Tomáš Svoboda je mistrem Evropy i světa v dlouhém kvadriatlonu. Ten se skládá ze čtyř kilometrů plavání, dvaceti kilometrů v kajaku, stovce kilometrů na kole a na závěr je jednadvacet kilometrů běhu. Triatlon vylepšený o kajak, řekli byste.
Potom si Tomáš přichystal ještě záludnější disciplíny. Je totiž dvojnásobným mistrem světa v biatlonu UIPM. Disciplíně se oficiálně říká biatle. O co jde? Byl vytvořen pro pětibojaře (také spadá pod federaci moderního pětiboje), aby mohli trénovat plavání a běh v závodních podmínkách. Tedy vlastně moderní pětiboj bez tří disciplín.
A potom tady je zlato z mistrovství Evropy v akvatlonu. V čem je ten jiný? „Většina lidí to opravdu neví, často se s tím setkávám. Je to jednoduše jen kombinace plavání a běhu. Stejně jako biatle. Existují i samostatné swim–run závody, které nejsou pod žádnou federací. Vytrvalostní závody v plavání a běhu na několik desítek kilometrů probíhají v krásném prostředí například v tropických mořích, kde se plave mezi ostrovy a přes ně běhá,“ vysvětluje Tomáš Svoboda.
A proč vlastně tolik cestujete mezi disciplínami a nesoustředíte se na jednu?
Asi v roce 2012 jsem vyhrál závod v biatle a hodně lidí z triatlonu si myslelo, že jsem vyhrál akvatlon. Bylo mi to hloupé vysvětlovat, takže jsem se začal přihlašovat i na něj. A v něm jsem se stal mistrem Evropy.
Jak jste se dostal ke sportu?
Odmala jsem dělal téměř vše. Neustále jsme s bráchou sportovali, byla to naše hlavní volnočasová aktivita. A přirozeně se to měnilo přes nějaké kroužky v organizovaný sport. Bruslení, karate a další, dostali jsme se na Praze 2 na Sázavské do plavecké třídy, přemluvili nás kamarádi a šest ze třídy nás začalo jezdit z Vršovic do školy na Vinohrady. Tam jsme to začali brát vážněji a postupně nás to formovalo k soutěžnímu sportu.
Myslíte si, že je takový přístup ke sportu dětí správný?
Určitě. Některé děti byly hodně talentované, dřely odmala, závodily, ale poté je to přestávalo bavit. Nám to v té době bylo tak trochu jedno a později jsme na tom byli líp.
Tomáš SvobodaNarodil se 19. března 1985 v Praze. Je profesionální český triatlonista a akvatlonista. V roce 2015 získal zlato na mistrovství Evropy v akvatlonu ETU a je dvojnásobným mistrem světa v biatlonu UIPM. Dokončil studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obor trenérství. Se školou dnes úzce spolupracuje. Je dvojčetem Davida Svobody, olympijského vítěze z roku 2012 v moderním pětiboji. Společně vytvořili projekt pro sportovce Kalokagathia Aliance, jehož je aktivním členem. |
Nezáleží hodně na rodičích? Často na děti, na jejich výsledky dost tlačí…
Znám to z pozice trenéra. Takoví rodiče ani nemusejí děti nijak týrat. Už jen tím, že jim koupí drahé vybavení a vozí je po závodech, vytvářejí tlak. Dávají dětem znát, že jim na tom opravdu záleží. Zatímco naším hlavním cílem na karate bylo mít dobrou techniku, nic víc. Karate je celoživotní cesta, stále je kam se zlepšovat, získávat další dan. Stále trénujete a končíte třeba v sedmdesáti nebo později. Nejvyšší stupně nosí jen zakladatelé stylů a škol.
Jak vás karate ovlivnilo později, v jiných sportech?
Dělali jsme tradiční karate, nikoliv klasické sportovní. Hlavním cílem naší činnosti bylo pracovat na kondici, otužovat se, být silným jedincem, zlepšovat se. Vyprávěli nám o vzniku karate a jeho myšlenkách. Když jsme párkrát přijeli na nějakou soutěž, třeba na pražský přebor, divili jsme se, jak to jiné děti berou vážně, jak moc chtějí vyhrát. Dřely jen na tu soutěž, zatímco my přišli s tréninkem, který nebyl zacílený na výsledek. Dělali jsme to pro sebe. A myslím, že toto mě i bráchu hodně do budoucna ovlivnilo. Neříkám, že jsme později naše závody nebrali vážně, vždy jsme pro to dělali všechno, ale myslím, že jsme si dokázali udržet nadhled. Prohry nás nezlomily.
A když jsem si vybíral po světě závody, nešlo mi jen o body a výsledky. Hledal jsem je podle toho, abych poznal něco nového. A to samé platí pro disciplíny – krátké, dlouhé triatlony, biatle, vše jsem si chtěl zkusit. Zjistit, kam se můžu dostat. Soupeři pro mě byli vždy jen testem, který mě prověřoval. A protože jsem nikdy neměl trenéra, mohl jsem si to dovolit. Pokud bych dělal sport jen kvůli výsledkům, asi bych zůstal u triatlonu.
