Ten přílet byl velkolepý. Když v roce 1953 vystoupila z letadla na newyorském letišti, čekalo na ni přes 350 zvědavců a lovců autogramů a další desítky novinářů. Zaznamenávali vše: kolik měla Jorgensonová zavazadel (celých třináct) i jakým drinkem návrat domů z Dánska oslavila (Bloody Mary se dvěma panáky vodky). A jejich štvanice neskončila, ani když blondýnka nastoupila do taxíku. Byli jí v patách po další týdny, měsíce, ba dlouhé roky.
Christine Jorgensenová byla magnet. Stala se jím hned poté, co se provalilo, že v Dánsku byla na operaci. Na nejslavnější operaci té doby. Všechny totiž zajímalo, jak se tamnímu doktoru Christianovi Hamburgerovi povedlo udělat z mladého Američana půvabnou Američanku.
Tělo, které se ke mně nehodí
Narodila se jako George William Jorgensen v roce 1926 a dětství strávila v Bronxu. Drsná čtvrť nemohla být větším protikladem křehkému, introvertnímu plavovlasému hošíkovi, který utíkal od rvaček a vyhýbal se drsným hrátkám klučičích part. Když mi bylo pět, píše ve své autobiografii, přála jsem si k Vánocům krásnou panenku s dlouhými zlatými vlasy. Pod stromečkem byl vláček.
George vystudoval střední školu a pár měsíců po konci druhé světové války byl povolán do armády. Tehdy už ale věděl, že něco není v pořádku - cítil se jako žena uvězněná v mužském těle. A rozhodl se s tím něco dělat. Po ukončení vojenské služby začal soukromě studovat informace o hormonálních změnách a nakonec zjistil, že v Dánsku působí Christian Hamburger, který s genderovou terapií experimentuje. V 1950 se rozjel do Dánska s plánem, o němž věděl jen on sám.
"Byla jsem trochu nervózní, protože tehdy byla spousta lidí, kteří si mysleli, že jsem blázen," vzpomínala později. A to byla vlastně první věc, v níž jí Hamburger pomohl: "Na tom, jak se cítím, neviděl nic zvláštního."
Teď jsem vaše dcera
Jen u morální podpory a výzvy, aby se sžila s tím, že je ve skutečnosti žena, ale nezůstalo. V první vlně začal budoucí Christine (ano, nové, ženské jméno si vybrala právě podle svého doktora) dávkovat ženské hormony. "První změnou bylo zvětšení prsních žláz, poté pacientce začaly růst vlasy na skráních, kde měla plešaté místo. Nakonec se v ženské přeměnilo celé její tělo," popisoval po mnoha letech lékař.
Ani tím to ale nemělo skončit, před oběma byla série operací. Vyžadovalo to přitom velkou troufalost. Podle BBC se sice první operace pro změnu pohlaví konala již ve třicátých letech v Berlíně, ale pacient, který je známý jako Lili Elbe, při ní zemřel. Z pokusu zůstala spousta poznámek a právě od těch se dánský tým odrazil.
Jak moc ženou se z fyzického hlediska Jorgensen stal, nevíme. Příliš konkrétní otázky, které fascinovaly celé davy novinářů a statisíce jejich čtenářů, Christine Jorgensenová obcházela s diplomatickou grácií. Pravděpodobně nejotevřeněji promluvila v roce 1959: "Každý je v odstupňované míře mužem i ženou. Já jsem víc ženou než mužem... Děti samozřejmě mít nemůžu, to ale neznamená, že bych nemohla mít přirozený intimní styk. Jsem na tom teď podobně jako žena, která podstoupila hysterektomii."
V každém případě operace skončily ke spokojenosti pacientky. "Vše se obešlo bez komplikací a vedlejších účinků, což je neuvěřitelné, uvážíte-li, jak primitivní věci byly tehdy k dispozici," uvedl filmař Teit Ritzau, který o Jorgensenové točil dokument.
V roce 1952 proto mohla, po letech tajnůstkářství, napsat rodičům: "Příroda udělala chybu a já jsem ji nyní napravila. Teď jsem vaše dcera." Asi ničím jiným je nemohla šokovat víc, přesto změnu přijali a dál ji podporovali.
