Letos v červnu jste založili terénní výzkumnou stanici na Špicberkách. Jak vypadá režim polárních vědců?
Je tuhý, skoro vojenský. Na svou první větší arktickou expedici jsem se dostal v roce 1991, trvala tři roky a jako začátečník jsem se spoustou věcí nesouhlasil. Vesměs šlo o bezpečnostní detaily, fungovala přísná disciplína. Snídaně v osm ráno, večeře v osm večer, téměř to nebylo možné porušit. Dvakrát denně podávala služba vysílačkou zprávy do centrály, v přesně daný čas. Kdyby se to neudělalo, hned druhý den by přiletělo letadlo, protože by to znamenalo, že se něco děje. A to by stálo toho, kdo zapomněl zavolat, třeba půl milionu.
Na Špicberkách vám dělají společnost lední medvědi. Je to pravda, že když jdete na stanici v noci na záchod, berete si kvůli nim s sebou flintu?
Ano, jsou to prostě potvory a většinou mají hlad. Musíte být absolutně ostražití. Jsou expedice, které tam jezdí desítky let a nikdy neměly žádný problém, ale jsou i takové, které tam jedou jednou dvakrát a vždycky se s medvědem setkají a vždycky jsou z toho potíže.
Vaše expedice na medvědy měly smůlu?
Jednou jsem byl na expedici s Poláky, spali jsme v takové malé chatce a za ní byl sklad potravin, bedna s konzervami. Ty nevoní. Kolegyně pro jednu šla a na rohu u chaty se srazila se zvědavým medvědem, šel se prostě na ty konzervy podívat. Oba se lekli, ona se naštěstí vzpamatovala první, stihla utéct za dveře. Ale bylo to nepříjemné, kdyby jí dal facku, je po ní.
Josef ElsterNarodil se v roce 1958, vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. Působí v Centru polární ekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a v Botanickém ústavu AV ČR v Třeboni, kde se zabývá ekologií a ekofyziologií sinic a řas polárních oblastí. Při expedicích se za hranice severního a jižního pólu zatím vydal šestadvacetkrát. |
Jaká opatření problém zvaný medvěd minimalizují?
Do chaty medvěd nevleze, tam jsou lidé chráněni. Potraviny nesmějí být na dostupném místě a skladiště se umisťuje asi 200 až 300 metrů od chaty. Vše se musí dodržovat, malé chyby dělají velké průsery. Například na jedné expedici študáci myli ešusy a nádobí tak, že je dali do potoka, kde je vyčistila voda. To bylo to nejhorší, co se dalo udělat, protože jídlo hrozně voní a láká medvědy. Když tohle vidím, vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě.
Jak ale řešíte medvědí riziko v otevřeném terénu, při sběru dat ve volné krajině?
Pracujeme v kolektivu nejméně čtyř lidí, popřípadě větším. Každý má u sebe pepřák a dělobuchy. Skupina má též signální pistoli a kulovnici, snaží se pracovat víceméně pohromadě a musí sledovat okolí. Horší je to samozřejmě v terénu, kde jsou ledovcové morény, než někde na planině. Každý musí být ostražitý. A když se medvěd skutečně ukáže, všichni se shluknou a koukají, co se bude dít.
A co když se medvěd chce taky podívat, zblízka?
Když medvěd vidí lidi, většinou odejde. Když je zvědavý, práskne se jeden nebo víc dělobuchů. Pokud medvěd nezareaguje útěkem ani potom, střílí se ze signální pistole. To je velká rána a před něj dopadne oheň, to ho poleká. Pokud ale medvěd pokračuje pořád dál a ještě k tomu zrychluje, už je to špatné, protože to znamená, že má opravdu velký hlad, že mu je všechno ostatní jedno, kořist je pro něj důležitější. Ale to se mi ještě nikdy nestalo.
Máte v rukávu nějakou dramatickou medvědí historku?
Na jedné expedici mě v noci vzbudilo masivní plácání na stan. Medvěd! Vstal jsem a natáhnul zbraň. Byl to takový ten stan typu iglú, uprostřed byla tyč a já se rozhlížel, odkud se na mě medvěd dobývá. Trvalo to skoro deset minut, možná déle, a pořád se to opakovalo. Potom jsem se odvážil a pomaličku začal stan otevírat, s puškou připravenou k výstřelu.
