Na začátku hnutí byla prostě jen náctiletá revolta proti Hitlerjugend. Skupiny nazývané podle květu protěže (Edelweiss), který si daly do znaku, tvořila mládež z dělnických rodin nejčastěji ve věku mezi čtrnácti a sedmnácti lety.
Hledala v nich to, co jim nacistické mládežnické organizace upíraly, svobodu, dobrodružství, skutečné kamarádství a legraci, píše list The Telegraph v únorovém nekrologu jednoho z posledních členů Edelweiss Piraten Jeana Jülicha (přináší ho ale se zpožděním, zemřel ve věku dvaaosmdesáti let již v listopadu 2011).
Nekontrolovatelní, kteří milují svobodu, lásku a život
Tito mladí lidé nosili dlouhé vlasy, pestrobarevné košile, šortky a šátky kolem krku. Ve čtrnácti odcházeli ze škol, práci pro nacisty v továrnách flákali, místo toho je bavilo scházet se po kavárnách a toulat se ulicemi. O víkendech trampovali, podnikali výlety na kolech, hráli na kytary a zažívali první sexuální experimenty, které náctiletým genderově separované nacistické hnutí mladých upíralo.
Es War in ShanghaiPísně byly významnou součástí života "pirátů". Velmi se se lišily od propagace, od hodnot nacistické „lidové komunity“ Volksgemeinschaft. Nejznámější se stal song Es Was in Shanghai o půlnočním setkání dvou Němců z Hamburgu a jejich přítele ze San Franciska. "Nebyla to politická píseň, zpívala ale o touze po cizích zemích, kamarádství a nezávislosti," cituje list The Independent Jülicha. U táborových ohňů Hitlerjugend byla skladba zakázaná. |
Byli ve skupinách po deseti až patnácti a mezi jednotlivými městy se družili, ať to byli kolínští Navajové, Toulaví frajeři z Essenu, Vlčí smečka, Harlem Club či Kitelbašští Piráti. Nakonec měli několik tisíc stoupenců (jen v Kolíně nad Rýnem vedla nacistická bezpečnostní organizace SS složky na tři tisíce místních "pirátů" a "pirátek").
Byli hluční, nespoutaní a sebevědomí.
Dostávali se do konfliktů s Hitlerjugend a jejich patrolami. Přesněji řečeno, aktivně je sami napadali. Nikoli kvůli tomu, že by byli v kontaktu s antifašistickým socialistickým či komunistickým odbojem. Nacistické hnutí se stávalo terčem jejich útoků proto, že ztělesňovalo vše, co nenáviděli: indoktrinaci, poručníkování, ideologii odcizeného řádu.
Často přicházely ke slovu i zbraně ("V ponožkách jsme mívali schované nože," vzpomínal Jülich) a bitky končily většinou vítězstvím pirátských skupin. V očích nacistů měli reputaci nekontrolovatelných a nevyzpytatelných chuligánů a neurvalců, kteří kosí skupiny Hitlerjugend, kdekoli se objeví.
"Každé dítě ví, kdo jsou Kitelbašští piráti. Jsou všude, je jich více než Hitlerjugend. Bijí naše patroly," píše se ve zprávě jednoho nacistického činitele z roku 1941. "Žádám proto, aby se s touto lůzou jednou provždy zatočilo. Když členové Hitlerjugend vyjdou na ulici, riskují své životy," přiznává další zpráva.
"Piráti" na to byli hrdí. Jejich heslem se stalo "Nekonečnou válku Hitlerovi." Jejich odpor byl tak absolutní možná i kvůli jejich mládí. "Naší písní je svoboda, láska a život, jsme Piráti protěže," zpívali v době, kdy celá země oslavovala heroickou smrt pro dobro vlasti.
Děti na šibenici
Válka změnila skoro vše, včetně Edelweiss Piraten. Děti byly nuceny předčasně dospět. To, co se snad ještě pořád mohlo nazývat pubertální revoltou proti autoritativnímu řádu, se stalo vlastně přímo historickou misí. Teď už to nebyly "jen" potyčky s konkurenční partou z Hitlerjugend a čmárání protinacistických hesel na zdi, za což riskovali "jen" bití a mučení na policii, ponižující oholení hlavy a popotahování rodičů.
