Vězení Špandava: stočlenný personál se staral o pravou ruku Hitlera

aktualizováno 
Za třetí říše v něm gestapáci vytloukali doznání ze svých obětí, než je poslali na smrt. Po válce se osazenstvo špandavského vězení mělo změnit. Skončilo zde však pouze sedm nacistických zločinců. A posledních 21 let se stočlenný personál věznice točil kolem jediného obyvatele Špandavy. O Rudolfa Hesse.

V hlídání vězňů se střídaly spojenecké síly. Vždy po měsíci. | foto: commons.wikimedia.org/Bauamt Süd, Einofski CC-BYCreative Commons

Mohla být symbolem národní tragédie a nacistické zvůle, praktickým ztělesněním důsledků života v diktatuře. Německý stát však měl v roce 1987 k demolici špandavské věznice dobrý důvod. Nepřáli si, aby se z místa stalo kultovní místo neonacistů. A navíc jim celá gigantická historická stavba připomínala vlastní neschopnost efektivně se vyrovnat s tíživým břemenem minulosti.

Fotogalerie

Dnes stojí na uvolněné parcele věznice tuctové obchodní centrum. Cihly z původní stavby byly rozdrceny a smeteny do Severního moře, fragmenty základů byly zabudovány do ranvejí letecké základny Gatow. Jediné, co z věznice ve Špandavě zůstalo kromě zažloutlých fotografií a vzpomínek pamětníků, je originální svazek klíčů od cel, který je uložený ve skotských kasárnách v Berwicku.

Jsou mezi nimi i klíče od místnosti, v níž strávil čtyřicet let svého doživotního trestu Rudolf Hess. Vězeň číslo sedm.

Vězení pro tyrany

Klenutá cihlová brána, nad níž vyrůstaly dvě věže s cimbuřím, dodávaly rozlehlé stavbě za pět metrů vysokou zdí na konci Wilhelmstrasse vzhled středověkého zámečku. Účel této budovy, vystavěné k roku 1876, byl o poznání méně radostný. Původně sloužila jako detenční centrum pruské armády, pak jako standardní civilní věznice.

Po roce 1933 a požáru Reichstagu se změnila na jednu z nejobávanějších věznic v nacistickém Německu. Mířili sem všichni, kteří byli režimem označeni za nebezpečné nebo nepohodlné. Dlouho se tu nezdrželi. Kriminál ve Špandavě byl vlastně jen přestupní stanicí. Cesty odtud vedly, zpravidla po sérii brutálních gestapáckých výslechů, jen na popraviště v Plötzensee či vojenskou střelnici Lichterfelde a do koncentračních táborů Dachau, Osthofehn, Oranienburg, Sonnenburg, Lichtenburg a Esterwegen.

Nebyli jen oběťmi. Romové, hrdinové protinacistického odboje

Legendární partyzánský velitel Josef Serinek vedl Černý oddíl.

Historie se k nim zachovala stejně nespravedlivě, jako se k nim mnohdy staví současnost. Ze statečných Romů, kteří bojovali jako partyzáni či vojáci proti nacistům, se stali neviditelní hrdinové. O jejich příběhy odvahy zůstaneme ochuzeni. Desetiletí totiž nikoho nezajímaly a dnes už téměř není nikdo, kdo by je vyprávěl.

Je tedy jistou ironií osudu, že v roce 1946 byla po válečných událostech zdemolovaná věznice znovu pracně rekonstruována právě pro nacisty odsouzené ve válečných procesech.

Špandava se nacházela v západním koridoru poválečného Berlína, v zóně oficiálně spravované čtyřmi spojeneckými mocnostmi. Na myšlence přísně střeženého vězení se společnou mezinárodní správou, ze kterého se strůjci holokaustu, usvědčení váleční zločinci a vysocí nacističtí pohlaváři nedostanou ven, se tehdy ještě přesvědčivě shodli všichni spojenci. Američani, Britové, Francouzi a Sověti se také domluvili na střídavém kvartálním cyklu provozu celé věznice, přičemž počítali s úplným naplněním kapacity. To by odpovídalo umístění zhruba šesti stovek odsouzenců.

Rekonstrukce byla velmi nákladným a náročným procesem, který silně zatížil městskou kasu a nepříjemně zaměstnával tehdy nedostatkovou stavební techniku. Obyvatelé západního Berlína by pochopitelně po válce raději investovali do opravy a rozvoje infrastruktury než do výstavby dalšího kriminálu. Požadavky spojenců však byly jasné.