Profesionální transsexuálka
Nezaskočila ale jen matku a otce - doslova vyrazila dech celé Americe. Informace o tom, proč Dánsko navštívila, do její vlasti prosákla hned po druhé z jejích operací. Byla to mediální třaskavina. "Voják se stal blonďatou kráskou", "Svět šokován změnou pohlaví", "Mladík z Bronxu je teď dívka" explodoval jeden palcový titulek za druhým.
Mělo to příchuť něco zapovězeného, bizarního, fantaskního, jako by to byla přírodní kuriozita, téměř jako sloní muži v cirkusu. Lákalo to k těm nejdetailnějším otázkám a bylo to prodchnuto erotikou. A vypuklo to v době, kdy se sex začal v americké poválečné společnosti ozývat.
Amerika byla fascinována. Její snad nejvýmluvnější reakci ztělesňuje rozhovor, který s Jorgensenovou natočil v roce 1957 novinář Nipsy Russell. On je očividně zděšen, jako záchranného kruhu se chápe toporného machistického svádění zpovídané, jeho otázky jsou chlípné, přespříliš otevřené, naivní. Ona jiskří intelektem, je chápavá, má pochopení dokonce i pro dětsky nemístnou zvědavost, mě také zajímá všechno, odtuší omluvně na adresu Russella a dalších neslušných zvědavců. Mluví příjemným hlasem, kultivovaně, s nadhledem. Rozhovor, který později vyšel na desce a podle něhož byla napsána divadelní hra, je sociologickým, historickým svědectvím o tom, jak se společnost vyrovnává s něčím novým.
Dokazuje ale také, jak rychle se Jorgensenová naučila plavat v mediálních vodách. První krůčky byly samozřejmě ostýchavé, brzy ale zvládla i motýlka. A smířila se i s tím, že od té doby, co se stala ženou, přišla o soukromý život. Výměnou ale dostala kariéru a kupu peněz.
Ještě v Dánsku ostatně prodala práva ke svému příběhu přednímu americkému týdeníku za pěkných 20 tisíc dolarů. A doma se jí otevřely dveře do Hollywoodu, na večírky těch nejslavnějších celebrit, pobírala slušné peníze za rozhovory, její týdenní příjem se pohyboval kolem 12 500 dolarů. "Že se toho chopil tisk a udělal z mého života tak otevřenou knihu, jsem zpočátku litovala," uvedla později, "publicita ale nebyla jen špatná. Umožnila mně vydělat strašnou spoustu peněz."
Přizpůsobit se ale musela. Zatímco snila o kariéře profesionální fotografky, musela pochopit, že její komoditou je sex-appeal. Proto se živila jako kabaretní umělkyně, vystupovala v nočních klubech v New Yorku, Havaně, Caracasu i Austrálii. "Baví mě být dívkou," zpívala v jednom songu.
A když laškování s erotičností přestalo být, jak se společnost posunula, atraktivní a kontroverzní, přizpůsobila se opět: začala objíždět univerzity ve Spojených státech s přednáškami o genderu a otázce identity. Jsem profesionální transsexuálka, říkala o sobě.
Všechno trochu jinak?
Jsou však slyšet i hlasy, které by s touhle definicí nesouhlasily. Podle nich nebyl mladý George Jorgensen transsexuál, ale homosexuál, pro něhož bylo v homofobní společnosti a kvůli vlastnímu luteránskému moralizování myslitelnější změnit tělo, než přijmout identitu homosexuála a žít s cejchem "teplouše".
Ostatně, i doktor Hamburger později přiznal, že Američana považoval za homosexuála, ne za případ transsexualismu. Celý svůj pokus označil za humanitární opatření na pomoc "muži, který trpěl svými homosexuálními impulsy". A k operaci samotné přistupoval dokonce z postojů eugeniky. "Když bude jistý počet sexuálně abnormálních mužů kastrován, a tím přijdou o své sexuální libido, ničemu to neuškodí," shrnul své motivy.
Ať byly důvody, které mladíka z Bronxu nakonec přivedly k ženskému tělu, jakékoli, jisté je, že s výsledkem byla Christine Jorgensenová spokojená. A ať již patřila k jakékoli komunitě, pro věc transsexuálů její sebevědomí a inteligence udělaly velký kus práce. To, co nejdříve dostalo punc cirkusové kuriozity, se díky tomu, jak důstojně o vlastním příběhu mluvila, stalo relevantním společenským tématem.
"Sexuální revoluci jsme neodstartovali, ale dali jsme pořádný kopanec jejím směrem," řekla jednou. Zemřela na rakovinu v roce 1989.