Olympiáda není vše
Není vám dnes líto, že jste se například nedostal na olympiádu, že jste do závodění nebyl tolik „zažraný“?
Sportu jsem vždy dával maximum, jen jsem nelpěl na výsledcích. Často jsem měl během sezony vynikající formu, ale na závodech jsem to nepředvedl, třeba jsem tam ani nemohl jet. Ale nikdy mě to nefrustrovalo. Vždy mě uspokojovalo, že jsem své pokroky viděl sám. Když mi bylo dvacet devět let a pustil jsem se do olympijského triatlonu, všichni se divili, kde jsem se „vyloupl“. Ale já trénoval vždy, jen jsem to nikde nepředváděl.
Ale na olympiádu jste se nakonec nedostal.
Přecházel jsem z dlouhého triatlonu na krátký, přibrzdilo mě pár zranění, která vyplynula z přechodu na krátké tratě, a v Riu jsem nebyl. Ale ty tři čtyři roky mně hodně daly. V tomto období jsem udělal největší výkonnostní progres, takže jsem v podstatě spokojený. Ale samozřejmě, když jsem zjistil, že mě bolí achilovky a už nestihnu získat tolik bodů, kolik je potřeba, smutný jsem byl.
Hovoříte o závodění v minulém čase, ale nikde jsem nenašel, že byste oficiálně ukončil sportovní kariéru.
Nikdy jsem nebyl jen sportovec, vystudoval jsem na FTVS trenéřinu prezenčním studiem a vždy jsem se ji snažil dělat. A ten okamžik, kdy své sportování ukončím, ještě nenastal. Jen jsem přerušil kariéru ze zdravotních důvodů a plynule přešel na další aktivity, které mám s týmem Kalokagathia Aliance.
Kalokagathia Aliance je váš projekt s bratrem, o co vlastně jde?
Asi osm let jsem pracoval na jedné soukromé základní škole poblíž Prahy, kde jsem měl i sportovní kroužky. A přemýšlel jsem, jak na to navázat. Když jsem poté mluvil se zakladateli školy, řekli mi: „Tome, založ si svou školu, to budeš mít lepší.“ Takže jsem na tom začal pracovat, na základě toho, co jsem znal ze školy. Člověk dělá sport proto, aby byl zdravý, silný, charakterní člověk, a na tom jsem postavil svůj koncept. Jednoduše následuje převzaté myšlenky staré stovky let. Hledáme místo pro školu, sháníme investory a tak dále…
Zatím funguje Kalokagathia Aliance sportovní tým. S kamarády sportovci sestavujeme štafetové týmy na různé akce. Postupně to přešlo k tomu, že víc organizuju než závodím, ale to se může změnit. Teď mám natržené lýtko, ale to bude za chvíli pryč. Nezávodíme kvůli výsledkům, daří se nám však být i tak na předních příčkách. Třeba na Vltava Run, což je největší český štafetový běžecký závod, jsme čtyřikrát za sebou vyhráli.
Naším dlouhodobým cílem je, aby absolventi našeho projektu tvořili závodní týmy. Ale to je samozřejmě plán na desítky let.
Čím je sport náročnější, tím je pro nás větší výzvou, říkají bratři Svobodovi |
Jste dnes také podnikatel. Je to náročnější než sportování?
Obě věci mají i společné prvky. Dlouhodobý úspěch se staví postupně po malých krůčcích. „Začni tím, co je nutné udělat, pokračuj tím, co je možné, a najednou zjistíš, že děláš nemožné.“ To je citát, kterého se držím. Člověk nemůže mít obrovské ambice hned na začátku, musí se propracovat nějakými základy a potom se uvidí, kam se může posunout. To platí ve sportu i v podnikání – začnete v malém, s malými penězi, malými projekty a postupně se posunete.
Trénovat na kole nebyl čas
Ale zatím ještě myslíte na svou sportovní kariéru. Proč jste vlastně přešel od triatlonu jen ke dvěma disciplínám, cyklistika vám tolik nešla?
Naopak. Ale nikdy jsem neměl na sport sto procent času, takže v zimě, kdy soupeři odjížděli na soustředění na Kanáry, jsem mohl jezdit jen doma na trenažérech. Přitom když se teď podívám na tréninkové deníky, na kole jsem měl výborné časy. V plavání a běhu jsem však měl vyrovnanější výkonnost, protože tyto dvě disciplíny jsem mohl trénovat celý rok.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Ve sportu je to asi to, že se mi toho podařilo vyzkoušet opravdu hodně a že mě to vždy bavilo, i když mi třeba okolnosti nepřály. Že jsem u sportu vydržel tak dlouho a mám do něj stále chuť. Znám kolegy, kteří skončí a už nikdy nechtějí svůj sport ani vidět. Před pěti lety bych vám asi jako úspěch prezentoval nějaký sportovní výsledek, ale dnes už jsem jinde.
Měl jste před sebou někdy nějaký cíl, kterého jste chtěl dosáhnout?
