Turnově jsem si dějepis zamiloval, dokonce jsem z něj maturoval. Bavila mě i minulost Kosti. Mé studium dějin ale skončilo záhy, protože jsem si vzal za ženu historičku. Říkal jsem si, že se nikdy nebudu v dějinách orientovat lépe než ona. A vlastně jsem později potřeboval spíše manažerské dovednosti, řízení lidí, péči o provoz objektu.
Jaromír Kubů
|
Kdy jste se poprvé dostal pracovně na hrad Karlštejn?
Bylo to před 41 lety, jako průvodce jsem tu nastoupil 1. listopadu 1977, kastelánem jsem se stal až o dekádu později. Pět let jsem působil na březnickém zámku, nádherných pět let. I když, bylo to v době komunismu, a pokud srovnám postavení kastelána tehdy a v současnosti, tak je to obrovský rozdíl. Byli jsme považováni za lepší domovníky. Naučil jsem se tam dokonce sám spravovat splachovadla veřejných záchodků.
A Karlštejn byl cíl, či náhoda?
Na tom je krásně vidět, jak v mém životě zafungovala právě ona náhoda. Díky náhodě jsem se kdysi dostal na Kost a v případě Karlštejna to bylo úplně stejné. Když totiž někdejší zdejší kastelán Šefrna odcházel do důchodu, navštívila mě v Březnici ředitelka střediska památkové péče s tím, že bych mohl být jedním z adeptů. Ať si to rozmyslím. Bylo to složité, k Březnici jsem měl osobní vztah. V době, kdy jsem tam působil, jsem dokončil studium, měl jsem tam svatbu, narodilo se nám dítě a pořídili jsme si tam auto. Ovšem pět let jsme měli víkendové manželství, protože žena pracovala v Praze. Říkal jsem si, že z Karlštejna už by do práce mohla dojíždět. To bylo poslední zrnko na vahách pro mé rozhodnutí. Nyní už takto dojíždí 31 let.
Kdyby vám někdo tehdy řekl, že na hradě strávíte tolik let…
Asi bych mu nevěřil, protože pokud jsem se díky předchozímu průvodcovství domníval, že tak trochu vím, do čeho jdu, tak jsem to nevěděl. Je obrovský rozdíl mezi prací kastelána a průvodce, jenž po náročné směně odejde s čistou hlavou. Kastelán nikoliv. Zároveň mě trápila strašlivá tíha odpovědnosti, která mi neustále sedala na ramena. Dá se na to zvyknout, vyrovnat se s tím, ale člověk podle toho musí pracovat.
Jaký byl tehdy Karlštejn?
Byl jiný. Turisté si mohli koupit tři černobílé pohlednice a jednu brožuru. Tedy čtyři produkty, dnes jich máme osm set. Z architektonického hlediska ale nutno podotknout, že před revolucí bylo období, kdy se podnik Obnova památek začal věnovat velkým opravám na Karlštejně. V době mého nástupu se dělala omítka a střecha velké věže. Šlo o gigantickou akci, muselo být postaveno šedesátimetrové zdvojené lešení. Na rozdíl od jiných omítek na hradě je tahle i po třiceti letech relativně v pořádku...
Změny jistě přinesla revoluce...
Rok 1989 byl absolutní zlom. Nadneseně řečeno jsem byl u toho, když jsme převáděli socialistické řízení památkového objektu do kapitalistického. A nebylo to jednoduché, trvalo to několik let. Postupně se stalo standardem nabízet návštěvníkům upomínkové předměty i další služby. I za to jsme před čtyřmi lety získali mezinárodní ocenění TripAdvisor právě za kvalitu poskytovaného návštěvnického servisu.
A nastal také „boj o hrad“, že?