Rodí se nové super-vězení

Vnější pětimetrová cihlová zeď byla zpevněna, stejně jako za ní následující devítimetrová. Tu navíc nechali správci osadit třímetrovou zábranou, která byla pod proudem. Poslední překážkou byla zeď na vnitřním nádvoří, s nezbytnou zástěnou z ostnatého drátu. Do šesti strážních věží po obvodu zdi byly umístěny kulomety a na „hradbách“ i zesílených bránách, které by neprorazil tank, přibyla betonová střelecká postavení. Jak velké obavy měli pováleční stavitelé z průniku dovnitř vězení, je zřejmé.

Pochopitelně došlo i na komplexní rekonstrukci 134 cel, včetně skládacích stolů a pryčen. Vězeňské pokoje byly v tomto zamřížovaném hotelu vesměs čtvercového profilu, třikrát tři metry, s výškou stropu čtyři metry, nechyběla kaple a knihovna.

O bezpečnost ubytovaných se měla v kteroukoliv denní či noční hodinu starat šedesátičlenná vojenská ostraha, střídající se v třísměnném provozu. K těmto armádním zaměstnancům bylo třeba přičíst prověřené zaměstnance civilní, tedy dozorce, dveřníky, tlumočníky, zaměstnance kuchyně a lidi spravující administrativní zázemí, včetně ředitele. Výsledkem byla necelá stovka zaměstnanců a vojáků, která se pravidelně v jednoměsíčním cyklu obměňovala podle toho, jaká mocnost zrovna chod vězení řídila.

Plán však záhy dostal značné trhliny. Zvlášť poté, co Norimberský proces s válečnými zločinci skončil velkým rozčarováním žalobců. K trestům odnětí svobody v úhrnné výši nad deset let a nucené izolaci ve Špandavě totiž bylo nakonec odsouzeno jen sedm lidí.

Velká sedmička a ještě větší vězení

Čtete správě, pochybného komfortu věznice s kapacitou 600 trestanců a skoro stočlenným personálem se dočkalo celkem sedm odsouzených. Ostatní odsouzení nacisté, které spojenecké síly považovaly spíše za malé ryby, si odpykávali svůj trest ve vězení pod velmi laxní britskou správou ve Werlu. I těch bylo jen 130.

Zestárlý nacistický vrah a zločinec. Rudolf Hess si z celé sedmičky odseděl...
„Svobodu pro Rudolfa Hesse“. Za propuštění nacisty demonstrovalo v roce 1973 v...

Ve Špandavě skončili jen ti, jimž se po válce nevyplatilo jejich vysoké postavení v hierarchii třetí říše. Byl mezi nimi na deset let odsouzený admirál Karl Dönitz, který si velmi nakrátko vyzkoušel funkci posledního říšského prezidenta, a na patnáct let odsouzený Konstantin von Neurath, v letech 1939 až 1943 zastávající úřad říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava. 

Po dvaceti letech si tu měl odpykat architekt třetí říše a později také ministr zbrojního a válečného průmyslu nacistického Německa Albert Speer a říšský vůdce mládeže Baldur von Schirach. Na doživotí byli odsouzeni velkoadmirál Erich Raeder, ministr hospodářství Walther Funk a Rudolf Hess. Skutečně vybraná, leč nepočetná společnost.

Co o chování Špandavské sedmičky prozradili dozorci? Reader a Dönitz si nemohli vzájemně přijít na jméno, ale dokázali spolu vyjít. Schirach a Funk byli sehranou dvojkou, von Neurath zůstával diplomatický vůči všem. Speer byl snílek, který si plánoval své budoucí cesty světem a bydlení v Kalifornii, Hess byl vyhraněný samotář a hypochondr, který se netěšil přízni ostatních spoluvězňů.

Čtyři z uvedených vězněných byli kvůli svému zdravotnímu stavu propuštěni v letech 1954 až 1957, Speer a Schirach se na svobodu dostali podle plánu v roce 1966. Ve Špandavě tak poté zůstal jeden jediný vězeň, Rudolf Hess. Ten si navíc užíval vězeňského života už od roku 1941, kdy se na vlastní pěst letecky vydal do Skotska. 

Tehdy doufal, že se mu podaří pro Německo uzavřít smír s Británií, a tím třetí říši vyčistit stůl pro boje na východě. Zjevně věřil, že by mu taková úspěšná diplomatická mise vynesla pozornost Adolfa Hitlera, mezi jehož blízké spolupracovníky se dříve nadšeně počítal. Špatný úsudek mu vynesl doživotní trest se vším všudy.

Zítřek je stejný jako včerejšek

Života ve Špandavě plynul v taktu ubíjející jednotvárnosti. Vězni měli k dispozici čtyři listy psacího papíru na měsíc, výhradně pro psaní cenzurovaných dopisů příbuzným. Tři knihy na měsíc ze schváleného katalogu, pokud je předem schválil ředitel věznice. Zákaz psaní memoárů. Jen deset fotek rodinných členů. Zákaz vzájemné komunikace bez povolení.