Protinacistická propaganda"Někoho napadlo napišme heslo ´Po válce budou padat hlavy nácků´ na lokomotivu. A skutečně jsme to dva večery poté, za silného bombardování, udělali. A vlak s tím nápisem opravdu vyjel." "Připravovali jsme letáky z krabic od bot, byly na nich nápisy jako ´Američané už skoro překračují hranice Říše´, ´Skoncujte s tou všivou válkou´ a další. Pamatuju se, že když padl Stalingrad, udělali jsme plakát s Hitlerem, který se směje uprostřed mrtvých těl. Pod ním byl nápis: ´Cítím se tak svěží, jaro přichází.´" (svědectví členů Edelweiss Piraten, shoahproject.org) |
V opuštěném bunkru na předměstí Kolína nad Rýnem ukrývali uprchlíky z koncentračních táborů, Židy, německé válečné dezertéry i uprchlé nuceně nasazené. Napadali patroly, vykolejovali vlaky s municí, sypali do nádrží nacistických aut cukr a kradli z nacistických skladů zbraně i jídlo.
V Kolíně dokonce v roce 1944 plánovali vyhodit do vzduchu velitelství gestapa s pomocí roznětek z nevybuchlých britských bomb. Nikdy k tomu nedošlo, plán byl prozrazen při zátahu poté, co jeden z nich zastřelil nacistického informátora.
A mnohem temnější obrysy dostaly i tresty. Kvůli kolínskému plánu byl ve svých patnácti zatčen i Jülich. Bez soudu ho drželi v izolaci, několik měsíců ho mučili a nakonec transportovali do koncentráku, z něhož se dostal až po osvobození Američany. Přežil, na rozdíl od svého šestnáctiletého kamaráda z kolínských Navahů Barthela Schinka.
Ten byl na příkaz samotného Heinricha Himmlera v listopadu 1944 bez soudu veřejně oběšen na železniční stanici v Kolíně. Spolu s ním i dalších pět "pirátů" a několik dospělých. Další skončili v koncentračních táborech, nápravných školách či psychiatrických léčebnách.
Stát na ně až do roku 2005 vedl nacistické záznamy
Několik článků a práce historika Detleva Peukerta je téměř vše, co z Edelweis Piraten do dnešních dnů zbylo. Německo se k jejich historii dlouho vůbec nehlásilo. Důvodů může být několik.
"Byli jsme z dělnické třídy," je si důvodem popírání významu jejich odboje jistá "pirátka" Gertruda Kochová. Ostatně, ke studentské protinacistické organizaci Bílá růže se stát tak macešsky nezachoval.
Dalším důvodem je též fakt, že soudcovská místa nijak nepospíchala s jejich očištěním. "Po válce nebyli v Německu žádní jiní soudci, takže se využívaly služby těch starých, nacistických. A ti pokračovali v kriminalizaci toho, co jsme dělali a co jsme byli," dodává Kochová.
Poprava na kolínském nádraží. Nejmladšímu z oběšených "pirátů" bylo šestnáct let. Plánovali vyhodit do vzduchu velitelství gestapa a měli zabít pět nacistů.
V roce 1998 byl stoupencům Edelweiss Piraten udělen titul Spravedlivý mezi národy, na postoji samotného německého státu k dosud žijícím "pirátům" to ale dlouho nic nezměnilo. Jülichův a Kochové boj za uznání skončil vítězně až v roce 2005: teprve šedesát let po konci války je stát označil za příslušníky odboje a vymazal záznamy o trestné činnosti "pirátů", které jim do rejstříků zanesli nacisté. Do té doby je měl po mnoha oficiálních zkoumáních pořád za pravdivé.
Díru, do níž stát historii Edelweiss Piraten vyhazoval, přitom vykroužila i skutečnost, že mladí lidé dychtící po životě nebyli zadobře ani s poválečnými spojeneckými a sovětskými úřady. Mohla za to jejich nechuť zapojit se do oficiálního života společnosti. K ambiciózním pokusům německých stalinistů o námluvy se postavili jednoznačně nepřátelsky, odmítali se ale i dřít v mizerných podmínkách v továrnách, stejně jako se k etice práce a sebeobětování otáčeli zády za nacistů.
"Piráty" často zatýkala spojenecká vojenská policie a ještě v roce 1946 byl vojenským tribunálem v Dolním Sasku odsouzen podle The Independent k trestu smrti (nebyl však vykonán) mladistvý Heinz D. "Aktivně se podílel na zločinných akcích Edelweiss Piraten. Organizace jako tato může ohrozit mír v Evropě," stálo v rozsudku. V roce 1947 byla za "odpírání pracovat" poslána mladá žena na pět měsíců do vězení a oficiální dokument z roku 1949 mluví o rozšířeném fenoménu neochoty pracovat, který se stává návykem mnoha mladých lidí.
Pro komunistickou stranu, sociální i křesťanské demokraty byli "piráti" pouze podvratné živly, a proto státy nestály o to, aby došel boj kluků a holek proti nacistům uznání.
Velké a stále ojedinělé satisfakce se jim dostalo v roce 2004 díky filmu Edelweiss Pirates. "Nebyli to žádní absolutní hrdinové," uvedli producenti, "byli to úplně obyčejní lidé, kteří dělali neobyčejné věci."
