Láska k cyklistice ho provází odmala, úspěchy slavil jako junior v závodech bikerů. „Brzo bylo vidět, že mám talent, šlo mi to. Začali jsme s mamkou jezdit po závodech po celé Evropě,“ vzpomíná.
A poté mu učarovala horská kola. V patnácti letech začal zkoušet fourcross a postupně se stal trojnásobným mistrem světa. V disciplíně, kde Česko už před ním mělo mistra světa Michala Prokopa. Ještě čtyři roky pokračoval i s bikrosem, ale s tím postupně do svých dvaceti let skončil.
V 10. ročníku ankety Esquire MAN hlasujte ZDE |
Momentálně je považován za nejrychlejšího fourcrossaře planety, jako mistr světa začal hledat nové výzvy a dnes je legendou městských sjezdů. Třikrát ovládl ten nejtěžší z nich v chilském Valparaisu.
Každoročně pořádá závod světové série ve fourcrossu v Jablonci nad Nisou, letos se zde dokonce rozhodovalo o celkovém vítězi seriálu. „V Jablonci máme obrovskou diváckou základnu, já si při tom závodě prošel snad všemi funkcemi,“ říká.
Velké úspěchy slaví i v chytání kaprů, dokonce na mistrovství světa reprezentoval Česko.
A patnáct let žije s přítelkyní Hedvikou. „Jedeme na rekord,“ směje se neustále pozitivní závodník.
Na sociálních sítích máte statisíce fanoušků, co je pro takový úspěch zásadní?
Být identický. Lidi poznají, když si na něco hrajete. Obsah nemusí být ani tak kvalitní jako identický. Nejlíp mi funguje, když bouchnu videa na první pokus. Když vezmu telefon a ukážu, co právě teď dělám, jak jsem spadl nebo vyhrál jízdu. Stejné to je i v případě propagace různých výrobků, spolupráce s firmami – rozbalím balík, vezmu výrobek do ruky a plácnu, co mě první napadne. Nesmí to být strojené.
Tomáš SlavíkNarodil se 12. 6. 1987 v Brně. Žije v obci Milíře. přezdívky: Datel, Sláva disciplíny: Fourcross, DH, City DH, Dual Slalom, Pumptrack, Downmall tým: GHOST bikes největší úspěchy: trojnásobný mistr světa ve fourcrossu, trojnásobný vítěz nejtěžšího městského sjezdu světa v chilském Valparaisu |
Máte pro práci se sociálními sítěmi tým?
Ne, dělám si je sám. Alespoň ta kratší videa. Ale pokud natáčíme v zahraničí něco delšího, mám na to samozřejmě produkci. Vyrobí mi video, já ho napostuju a dám k němu nějaký komentář.
Spousta známých lidí, i sportovců, má člověka či víc lidí, kteří se mu o sociální sítě starají.
Ano. A podle mě se potom s ním jeho fanoušci nikdy nemohou ztotožnit. Když si někdo najme firmu, je to z nouze ctnost. Nikdy to nebude tak dobré, bude chybět autentičnost. Poslední dva roky jsem začal více ukazovat soukromí, více z mé cesty na vrchol a přišel neuvěřitelný nárůst sledujících.
Víte, kdo jsou vaši fanoušci?
Vím. Je na nich krásné to, že to není jedna celistvá skupina, například kluci ve věku 10 až 20 let. Mě sledují všichni od malých dětí po důchodce, muži i ženy, a cítím, že zásah mojí činnosti jde přes všechny generace. A navíc, jak závodím po celém světě, mám fanoušky na různých kontinentech. Například bych řekl, že třicet procent mých fandů je v Chile.
Snažíte se příspěvky dělat svým sledujícím na míru?
Ano, ale jak jsem starší, nejdu už do úplných šíleností. Úplně stačí ty blbosti, co dělám na kole. Snažím se vždy trochu podívat na svůj příspěvek z odstupu, jestli nesdílím blbosti.
Na bedně, nebo v bedně
Ale váš bratr o vás říká, že jste magor.
Nejen on, slyším to neustále. Říkám si to i já sám. Když se mě ptají: „Jak si, Slávo, prosím tě, pamatuješ dvoukilometrovou trať? Máš na ni tři pokusy, to nejde!“ „Nijak, jsem šílenej magor,“ odpovím. Ale není to pravda. Musíme si v krátkém času pamatovat neuvěřitelně moc věcí, kde přesně je jaký kamínek, schod, zábradlí... A městské sjezdy nejezdím na maximální riziko.
Ale netvrdím, že mezi námi magoři nejsou. Někteří jezdci by mohli být nejlepší, ale protože jsou magoři, ztrácejí polovinu kariéry v nemocnici. Nemají respekt k trati, neumějí si dopředu jízdu promyslet, dělají chyby, padají a jsou neustále zraněni.