Viděl jsem, jak až stohlavé skupiny návštěvníků poškozují hrad, ryjí své podpisy na zdi, dokonce olupovali zlacení v Kapli svatého Kříže. Proto jsem snížil počet lidí do skupiny na 68, zavedl jsem časové vstupenky a povinnou rezervaci skupin nad deset osob. V tomto ohledu jsem narazil u cestovních kanceláří, které oponovaly, že si nenechají diktovat. Nastal bojkot a v devadesátém roce i obležení hradu asociací šermířských skupin. Zůstali jsme ale pevní ve svém názoru. Tím, že jsme si na tom trvali, jsme zrovnoměrnili příliv návštěvníků, a hlavně zabránili živelné devastaci hradu. Systém takto funguje dodnes.
Pečlivě chráníte i zmíněnou kapli...
Byla uzavřena 18 let. Museli jsme pořídit jednotku, která tam udržuje potřebné klima. Odborníci nám doporučili brát na druhý okruh jen 16 lidí ve skupině. Od roku 2000 tak tomu je a je to paráda. Jde o poměrně drahý, ale exkluzivní okruh, který končí v tom nejcennějším místě hradu. A žádné poškozování se nekoná. Pozitivní na tom je uvědomění, že Čech si nedá sáhnout na Karlštejn. Z toho jsem za celá ta léta úplně nadšený.
Máte na hradě oblíbené místo?
Hrad je můj miláček, mé pracoviště. Nechci preferovat žádné místo, ale ve zdejší velké věži je ona Kaple svatého Kříže, historicky nejcennější a unikátní prostor. Mám jej velmi rád. Jde o místo, v němž byly v době vlády Karla IV. uloženy říšské svátosti, největší poklad křesťanského světa. Přivezli ho z Mnichova na dvanácti vozech nejprve na Vyšehrad, následně Pražský hrad a v utajení na Karlštejn. Zůstal pak na hradě asi 50 let. S oblibou říkám, že sláva hradu se za Karlovy vlády dotýkala hvězd.
Cítíte nějaké fluidum oněch časů?
Když mluvíme o kapli, tak tam je pozitivní energie, zatímco v přízemí je negativní. Když jdete nahoru, cítíte příliv té pozitivní. Senzitivní lidé ji cítí ještě intenzivněji. Člověk se tam musí chovat s pokorou a kaple pak dokáže pomoct, pokud ji pokorně požádáte.
Vy jste někdy žádal o pomoc?
Věřím její síle. Uvedu příklad, jde o příběh starý už dvacet let. Tehdy nám chtěl zloděj ukrást alabastrovou sošku madony. Při běžné prohlídce si v ložnici Karla IV. rozšrouboval vitrínu a v momentě, kdy si sošku ukládal do batohu, přistihla ho průvodkyně. Případ se vyšetřoval dva roky. Obhájkyně chtěla vše hodit na mě, že jsme si nezamykali místnosti, a tím jsme umožnili krádež. Měl jsem z toho hrozné stavy. Jedna z restaurátorek, která zde pracovala, mi doporučila, ať vše řeknu kapli. A já to udělal. Při posledním líčení mi ta obhájkyně nepoložila jedinou otázku. Myslím, že mi pomohla kaple.
To zní až neuvěřitelně...
Mimochodem, každý rok pořádáme karlštejnské vinobraní. Poslední víkend v září sem pravidelně dorazí 20 tisíc lidí. Vždy chodíme kapli žádat, aby nepršelo, a za jednadvacet ročníků pršelo jen jednou.
Bál jste se někdy, že by se třeba našel zase nějaký Harry Jelínek?
Úplně ne, uklidňuje mě, že je hrad ve státním vlastnictví. Jsem ale zároveň vděčný, že zde i tato historie byla. Díky ní totiž existuje film Velká sázka o malé pivo. A pokud v televizi běží tento film nebo muzikál Noc na Karlštejně, v dalších dnech k nám přijde více lidí. A ještě večer, kdy filmy vysílají, se nám zvedne návštěvnost webových stránek z jednoho tisíce na okamžitých dva a půl tisíce.