Lední medvědIkonický druh Arktidy, jehož nepřehlédnete navzdory sněžně bílé srsti: průměrná výška v kohoutku je 150 centimetrů, na délku měří přes 250 centimetrů. Když se postaví na zadní, může mít přes tři metry, samci váží přes pět set kilogramů. Přesto dokáže běžet rychlostí 40 kilometrů v hodině. Na světě žije posledních 20 tisíc kusů. Na Špicberkách se jich vyskytuje několik tisíc. |
Co medvěd udělal, když vás viděl?
Žádný tam nebyl. Stádo asi patnácti zajíců běláčů si zkrátka udělalo na plachtě stanu skluzavku. Jeden se vždycky rozběhl, na stan skočil a svezl se dolů, a takhle se střídali. Úlek vystřídalo uvolnění. Smál jsem se a zlobil současně. Víte, jste ve stanu, máte pušku a víte, že kolem vás je pět študáků, kteří zbraň nemají. Nevíte, co se děje. Ale je to veselá příhoda, když potom medvěda skutečně potkáte a on vás chce ulovit, už to tak veselé není.
Polární vědec musí myslet na tým
Jaké jiné nároky, kromě bezpečnostních, klade výzkumná práce v polárních pustinách na vědce?
Vědec musí být předně nadšený, tamní příroda ho musí fascinovat. Špicberky jsou rozlohou srovnatelné s Českou republikou, na ploše 63 tisíc kilometrů čtverečních ale žije jen asi 2 600 lidí, z čehož je asi třetina vědců. To území se může zdát prázdné, jenže jeho přírodní krásy jsou prakticky nevyčerpatelné. Když tam český vědec přijede a je nadšený, je to na dobré cestě. A když je ke všemu ještě rozumný, a začne si klást otázky, jak to asi všechno funguje, to už je náš. Nadšení a zvídavost jsou hrozně důležité.
Vynahradí ale ono nadšení pocit izolace a samoty?
Vše záleží na lidech. Musíme vytvořit takovou sociální atmosféru, abychom se nepozabíjeli. Všichni jsme tam na stejné lodi.
A co ponorková nemoc? Celé měsíce ty samé tváře…
Na všech expedicích mě fascinovala nejen příroda, ale i lidi. Je zajímavé je pozorovat, jaké mají reakce, když se rodí konflikt, jak ho řeší, jak se chovají. Sledovat, kdo se snaží tým tmelit, aby se udělalo nejvíc práce. A to je hrozně důležité.
Člověk musí myslet předně na tým.
Přesně tak, není tam místo na individualistu, který řekne: „Já chci studovat tohle.“ Musí spíš zaujmout postoj: „Bylo by možné dělat tohleto, půjdete někdo taky?“ Jeden člověk tam nic neznamená. Komunikace mezi lidmi musí fungovat na výbornou. Musíte se naučit nacházet společné cíle. Sociální smír je principiální. Když se objeví někdo, kdo by chtěl prosazovat svůj zájem na úkor ostatních, je to špatné. Pak musí být přítomen člověk, který to rozpozná a brzdí. A musím zaklepat, zatím se nám to daří.
V Arktidě se míchá počasí i pro Evropu
Máte raději polární sever, nebo jih?
Jako vědec mám radši jih, ale jako občan a ochránce přírody sever. Ten je totiž pákou, která ovlivňuje to, v čem žijeme, to, jaké máme počasí. Když si stěžujeme, že jednu zimu máme suchou, pak zase deštivou, mrazivou či teplou… To vše se vaří podle kuchařky na severu. Je to ale děsně komplikované a je tam moc faktorů, abychom tomu porozuměli plně.
Jak byste osvětlil rozdíl mezi Antarktidou a Arktidou neznalému čtenáři?
V případě Arktidy, která je vlastně oceánem, je řeč o otevřeném systému. Funguje jako celosvětový oceánský výměník, založený na vyrovnávání salinity, slanosti, a teploty ve světových oceánech. Z jedné strany tam oceánskými proudy přitéká množství teplé vody a vytéká množství studené. Díky proudům tam probíhá velice čilá výměna energie. A také se sem díky tomu dostávají nečistoty z celé Evropy a Ameriky. V Arktidě se to všechno pořád míchá.
A Antarktida?
Ta je kontinentem, který „sedí“ na jižním pólu, kolem něhož se někdy před 35 miliony lety, když se od něj oddělila Amerika, Austrálie a Tasmánie, vytvořil cirkumantarktický proud. Proto tam najdeme organismy, které fungují na zcela odlišných principech. Vytvořily se tu úplně jiné evoluční tratě. Narazíme tu na opravdu „tvrdé“ organismy, co nikde jinde na světě nežijí. I proto představuje pro vědce takovou výzvu. Skoro to vypadá spíše jako Mars než jako součást naší planety.