Ale když to někomu z nich vyjde, porazí vás.
Stává se to, ale vyjde mu to tak jednou z deseti pokusů. Tím jsou známí zejména Kolumbijci, možná Jihoameričani všeobecně. Ti prostě jedou panna, nebo orel. Buď to vyjde, nebo... My tomu říkáme styl „Na bedně, nebo v bedně.“
I vy jste měl pár pádů.
Stát se může cokoliv. Mám jízdu pod kontrolou, ale přijde technická chyba. Najednou jste na zemi. Tak to bylo při mých posledních pádech, měl jsem pomalý defekt, uklouzlo mi to na schodech a byl konec.
Dají se vůbec městské sjezdy trénovat?
Je to hodně těžké, hodně náročné. Jezdit na schodech za městského provozu je dost nezodpovědné, někdo se tam může objevit. Trénujeme brzo ráno nebo večer a na trase máme hlídače s vysílačkami. Navíc na krátkých, například třicetisekundových úsecích. Jinak to v Evropě nejde, nejsme v Jižní Americe, kdy se závodník ráno probudí a jde „trénovat město“. Tam to místní lidé už čekají, vědí o něm a často si vytahují pivko, stolečky a fandí, závodníci mezi nimi sviští na kolech.
To by v Evropě asi nebylo možné.
Ne. Ale teď jsme s kamarádem, který je také mezi top pěti jezdci na světě, objevili super věc, nastěhoval se do campingového rezortu u Barcelony, který je od listopadu do dubna zavřený. Je na útesu, je tam strašně moc schodů, prakticky dvouminutová trať. A nikdo se tam nemůže objevit. Je to jediné místo v Evropě, kde můžu městské sjezdy plnohodnotně trénovat, a musím říct, že se díky tomu posunuju o hodně dál.
Měl jsem štěstí, že jsem byl v bezvědomí
Vaše videa vypadají až strašidelně, máte někdy strach?
Ne. Mám respekt. Když se při čemkoliv bojíte, jednáte unáhleně, lekáte se a děláte chyby. Musíte jet plynule a hladce.
Jaký byl váš nejhorší pád?
Asi ten v roce 2019 v Chille. Takový nenápadný, uklouzlo mi kolo v zatáčce, doklouzalo na odraz skoku a poslalo mě přes řidítka. Byl jsem pět minut v bezvědomí, měl jsem přetržené všechny vazy v kotníku, zlámaná žebra... Ale docela rychle jsme se z toho vylízal, za devět týdnů jsem zase závodil ve světovém poháru.
Může vás zranění zpomalit?
Mám kamarády, kteří zažili těžké pády, hodně bolesti, to se potom vrací špatně. Když spadnete, musíte zůstat na kole přirozený a nebát se. Já měl zatím štěstí, při nejtěžším pádu jsem byl v bezvědomí, nic si nepamatuju a nemám z toho trauma.
Stále mluvíme o městských sjezdech, ale jste také trojnásobným mistrem světa ve fourcrossu.
To jsou úplně jiné disciplíny. Fourcross je míň nebezpečný, jezdí se v nižších rychlostech, jede se na hlíně, ale je tam hodně dramatických situací, na trati jsou další tři jezdci, kteří jsou tam proto, aby vám narušili cestu za vítězstvím. Musíte být připraven na cokoli, taktizovat, přemýšlet, být mazaný a reagovat na různé situace.
Jenom na Instagramu máte přes dvě stě tisíc sledujících, přitom si myslím, že vaše jméno není v Česku moc známé. Ani z pohledu sportovního fanouška, čím to je?
Nedělám olympijskou disciplínu, je to poměrně nový sport a česká média ho nesledují. A většina mých závodů, tak 95 procent, se jezdí mimo Česko.
Není vám líto, že se jako trojnásobný mistr světa nedostanete na olympiádu? Nechtěl byste vyzkoušet jinou cyklistickou disciplínu?
Asi nejbližší by mi byl bikros, na kterém jsem začínal. Jenže to nespočívá v tom, „jen“ odjet na olympiádu – jde o dlouhodobou přípravu, musel bych přerušit téměř vše, co dělám v současnosti. Navíc, pokud mluvíme třeba o crosscountry, já nejsem vytrvalec, jsem spíš sprinter. Klukům, kteří jezdí dlouhé tratě na horských kolech odmala, bych nemohl konkurovat.
Esquire otázkyJaký by měl být muž 21. století? Čím to je? Proč děláte tak nebezpečný sport? Posloucháte spíš rozum, nebo instinkt? Při čem nacházíte vnitřní klid? I v rybaření však závodíte... Proč máte přezdívku Datel? |