Na bicí hrál od svých devíti let, o dva roky později poznal zpěváka Víťu Starého a v roce 2001 společně založili již neexistující plzeňskou kapelu Mandrage. Později byl členem skupiny Mekyho Žbirky a dnes hraje v několika dalších kapelách.
Věnuje se též koncertní scénografii pro přední české interprety, animuje nejen klipy a s přítelkyní Luckou stojí za kreativní a vizuální podobou hudebních cen Anděl. Kromě toho vychovávají dceru Lolu a starají se o podobu a chod největších tuzemských koncertů.
Váš kmotr byl hudebník Michal Tučný. Jak k tomu došlo?
Byli jsme příbuzní, Michal byl můj prastrýc. A našim přišlo jako dobrý nápad, aby byl mým kmotrem právě on, byl to takový mentor, šikovný a dobrý člověk.
V 10. ročníku ankety Esquire MAN hlasujte ZDE. |
Mohl mít vliv na to, že máte vztah k hudbě?
Možná, nevím, třeba sudičky zapracovaly. Ale zemřel, když mi bylo pět let, takže přímý ne. Rodině jsme pomáhali pořádat festival Michala Tučného, takže jsem byl u jeho country celé dětství. Daleko větší vliv na můj vztah k hudbě mělo, že můj táta Vlasta Vorda je muzikant. Hrál v různých poprockových kapelách, teď dělá kubánskou hudbu s kapelou Mediterian.
Vy jste se proslavil s kapelou Mandrage, ale dnes už nejste jen hudebník.
Ale všechny moje činnosti k sobě mají blízko, jsou dost propojené. Odmala jsem bubnoval, od jedenácti hrál v Mandrage a cítil, že by to při našich koncertech mělo na pódiu nějak vypadat. Tak jsem se o to začal zajímat, začal programovat projekce nebo světla do rytmu, k němuž jsem měl jako bubeník blízko. Při jakékoliv svojí současné práci se pohybuji stále ve stejné subkultuře, stále to jsou kapely, muzikanti… Jen jednou hraju na bicí a podruhé se starám o vizuál.
A děláte i na videoklipech.
Spíš než videoklipy to jsou lyric videa, když mě k tomu někdo jednou za čas přemluví. Nejsem filmař, občas dělám nějaké animace a našel jsem si v téhle rovině věci, na které moje omezené schopnosti stačí.
Z Andělů nemám ani korunu
Scénografie, koncertní vizuály, tvář hudebních cen Anděl… Jak jste se k této práci dostal?
Sledovali jsme s přítelkyní hudební ceny, české i zahraniční a mluvili jsme o tom, že by nás hrozně lákalo ty české zkusit udělat. Podoba, kterou tou dobou měly ceny Anděl, se míjela s naší představou, a tak jsme se o ně začali zajímat a pátrat po tom, jestli by bylo reálné se do jejich přípravy zapojit. Byl to právě v rok, kdy Ceny Anděl pouštěl jejich producent Lešek Wronka, a tak bylo vyhlášeno výběrové řízení na novou produkci. Bohužel jsme byli už předem upozorněni na to, že nemá smysl, abychom se do něj hlásili s ohledem na aktivní působení v kapele, které by se ceny mohly týkat. Vybraná produkce však odstoupila ve chvíli, kdy do konání akce zbývaly cca tři měsíce a vypadalo to, že se ten rok neuskuteční. Vyhlašovatel cen si ale pamatoval, že jsme se o ně zajímali, a tak se nám v tom šibeničním termínu ozval, jestli bychom byli schopni pro něj ceny v tom roce realizovat. Nakonec tento ročník dopadl nad očekávání skvěle a další rok už nám bylo umožněno se zúčastnit výběrového řízení. Od té doby Anděly děláme.
