Ony duely připomínaly gladiátorská představení, která byla ovšem zbavená jakékoli okázalosti a majestátnosti a která na sebe vzala podobu upocených kohoutích zápasů. Zakouřený, spoře osvětlený sklad v koncentráku, opilí, kymácející se dozorci, čím větší slaboši, tím hlasitěji halekající a lačnější násilí. Jako výjev z šílených, zneklidňujících obrazů Hieronyma Bosche.
Ve středu odpudivé rotyky je ring, čeká na boxery z řad vězňů. Bere se kdokoli, tady se na rasu ani národ nehledí, Židé, Romové, Čechoslováci... V „ringu“ jde přitom o hodně, dozorcům jen o sázky, bojovníkům však o život. A boxuje se, dokud jeden z gladiátorů nepadne a dokud noční masakr nezačne opilou nacistickou verbež nudit.
Pro vězně číslo 136954 byl onen ring křižovatkou mezi životem a smrtí po rok a půl. Byla to nepředstavitelně dlouhá doba. O tom, na kterou stranu zahne cesta jeho života, se v něm rozhodovalo dvakrát i třikrát týdně.
Balerína s KO pečetí
Salamo Arouch se narodil (jako Salamone, později „ne“ vypustil) v roce 1923 v Soluni v rodině sefardských Židů. Otec byl přístavní dělník a tato profese čekala, stejně jako další hochy a muže z příbuzenstva, i na Salama, těžké pytle a bedny začal tahat v docích ještě jako teenager. Nevadilo mu to, naopak, budování fyzické síly a houževnatosti se mu víc než hodilo pro jeho sportovní aktivitu. Talent na box v něm otec rozpoznal, ještě když byl Salamo malý, a nenechával ho ladem. Vychovával ze synka boxera.
Box za ostnatými drátyseriál Příběh Salama Aroucha je prvním dílem cyklu, v němž budeme pátrat po osudech boxerů, kteří bojovali o život v koncentračních lágrech. Setkáme se například s boxerem z romského etnika Sinti Johannem Trollmannem, lotyšským bojovníkem Nathanem Shapowem či polským Židem Harrym Hafftem. |
První zápas podstoupil ve čtrnácti letech, v roce 1937. Soupeře vyslal k zemi hned dvakrát a styl KO se v ringu stane jeho poznávacím znamením. Zdolával jednu metu za druhou. Vyhrával, co se dalo, slávu si však nezajistil pouze aurou nikým neporaženého bojovníka, ale též osobitým stylem založeným na rychlých nohách, který mu vynesl přezdívky „Balerína“ či „Baletní mistr“.
V roce 1938 se stal řeckým mistrem střední váhy, o rok později šampionem celého Balkánu v téže kategorii a držitelem balkánského rekordního skóre čtyřiadvaceti vítězství (ano, všechna jako KO) a žádné prohry. Poté nastupuje do armády, v jejímž boxerském družstvu si bilanci vylepšuje o další tři vítězství, která měla samozřejmě podobu soupeřů sesutých na zem ringu.
Pak měl však inkasovat knokaut i Salamo. Od nepřítele, který neznal ani fairplay, ani morálku. Měl uniformy nacistické armády. Nadějný, i když pořád ještě mladinký židovský boxer se v březnu roku 1943 ocitl v dobytčím vagonu na cestě do vyhlazovacího tábora. Tak jako celá jeho rodina, tak jako celkem 47 tisíc soluňských Židů.
Mysleli jsme, že se zbláznil
Vítězství ducha Film na motivy osudů Salama Arouche za ostnatým drátem natočil v roce 1989 režisér Robert M. Young, hlavního hrdinu hrál Williem Dafoe. Snímek vznikal v Osvětimi, Salamo Arouch mu dělal technického poradce a na místo někdejšího lágru se tak vrátil téměř po padesáti letech. A nebylo to lehké. „Byla to strašlivá zkušenost,“ přiznával poté, co zašel na místo, kde byla suť z rozbouraného krematoria, „v duchu jsem viděl rodiče a začal jsem plakat. Plakal jsem a plakal a v noci jsem nemohl spát.“ Film podle něj zachycuje věrně reálie, pocity i emoce. „Právě tak se to stalo,“ konstatoval po prvním zhlédnutí. |
Do konce života si pamatoval, že do lágru Osvětimi II.- Březinka dorazil s rodinou v šest hodin večer. A v mysli mu zůstal i blouznivý rozhovor s přítelem, který do tábora dorazil v předchozím transportu. „Kde jsou ostatní?“ ptal se jej. „Jsou mrtví. Všechny zplynovali a spálili,“ hlesl hoch. Bylo to příliš vzdálené realitě, v níž žili do té doby, než aby tomu dokázal někdo věřit. „Mysleli jsme si, že se zbláznil,“ líčil Salamo po letech. To ještě nevěděl, že právě tenhle osud čekal hned po příjezdu i jeho maminku a tři sestry.
On sám strávil noc nahý. Ztrápení a špinaví deportovaní procházeli sprchováním, dezinfekcí, byli ostříhání dohola a cejchem se jim stalo číslo vytetované na předloktí.
Dalšího rána dostali pyžama a Salamo pochybnou, nejistou šanci, jak pobytem v koncentráku prokličkovat co nejdéle. „Je mezi vámi někdo, kdo boxuje?“ ptal se nastoupených vězňů nacistický velitel, jehož si Salamo zapamatoval jen jako Hanse. Přátelé jej popostrčili a Salamo se přihlásil.