Měli nárok na jednu hodinu pohybu na čerstvém vzduchu vězeňského dvora denně, při které bylo třeba dodržovat devítimetrový odstup od ostatních vězňů. Postupem času bylo toto nádvoří vězni přebudováno na záhonky, pak ještě jednou na zahradu. Jediným zaměstnáním internovaných bylo kromě úklidových služeb společné lepení dopisních obálek.

Jednou za měsíc měli nacisté povolenu rodinnou návštěvu v délce 90 minut. Konkrétní regule se však silně měnily podle toho, která mocnost ze čtveřice spojenců správu věznice momentálně vykonávala. Zjevná benevolence Britů, kteří ponechávali vězně na zahradě od snídaně až do oběda, se lišila od velmi přísného režimu Sovětů, který provázela vynucovaná disciplína a jednotvárná strava.

Luxus úplné samoty

Po roce 1966 se znovu otevřelo téma legitimity provozu celého zařízení. Roční náklady na provoz činily 800 tisíc marek a zatímco jiná západoněmecká vězení kapacitně nedostačovala, na Wilhelmstrasse se vydržoval „zámek“ pro jediného vězně. Sověti však trvali na svém a návrhy na přesun prominentního nacisty do jiné dependence nebo vězení zamítali.

Hypochondrický Hess navíc stále častěji vyžadoval lékařskou péči, projevovaly se u něj negativně důsledky dlouhodobé sociální izolace a psychického stresu. Každý přesun na vyšetření nebo zákrok do nemocnice provázely malé vojenské manévry. Například v roce 1966 byl k zajištění bezpečnosti transportu přizván celý britský pěší batalion.

V osmdesátých letech se už podmínky vězení ve Špandavě silně uvolnily. Hess se mohl volně pohybovat po celém patře, vybírat si vlastní aktivity, včetně sledování televize a čtení literatury. V roce 1982 mu byl na jeho patro zřízen výtah, aby se mohl mezi zahradou a celou pohybovat bez komplikací.

V roce 1987 ve věku 93 let vězeň číslo sedm umírá. Podle oficiálních informací Hess spáchal sebevraždu, jiné zdroje to vytrvale zpochybňují. Jeho skon však satisfakci nikomu nepřinesl.

Úplná demolice celého vězeňského zařízení byla zahájena následující týden po Hessově smrti.

Autoři:

Nejčtenější

Mával jsem mačetou a uvěřil na vúdú, říká český dědic trůnu v Nigérii

Vymoci si v Nigérii postavení a reputaci nebylo snadné ani pro královského...

Tátou kluka z Bruntálu byl nigerijský král. Poprvé se viděli, když bylo Obonetu Ubamovi 15 let. Po otcově smrti se...

Chceme víc sexu, říkají muži i ženy. Milostný život je přitom na ústupu

Toužíme po něm, ale schází nám. Podle výzkumů nás moderní život připravuje o...

Užíváme si méně sexu. A schází nám. Přes padesát procent žen a více než šedesát procent mužů by ho rádo mělo častěji,...

Univerzita pro prostitutky i klauny. Bizarní školy lákají zástupy studentů

Kvalifikace se vyplatí pro práci prostitutek i klaunů, první vzdělává škola ve...

Bizarní, ale prosperující. Studovat můžete na klauny, vzdělávat se lze také v oboru prodejné lásky i v umění přípravy...

OBRAZEM: Tady všude jsem byla mrtvola. Britka fotí anti-selfie

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají...

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají anti-selfie britské umělkyně Stephanie...

VIDEO: Má smysl třídit i plechovky? Toto se s nimi děje

Reportér Matěj Smlsal si zkusil práci třídiče. Úkolem je vyhazovat vše, co není...

Ke klasickým kontejnerům na tříděný odpad se postupně přidávají i šedé. Do nich mají lidé házet kovové obaly, mimo jiné...

Další z rubriky

OBRAZEM: Tady všude jsem byla mrtvola. Britka fotí anti-selfie

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají...

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají anti-selfie britské umělkyně Stephanie...

VIDEO: Má smysl třídit i plechovky? Toto se s nimi děje

Reportér Matěj Smlsal si zkusil práci třídiče. Úkolem je vyhazovat vše, co není...

Ke klasickým kontejnerům na tříděný odpad se postupně přidávají i šedé. Do nich mají lidé házet kovové obaly, mimo jiné...

Ženy, pití, Tarzan a Old Shatterhand. Lex Barker by slavil 100 let

Old Shatterhand, postrach všech padouchů Divokého západu

Synek z bohaté rodiny, který zběhl k herectví. Veterán z druhé světové války ověnčený medailemi. Šarmantní muž, který...

Najdete na iDNES.cz