Matyáš VordaBubeník a scénograf Narodil se 25. července 1990 v Plzni. Je synem muzikanta Vlastimila Vordy a Renaty Vordové Žije s přítelkyní Luckou a dcerou Lolou Na bicí hrál od devíti let, učil se u Badyho Zbořila. Roku 2001 založil spolu se zpěvákem Víťou Starým skupinu Mandrage, která v Česku bořila hitparády i koncertní sály. S písní Hledá se žena byla kapela nominována na cenu Anděl a stala se vítězem hudebních cen TV Óčko, v roce 2012 se už na Andělech stala skupinou roku, úspěchy slavila i v anketě Český slavík. Následovaly další hity jako Františkovy lázně, Šrouby a matice nebo Motýli. V roce 2020 kapela ukončila svou činnost. Před šesti lety se s přítelkyní Luckou začal starat o vizuální podobu hudebních cen Anděl, jako scénograf pracuje pro řadu českých hvězd, měl na svědomí například nejen odbornou veřejností oceňované nedávné koncerty Ewy Farné nebo Calina a Viktora Sheena v O2 areně. Dál hraje na bicí, například s Marcellem. |
Takže agenturu Luff Production tvoříte vy a vaše přítelkyně?
Přesně tak. Lucka je výkonná producentka, já kreativní producent. Řeším veškerý vizuál na Andělech, od nominační vizitky přes billboard, projekce za kapelou, světla a letos nově i střih hudebních vystoupení. Je to skvělá práce, časově náročná, ale zábavná, a ani nám moc nevadí, že z toho nemáme ani korunu.
To zní dost zvláštně.
Všechny peníze, které od sponzorů seženeme, dáváme do té akce. Hospodaříme s rozpočtem a chceme mít hezkou scénu, hodně techniky, abychom si to užili a lidem se to líbilo. Je to výkladní skříň naší práce a peníze v tom rozhodně nejsou primární. Můžeme si tam zkoušet věci, které použijeme jinde, je to opravdu zábavná práce.
Čím se tedy živíte?
Pro mě to byla dřív hra na bicí a scénografie koncertů byla spíš koníček. Po rozpadu Mandrage jsem začal hrát s Mekym Žbirkou a dál mě živily bicí, i když poměr příjmů ze scénografie se postupně zvyšoval. Od smrti Mekyho nemám kapelu, která by mě uživila, takže dělám na full time vizuál koncertů.
Jak byste popsal vaši pozici při nich?
To se těžko popisuje. Buď je to art director nebo snad kreativní režisér. S každou kapelou je to trochu jiné, většinou mají nějaký důležitý koncert nebo turné a chtějí pomoct s vizuálem. A jestli dělám stage, programování světel či design celého pódia i s kostýmy, to už jsou různé varianty spolupráce.
Pro koho teď děláte největší projekty?
Nedávno jsem dělal Nika Tenda v Roxy, což byl malý klubový koncert, připravoval jsem kompletní design pódia, kamery a světla pro Calina a Viktora Sheena v O2 areně, na stejném místě také koncert Ewy Farné. Tenhle rok mě čekají ještě Emma Smetana a Jordan Haj ve Foru Karlín, Yzomandias na Výstavišti a O2 areny s Mirai a Jelenem. Je toho spousta.
Jak tak poslouchám, žánrově se nevymezujete.
To ne, lítám od popu k hip hopu. Já sám poslouchám rap, ale celý život dělám pop, takže jsem žánrově rozkročený odvždy. Omezují mě tedy jen časové možnosti nebo fakt, jestli budu schopný té muzice něco přinést, nebo ne. Když by mi nějaká muzika byla hodně cizí a nic by mě v souvislosti s ní nenapadalo, nemá to smysl.
To je například jaká?
Například Daniel Landa, toho jsem letos z těchto důvodů odmítl. Myslím, že naše morální hodnoty jsou odlišné a taky myslím, že bychom si nerozuměli ve vnímání estetiky.
Zatímco s Ewou Farnou si sednete…
Baví mě k Ewiným čistě popovým, bezchybně interpretovaným písničkám dělat kontrastně artové vizuály, vzájemně se to podpoří a návštěvník koncertu odejde s komplexním zážitkem. Takže tam mám rozhodně co dělat a dělám s ní rád.
Škola od Mekyho Žbirky
Mluvil jste o Mekym Žbirkovi, který před dvěma lety zemřel. Byla to velká ztráta pro český a slovenský showbyznys. Jak jste tyto chvíle prožívali v kapele?
