Zlatá bula sicilská se do Československa vrátila před 95 lety v pancéři

Hrstka zasvěcených čekala v mrazivém prosincovém ránu roku 1920 na těšnovském Denisově nádraží na příjezd vlaku z Vídně. To nejcennější skrýval nákladní vagon, přepravující 14 obzvlášť zajištěných pancéřových kazet. V nich se do Prahy vracely stovky listin českého korunního archivu, včetně Zlaté buly sicilské.

„Byla to chvíle jistě důstojná velkých věcí, které se sběhly,“ glosoval převzetí dokumentů jeden z účastníků přebírky.

Českým archivářům cenné písemnosti předali úředníci ze zvláštní vídeňské repatriační komise. Zatímco příjezd spoje z Vídně se odehrál potajmu, pro večerníky se stal návrat archiválií zprávou číslo jedna.

Mladá republika se zmítala v krizi a zprávy o návratu dokumentů byly pro Pražany jednou z mála pozitivních novinek.

„Veřejnost nespatřovala v korunním archivu jen jakýsi korpus starobylých a cenných písemností, ale esenci české státnosti,“ vysvětlil historik Martin Wihoda, proč se z návratu listin stala před 95 lety senzace.

Pancéř hlídal stovky dokumentů

Z pancéřových schránek experti postupně vybalili a roztřídili 2 080 písemností, datovaných od roku 1158. Korunní archiv připadl pod správu ministerstva školství a osvěty, tehdy vedeného proslulým historikem Josefem Šustou. Podle jeho rozhodnutí historické materiály putovaly do českého Zemského archivu.

Poklady korunního archivu

• 1158, z tohoto roku pochází nejstarší dokument. Císař Fridrich I. Barbarossa jím uděluje českému vladaři Vladislavovi I. (jako kníže Vladislav II.) právo nosit královský diadém.
• Zlatá bula sicilská, vydaná císařem Fridrichem II. ve prospěch Přemysla Otakara I. Českým vládcům přinesla dědičně královskou korunu, stanovila i jejich práva a povinnosti vůči říši.
• Z roku 1479 pochází dokument uzavřený mezi uherským králem Matyášem Korvínem a jeho českým protějškem Vladislavem. Unikátní je tím, že je psán česky, nikoli latinsky.

„Do (korunního, pozn. red.) archivu patří mimo jiné také privilegia vydaná českým panovníkům římskými králi a císaři, spojenecké, přátelské a mírové smlouvy uzavřené s římskými králi a císaři. Významné skupiny písemností tvoří papežské buly a lenní reversy,“ popisují cenné písemnosti experti z archivní služby ministerstva vnitra.

Tento archiv sdílel pohnuté osudy české královské koruny, to v první řadě znamenalo, že se často stěhoval. Císař Karel IV. pro uložení archivu vybral Karlštejn. „Uložena zde byla koruna česká, klenoty tohoto království a slavná privilegia, majestáty a svobody zemské,“ píše kronikář Bartošek z Drahonic.

Na Karlštejně archiv přečkal bez úhony husitské bouře i bělohorskou katastrofu. V polovině 20. let 17. století však listiny putovaly zpět do Prahy. Dvanáct truhel s drahocennými písemnostmi své místo nalezlo ve zvláštní klenuté místnosti za kaplí sv. Václava ve svatovítské katedrále.

Ne nadlouho. Už v roce 1749 do Prahy dorazil vrchní archivář královny Marie Terezie Theodor Taulow von Rosenthal. Vladařka si totiž přála centralizovat říšský vídeňský archiv a doplnit ho dokumenty české provenience.

Z archiválií si vybírali i nacisté

Taulow vybral 214 listin, které čekalo přemístění do Vídně. Kolekci později doplnily další české dokumenty. V roce 1918 rozjásaný národ boural staré Rakousko a mladá republika vyjednala návrat korunního archivu.

Ten však nenalezl klid ani za temného období protektorátu Čechy a Morava. Dokumenty se začala probírat takzvaná „zvláštní archivní komise“. Ta si vybrala 272 archiválií, které putovaly do depozitářů v Drážďanech a ve Vídni. Šest listin Němci deponovali do říšského archivu v Troppau. Tedy k Německu připojené Opavě.

V Praze se archiválie ocitly znovu po válce. Korunní archiv od té doby spravuje Státní ústřední archiv, pečující nyní o 2 822 dokumentů z let 1158 až 1935.