Neradostný je stav ikony mezi českými hrady. Na poplach proto před dvěma stoletími bili historici, publicisté a politici v Praze i Vídni. Neznamenalo to však, že by trezor českých a říšských korunovačních klenotů trpěl nezájmem publika.
Kouzlo gotické pevnosti nenechalo lhostejným ani členy panovnického domu.
V létě 1812 se na hrad vypravil císař František I. spolu s francouzskou císařovnou Marií Luisou, svou dcerou. „Císaře zaujala krása hradu a vydal příkaz k jeho opravám a zachování,“ konstatoval historik Tomáš Řehoř.
Ani Františkův syn Ferdinand V., poslední Habsburk korunovaný svatováclavskou korunou, nebyl k osudu gotického skvostu lhostejný. Karlštejn na jeho příkaz měl být udržován ze zemského rozpočtu. A vladař obratem uvolnil sedm tisíc zlatých.
„V průběhu 19. století bylo provedeno několik oprav, které však celkový stav hradu neřešily,“ popisuje historik František Záruba. Věci se začaly hýbat na začátku 50. let 19. století. Ve Vídni, která byla metropolí celé monarchie, se zrodila Centrální komise pro zachování stavebních, uměleckých a historických památek.
Úřad evidoval všechny památky na území mocnářství a pod svá křídla převzal i Karlštejn a začal chystat také jeho rekonstrukci. Stavbaři a historici umění tehdy náklady na nejnutnější opravy vyčíslili na 20 tisíc zlatých. Karlštejn často skloňovali i politici na českém zemském sněmu. Pro české poslance představoval státoprávní symbol české koruny. Na toto téma svedli řadu urputných slovních soubojů s německými kolegy.
„Mohutná stavba královská, hrad Karlův Týn, drahocenným jest každému Čechovi z ohledů trojích, jestiť památkou, nám zůstavenou králem nezapomenutelným, jestiť svědkem událostí, v slavných dějinách vlasti naší přepamátných, jestiť spolu velebným pomníkem umění vlasteneckého,“ hájil na zemském sněmu hrad otec českého dějepisectví František Palacký v polovině 60. let 19. století.
Chátrání Karlštejna kritizoval i František L. Rieger. „Jen se studem slýchati lze hlasité stesky, jakýmiž tito projevují nevoli svou nad zanedbáním tohoto arcidíla stavitelského,“ zlobil se.
Ze zemského sněmu putovala do Vídně žádost o schválení obnovy památky. „Vaše Veličenstvo račiž ku královskému hradu Karlovu Týnu, jak toho zaslouží, milostivě zřetel svůj obrátiti,“ žádali uctivě poslanci ve své petici.
Slovutné císařské nařízení
Vídeňský c. a k. dvůr prosbu vyslyšel. Před 150 lety císař František Josef I. nařídil památkové komisi, ministerstvu financí a dalším institucím, aby vypracovaly celkový projekt renovace stavby. „Ředitel centrální komise Helfert byl pověřen také tím, aby nalezl odborníka, jenž by se renovace ujal,“ uvedla historička Dobroslava Menclová. Tím se stal vídeňský c. k. vrchní stavební rada Friedrich Schmidt.
O práci na plánech obnovy Karlštejna se Schmidt podělil se svým mladým nadaným žákem, jímž nebyl nikdo jiný než proslulý architekt Josef Mocker. Mocker se později podílel i na úpravách Konopiště, Křivoklátu nebo Chrámu svatého Víta.
Projekt rekonstrukce Karlštejna se začal nadějně rozbíhat, Mocker v pozdním létě roku 1866 zavítal na hrad. Jeho podpis nesou desítky skic a plánů hradního komplexu. Ředitele centrální památkové komise Mockerova práce podle historiků nadchla. Řešit se začalo také to, jak by Karlštejn měl být využit. Schmidt uvažoval, že by část komplexu mohla být upravena pro příležitostné pobyty císaře. Diskutovalo se i o tom, že na Karlštejn bude umístěna část zemského archivu.
Schmidtův projekt počítal mimo jiné se sjednocením tvaru střech, snížením objektu Císařského paláce o patro či přestavbou budovy purkrabství, jež navrhl převést do pozdně gotické podoby. Renovace hradu však vázla na nedostatku peněz.
Náklady na rekonstrukci stavebník vyčíslil na úctyhodnou sumu 240 tisíc zlatých a renovace hradu se zadrhla na dlouhá léta. V polovině 70. let 19. století se tato částka vyhoupla až na 300 tisíc zlatých a projekt beznadějně bloudil mezi nejrozličnějšími institucemi.
Definitivní příspěvek
Až petice obce Budňan, varující před neradostným stavem hradu, pohnula úřední mašinerií opět vpřed. V 80. letech se Karlštejn dostal znovu na pořad jednání zemského sněmu. A opět nechyběly slovní přestřelky.
„Na provedení oprav hradu Karlova Týna na základě plánů sdělaných vrchním stavebním radou Bedřichem Schmidtem, jež slavným sněmem byly vzaty na vědomí, povoluje se z prostředků zemských příspěvek 150 tisíc zlatých v deseti ročních lhůtách,“ usnesli se poslanci v roce 1886.
Zákonodárci nezapomněli ani na odškodnění Ústavu šlechtičen, tehdejšího vlastníka Karlštejna. Jim sumou sedmi a půl tisíci zlatých přispěli na stavbu nové administrativní budovy. Na jaře před 130 lety již rekonstrukci nestálo nic v cestě.
Dohlížel na to výbor, v němž se sešel například kníže František Thun, mecenáš Josef Hlávka nebo historik Václav Vladivoj Tomek. Josef Mocker tehdy dostal titul uměleckého ředitele stavby.
Opravy skončily v roce 1901. Už tehdy některé postupy kritizoval i sám nový předseda dozorčího výboru Josef Zítek. „Mockerovu“ podobu má však hrad dodnes.