Ten jsem měl vždy. Například jsem chtěl na Ironmana na Havaj, proto jsem kvůli němu vstával v pět ráno z postele a dva tři roky trénoval. A nevadilo mi, že jsem tam závodil s amatéry a ne v profi kategorii. Potom jsem si změnil cíl na olympijský triatlon, potom na další závody.
Je něco, čeho je vám dnes líto?
Mnohokrát jsem měl pocit, že jsem něco udělal špatně, že mě to obralo o několik let života. Trénoval jsem se sám a dělal chyby v přípravě. Ale všechno zlé je pro něco dobré, hodnotím to dnes. Někam mě to posunulo a třeba budu díky tomu v budoucnu lepší trenér. Takže jsem udělal hodně chyb, ale nelituji jich. Je to takové klišé, ale snad jsem se z nich poučil.
Brácha není žádný ruský kolaborant
Podnikáte s bratrem, jste hodně propojeni. Co jste si myslel, když jste slyšel nedávné výroky o účasti ruských sportovců na olympiádě, za které ho část společnosti odsoudila?
S bráchou se oba snažíme nevyhraňovat se. Vůči čemukoliv. Takže v první chvíli jsem ho nepochválil, jak mu to ujelo. Ale každý někdy udělá chybu. A dobře vím, jak to myslel.
Jak to myslel?
Jak ho znám, jeho cílem bylo spíš říct: Bez ohledu na to, kde se co ve světě děje špatného, my bychom se neměli chovat stejně a také dělat něco špatného. Někteří sportovci za nic nemohou a bránit jim sportovat není správné.
Ale tam zazněly i věty na adresu války jako takové…
Určitě chtěl mluvit jen o sportu, zastat se sportovců, ale reportérka se bohužel dostala jinam. Byla chyba, co řekl. Ale nemyslel to špatně, jen se špatně vyjádřil, vždyť brácha nikdy nikomu neublížil. Bohužel toto téma je dnes silně emocionálně prožívané. Zvedla se proti němu vlna opovržení, a to si rozhodně nezasloužil. Ale třeba to také bude k něčemu dobré.
Podle mě lidi nejvíc naštvalo, že svým výrokem zpochybnil podstatu té války.
Myslím, že chtěl být za každou cenu neutrální. Jak jsem říkal, nikdy se nechceme vyhraňovat. Bohužel to špatně odhadl a výrok ve smyslu: „Bůhví, jak to s tou válkou vlastně je,“ je hloupost. Ale jen chtěl vyjádřit myšlenku, že války na světě byly, jsou a budou a olympijský výbor je mírová organizace. Má svou chartu, díky které projekt moderního olympismu uspěl a která by se měla dodržovat.
I v současné situaci?
Spousta lidí má na Rusy upřímnou zlost a má v srdci nenávist. Takže se jakkoliv zastat ruských sportovců je mimořádně nepopulární. Brácha se však jen snažil být neutrální. Výrok „milujme své nepřátele“ má v sobě hlubokou moudrost. Ale dnes se vůbec nehodí.
Může to být mýlka. Svoboda je jako slon v porcelánu. V Kremlu mají radost |
Vy jste s ním poté mluvil? Bylo mu to hodně líto?
Samozřejmě že mu to bylo líto, ale už s tím nemohl nic dělat. Řeší s ním něco na Dukle v armádě, je v podstatě na ústupu. I když z jeho strany tam žádný zlý úmysl nebyl. Brácha určitě není žádný ruský kolaborant nebo něco podobného.
Vás se jeho výrok nějak dotkl?
Byl nešťastný. Oba se dlouhodobě nechceme nijak vyhraňovat, ani v zahraniční, ani v domácí politice, a docela se nám to daří. Takže si měl dát větší pozor. Ale stojím za ním. Brácha je brácha, krev není voda.
A jak to vidíte vy? Byl byste pro účast ruských sportovců?
Kdybych to mohl rozhodnout, asi bych byl spíš pro to, aby mohli jet. Samozřejmě nikoliv pod vlajkou své země. I kdyby tam byl jeden nevinný, zaslouží si dělat svůj sport. Oni jsou také oběti. V olympijské chartě se píše, že lidé nemají být diskriminováni na základě národnosti, rasy, politického přesvědčení nebo státní příslušnosti. A tohle se mělo dodržovat od roku 1896 až doteď. Ale v minulosti už byly tyto zásady porušeny, takže chápu, že lidé mají pocit, že se mohou porušit zase. Existuje precedens a společnost se ho drží.
Není možné, že by ruští sportovci propagovali svou zemi, i kdyby byli pod neutrální vlajkou?
To je zajímavé, že to říkáte. Právě brácha se s komisí sportovců vehementně zasazoval o to, aby politické postoje nebylo možné na olympiádě vyjadřovat. Jako jedna z mála komisí sportovců za to veřejně bojovali. Ze západních zemí byl velmi silný tlak, aby sportovci své politické názory vyjadřovat mohli. Nicméně nakonec pravidlo o zákazu propagace politiky na olympiádě zůstalo, takže pokud by Rusové měli třeba „Z“ na dresech, budou diskvalifikováni.