Důstojník mu nevěřil, útlý židovský boxer totiž vážil jen 61 kilogramů a měřil pouhých 171 centimetrů. Měl projít, ač po probdělé noci a hladový, testem souboje. Hned. Na místě nástupu.
Ring se nakreslil holí v prachu, jako soupeř nastoupil urostlý polský Žid Chaim z důstojníkova týmu. „Při prvním kole jsem odhadoval protivníkovy schopnosti a zjistil jsem, že ho mám v kapse,“ popisoval Salamo později. Smí ho ale porazit? V dalším kole po oku sledoval důstojníka, chabou obranu svého muže sledoval s úsměvem. Salamo pochopil a nebohého Chaima složil na zem. A poté ještě jednoho důstojníkova bojovníka, stoosmdesáticentimetrového Čechoslováka.
Bylo rozhodnuto. Vězeň číslo 136954 bude osvětimským gladiátorem.
Polévka, nebo smrt
Do ringu nastupoval každou středu a neděli, někdy ještě častěji. Byla to ponurá, fantasmagorická „kulturně-sportovní“ pásma pro povyražení hrubiánských nacistů Nejprve žonglující romští vězni, potom tancující psi, pak krev v ringu. Věznitelé ponižovali své oběti s boxerskými rukavicemi neomaleným ohodnocováním a gesty, opilecky nesrozumitelnými poznámkami a sázkami.
Osvětimské pece. Zmizela v nich Arouchova matka, sestry i otec. Bratra nacisté zastřelili.
Osud nebohých bojovníků, kteří se ocitli v ringu, byl předem určený, jasný a tragický. Byl to bratrovražedný boj. Na vítěze čekala polévka, speciální porce chleba a vědomí, že jeho další život bude poskvrněn krví. Na poraženého čekala smrt. „Byli po boji velmi zesláblí. A nacisté slabé stříleli,“ nezamlčoval výsledky strašlivých duelů Arouch.
Smrt byla všude. Jeho otec ji našel v plynové komoře, protože byl příliš slabý na práci. Jeho bratr dostal kulku do hlavy, protože odmítl vyrvávat zplynovaným zlaté zuby. Salamu Arouchovi osud a jeho umění nadělilo život od smutné výhry k další mučivé výhře. Díky rychlosti a famózní práci nohou zdolával mnohem, mnohem těžší soupeře, o 30 i 45 kilogramů. Jednou poslal k zemi romského bojovníka, o výšce 190 centimetrů a váze 114 kilogramů. Za osmnáct sekund.
Jeho nejtěžším protivníkem byl německý Žid Klaus Silber, boxerský mistr s předválečným rekordním skóre 44 zápasů a žádné prohry a koncentrákovou bilancí více než stovky vyhraných soubojů. Byl to dramatický zápas, na obou stranách ringu byly hvězdy. Když Silber svého druha knokautoval, zdálo se, že Salamovy dny jsou sečteny. Jenže Řek se oklepal a knokaut Silberovi oplatil. A soupeř zůstal na zemi. Po zápase jej Salamo ani spoluvězni již nikdy neviděli.
Celkem Salamo Arouch vyhrál, podle svých počtů, 208 soubojů. Dva skončily remízou, podstoupil je v době, kdy trpěl úplavicí. Box a odhodlání mu zachránily život.
Boxer nemůže soucítit, zvlášť ten z koncentráku
V roce 1945 je přesunut do tábora Bergen-Belsen. Tam po pěstních soubojích nacisté neprahli, Salamo byl nasazen na otrockou práci a v dubnu roku 1945 se dočkal osvobození tábora. Svobody se nadechl – jako boxer. „Jsou mezi vámi boxeři, co by si dali exhibici?“ vyzval prý britské vojáky, když vstoupili do tábora. Dva se našli. Vězeň číslo 136954, který měl za sebou téměř dva roky živoření v koncentrácích, je jednoho po druhém porazil. Oba knokautoval, samozřejmě.
V Bergen-Belsenu ještě zůstal, aby pátral po své rodině. Bez úspěchu. Našel však sedmnáctiletou soluňskou Židovku Martu Yechielovou, zuboženou, podvyživenou. Pokusil se ji zachránit a i tento souboj vyhrál, staral se o ni, dokud se neuzdravila. Oženili se, odjeli do Izraele, kde Salamo vstoupil do armády a věnoval se dál boxu. Utkal se ještě ve čtyřech zápasech, ten poslední, v roce 1955, poprvé ve svém životě prohrál. S boxem se rozešel. Po odchodu z armády rozjel úspěšný loďařský a stěhovací byznys.
„Byly chvíle, kdy jsem chtěl zemřít,“ přiznával, když se vracel k osvětimské noční můře. Odhodlání žít v něm prý živilo přání, aby jednou mohl všechny hrůzy, které viděl, sdělit světu. Patřily mezi ně i jeho úděsné gladiátorské souboje s hrůznými konci. Děsily ho prý, ale nemohl jinak. „Třásl jsem se,“ líčil. „Ale boxer nesmí mít slitování. Kdybych nevyhrával, nepřežil bych.“ Salamo Arouch zemřel v roce 2009.