Vraceli se sem po natáčení herci z Noci na Karlštejně?
Je známo, že třeba Waldemar Matuška se do hradu doslova zamiloval. Pokud si našel s rodinou čas, dorazil sem vždy alespoň na kávu. Díky tomu jsme se seznámili a s Olgou Matuškovou jsme doposud přátelé, mimochodem dorazí letos na vinobraní.
Odcházíte. Jak se cítíte na prahu poslední sezony?
Zaprvé chci zdůraznit, že odcházím dobrovolně. V životě mi byla dána ta čest být kastelánem Karlštejna, a ještě navíc takovou dobu. Je to nádherný hrad, který je ale náročný na provoz i řízení. Jednatřicet let je prostě dost, a už jsem také v důchodu. Já vím už teď, že se mi bude hodně stýskat. Plánuji návrat do svého rodiště a byl bych rád, kdyby se na nějaké památce v Českém ráji našla brigáda. Ale jen tak na dva, maximálně tři dny.
Je už jasné, kdo bude na hradě vaším nástupcem?
Přál bych si, i když vše je na vedení Národního památkového ústavu, aby v mé práci pokračoval můj dosavadní zástupce Lukáš Kunst. Na hradě pracuje mnoho let, dokončil si vysokoškolské vzdělání. V roce 2016 byl garantem Lucemburského roku, což byl v podstatě druhý úvazek, a zvládl to na jedničku. Stejně tak obstál i jako krizový manažer při potížích na Křivoklátě. Má moji plnou podporu.
Je Karlštejn symbolem české státnosti, chápete jej tak?
Ano, určitě ho tak chápu. Kdysi mi mluvčí exprezidenta Václava Havla Ladislav Špaček řekl: „Jsi na Karlštejně, pak už je jen Pražský hrad.“ A já mu odpověděl: „Děkuji, nechci.“ Pražský hrad je zcela jiná záležitost, jde o samostatně fungující jednotku a patrně jedinou památku, která stále plní původní funkci. Ze sídla králů se stalo sídlo prezidentů. Kdežto Karlštejn v momentě, kdy odtud byla v roce 1619 odvezena svatováclavská královská koruna, ztratil svůj státoprávní význam.
Kolik na Karlštejně pracuje lidí?
Je to 15 a půl úvazku, a máme asi 100 lidí za rok jako brigádníky, většinou jde o studenty. A napadá mě k předchozí odpovědi, že musíme mít stále na mysli, kde pracujeme. Svým zaměstnancům to každoročně připomínám minimálně jednou, říkám jim: „Vážení a milí, uvědomte si, pracujeme na druhém nejvýznamnějším hradě v bývalém Českém království.“
Tomu jistě odpovídá i návštěvnost, je počet turistů stabilní?
S jistými výkyvy. V roce 2002, kdy byly velké povodně, okamžitě klesla o 50 tisíc. Bylo totiž zaplavené parkoviště v podhradí. Pokles přišel i po 11. září 2001, kdy sem přestali jezdit Američané. Ovšem v roce 2016 při 700. výročí narození Karla IV. se zvedla na 268 tisíc. Tento meziroční nárůst o 51 tisíc podle mého názoru nemá v historii obdoby. Loni to bylo 225 tisíc. Stále ale máme rezervy, například v mimosezonním období kapacita není naplněna. Můžeme jít až na 300 tisíc, a to my stále nemáme.
Co byste „svému“ Karlštejnu popřál do budoucna?
O Karlštejnu se někdy v kuloárech říká, že je to vlajková loď. On ale žádnou vlajkovou lodí není a já bych mu přál, aby se jí stal. Přál bych mu, aby byl dokonale opraven a aby se jeho sláva velmi intenzivně rozšířila i za hranice České republiky. I když už tomu tak trochu je, ale mělo by to být daleko víc. To bych Karlštejnu opravdu ze srdce přál.