Že má špatnou imunitu, jsme věděli dlouho, takže jsme se snažili, aby nebyl nikdo nemocný. Ale takový fatální důsledek jsme nikdo nečekal. Pro mě osobně byla hra s ním na bicí obrovská škola. Do té doby jsem si vždy vymýšlel sám, co budu hrát. Když jsem přišel k Mekymu, nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil, co ode mě chce – byla to jednoduchost a jasný vkus. Hrál jsem dřív hodně not, tak moc, až to padalo do kýče, na to on byl pes. Začal jsem se soustředit na každou ránu, jestli tam má co dělat, jestli nekazím písničku, hodně mě to posunulo.
Proč si vás vlastně Meky Žbirka vybral?
Tomu jsem nejdřív nerozuměl, ale potom mi to řekl: kvůli úderu a „timingu“. Protože viděl, že se snažím hrát přesně a mám drajv, který ho bavil.
Největší slávu jste však prožil s Mandrage, vyprodávali jste stadiony. Nechybí vám dnes tahle velká jízda?
Jediné, co mi může chybět, je komfort v kapele, která headlinuje festival a může si dovolit spoustu techniků a všech lidí okolo. My si to tehdy uvědomovali, té pozice si vážili. Samozřejmě, situace, kdy vám někdo postaví bicí, vy přijdete, vezmete si sluchátka, odehrajete koncert, zase odkráčíte a nestaráte se o to, kdo to tam přivezl, v jakém jste městě, kolik je hodin, v jakém stavu jsou bicí, může vypadat jako zhýralost, ale nebylo to tak. Když odehrajete tolik koncertů měsíčně, lidi kolem sebe potřebujete, bez nich by to nešlo. Nestíhali byste a fyzicky byste neměli prostor si odpočinout. Teď si musím všechno připravit sám, ale hraju míň. Ale nikdy se mi nestává, že bych si říkal: „Jé, to by bylo pěkný, kdybychom si zase zahráli s Mandrage.“
Takže žádné myšlenky na obnovení kapely neproběhly?
Ne. Myslím, že comebacky většinou nedopadají dobře. Bubnuju teď s kamarádem Marcellem (zpěvák a producent Marcel Procházka), s Ondrou Fiedlerem mu děláme doprovodnou kapelu, hrajeme takovou popinu, jezdíme do Anglie nahrávat desku a užíváme si to.
Nápad je důležitější než kvalita
ESQUIRE MAN OTÁZKY Jaký je muž 21. století? Co pro vás znamená úspěch? Co je pro vás nejdůležitější? Čeho se bojíte? Při čem nacházíte klid? Máte nějaký plán do budoucna? |
Pracujete hodně se sociálními sítěmi. Co je na nich podle vás zásadní?
Pracuju, ale nemyslím, že by mi to moc šlo. Přemýšlím nad tím tak, zda má daný příspěvek dostatečnou hodnotu na zveřejnění. Jestli něco někomu přinese.
Co je pro úspěch na nich nejdůležitější?
Každou chvíli něco jiného, lidi se nesmí nudit. Ani mě nebaví koukat na věci, které jsem viděl před rokem. Kolikrát je důležitější nápad než filmařská kvalita, ta vás k „olajkování“ nepřinutí. Ideální samozřejmě je, když se spojí nová informace s kvalitou. Mě osobně na sociálních sítích baví, že jsou personalizované, že každý vidí jiný obsah. Jsem rád, že se nemusím dívat na reklamy na prací prášky.
Na druhou stranu to způsobuje vznik bublin, kdy se někteří lidé dostávají jen k extrémistickým názorům.
O tom, jak sociální sítě využíváme a konzumujeme, by se mělo trochu přemýšlet. Jak jeden můj kamarád říkal: „Drogy nejsou pro každého.“ A stejné to je se sociálními sítěmi. Někdo má nadhled a dokáže s nimi soužít a existovat a využívat naplno jejich dobré stránky, jiný jim podléhá.
Pokud si takovou situaci přenesu do reálného světa, napadá mě osud zpěváka Mandrage Víta Starého. Mám pravdu?
Ne, to bylo úplně jinak.
Jak?
To je na něm. Jestli bude chtít, jednou o tom třeba promluví.
