"Pozor!" rozlehne se po bývalém vojenském prostoru nedaleko Frýdku-Místku. Hráči nastupují do řady, jsou ověšení zbraněmi i nejrůznějšími vojenskými doplňky. Jedni jsou označeni modrou páskou na rameni, druzí mají červenou. Každý musí být vybaven bezpečnostními pomůckami, brýlemi a reflexní vestou. Kvalitní brýle jsou důležité, chrání hráčův zrak a například sluneční jsou úplně k ničemu. "Musí to být minimálně pracovní brýle, spíše však doporučujeme balistické," vysvětluje mi jeden z organizátorů z party Tactical Team Moravia David Mohyla.
Reflexní vesta se používá při odchodu zasaženého hráče na mrtvoliště, odkladiště zastřelených bojovníků. Organizátoři chtějí obě pomůcky vidět, kdo je nemá, klikuje a poté si pro zapomenutou pomůcku běží do auta. Kliky mi nahánějí husí kůži, proto zběsile pátrám v batohu. Uf, vše potřebné mám naštěstí nachystáno.
Pod palbou
Tak fajn, vše je připraveno. Spolu s modrými hráči se přesouvám do lesa, který skrývá spoustu starých budov, zarostlých bunkrů a zákopů. Srdce airsofťáků tady plesá.
Organizátoři dávají poslední instrukce, jak se chovat při hře. Hlavně férově, na tom airsoft stojí. Zneškodní-li hráče protivník, musí se přiznat a odejít na mrtvoliště. " Pokud se hráč nepřiznává, řeší to kontroloři (game masters), kteří jsou v terénu. Když se hráč proviní poprvé, napomenou ho. Pokud to nepomůže, je vykázán ze hry a má potíže s přihlášením na další akce, které pořádáme," nezná slitování David.
Kromě toho se hlídá i zákaz požívání alkoholických a psychotropních látek. "Máme alkotester a nebojíme se ho používat, zatím jsme ale nikoho nepřistihli," dodává David.
Pak už však není čas na řeči. "Tak, hoši, jdeme na to!" ozývá se totiž lesem.
Celý dav modrých se za hlasitého povzbuzování vydává do zarostlého prostoru. "Hoši, rozestupte se co pět metrů," rozkazuje velitel. Všichni poslechnou. Šlape to tu jako v armádě.
Mapa říká, že bychom už měli narazit na nepřítele – a nelže. Najednou slyším divné zvuky, zběsilé a pravidelné cvakání doprovázené praskáním listů. Už se střílí a pro mě jako zelenáče to jsou pořádné rány. "Mám!" ozve se nedaleko. Někdo z našich to dostal. "Je jich tam jako much," uslyším vedle sebe.
Stáhnu se, za naším ležením narážím na cestu a za chvilku vidím bunkr obsazený modrými. Hned vzápětí se ale schovávám za strom, zpoza keřů se totiž dere obrněné vozidlo. Je vybavené střílnami, z nichž čouhají zbraně, u bunkru hluboký zvuk motoru a pískání součástek ustává.
Nervózně čekám, co se bude dít. Frrrrr! Ze střílen začnou třískat do bunkru umělohmotné kuličky jako kroupy do střechy. Z dálky vidím, jak z bunkru vlají reflexní vesty zasažených hráčů. Konec, musejí se odebrat na mrtvoliště. Obrněnec si to mašíruje dál.
Přepadení konvoje
Odcházím i já, snad někam, kde se nestřílí. Cesta mě dovede k mrtvolišti, kde zasažení nešťastníci čekají, až znovu načerpají život a budou se moci vrátit do hry. Sídlí zde i vedení, a proto zde najdu i Davida. "Organizátoři jsou součástí celkové hry, hlídají dodržování pravidel, dělají vše proto, aby hra proběhla bez velkých problémů ke spokojenosti hráčů," vysvětluje mi.
Zbraně na hraníNa airsoft se používá několik typů zbraní: Manuální střílí kuličky za pomoci pružiny, kterou musí hráč ručně natáhnout. Tyto zbraně patří do levnější cenové kategorie a mají nižší dostřel. Plynové vystřelují kuličku expanzí plynu. Mají větší dostřel a kulička letí vyšší rychlostí, zvládne až 150 metrů za sekundu. Nevýhodou "plynovek" je, že musíte doplňovat plyn i to, že se vlastnosti zbraně mění s podmínkami, zejména podle teploty vzduchu. Elektrické pálí kuličky podobně jako manuální, pružinu však nenatahuje hráč, ale elektromotor. Jsou velice přesné. Vztahuje se na ně zákon o zbraních, patří však do kategorie D, není tedy zapotřebí mít na ně zbrojní průkaz, vlastnit je však smí pouze svéprávná osoba starší 18 let. Do airsoftových zbraní se nabíjí speciální keramicko-plastové střelivo kulovitého tvaru. Kuličky se vyrábějí v průměru od 6 do 8 mm, jejich váha se pohybuje nejčastěji okolo 25 gramů. Vyrábí se i tzv. biokulivo, které se díky svému složení v přírodním prostředí rychleji rozkládá. |
Naší konverzaci ruší zprávy z vysílačky, které posílají hráči v poli. Vedení následně předává další rozkazy. Když hráči plní úlohy, hra nabírá spád a zážitek je intenzivnější.
Po návratu do válečné vřavy se mi povede najít barák plný spoluhráčů, vypadá nedobytně. Na každé straně má díry ke střelbě. Nakonec ale relativně bezpečný úkryt opouštíme, přidáváme se k projíždějícím vozům a posouváme se k nepřátelskému území.
Po chvilce se z lesa začne ozývat střelba, kuličky z něj létají jako roj včel. Všichni modří jsou v tu ránu na zemi, pálí naslepo za cvakavým zvukem. Odběhnu na stranu. Moc nás pěšáků nezbylo, ti, co přežili, se drží za auty. Postupujeme, ale střelba sílí, slyším, jak mi kuličky sviští kolem hlavy a zarážejí se do vegetace za mnou. Nejvyšší čas zmizet.
Neobytný bunkr
Mířím do lesa, kde potkávám další modré, klid nás ale nečeká. Narážíme na partu protivníků a začíná mela.
Nad hlavou mi lítá nespočet splašených kuliček. Prásk! Družstva po sobě hází granáty. Bum! Jeden spadne rovnou za mě, na chvíli mi zalehne v uších. Slyším jenom pískání, i tak mě ale napadne, z čeho se výbušnina vyrábí. "Granát se skládá z povolené zábavní pyrotechniky, obal je tvořen hrachem či čočkou," objasňuje mi později David.
Když mě nakládá na korbu projíždějící vůz, dělám si naděje, že se dočkám klidu. Marnou.
Zase jsem skončil u toho proklatého bunkru, tentokrát ho ale chrání červení. A zdatně, do konce boje se modrým dobýt pevnost nepodaří. Jeden z modrých si dokonce ze závěrečných přestřelek odnesl krvavý šrám na čele. "Tu helmu jsem si dnes fakt měl radši vzít," utrousí naštvaně. Chvilku nato je vyhlášen konci bitvy.
Docela by mě lákalo podniknout i nějakou delší akci. Existují prý i čtyřdenní bitvy. Skutečným extrémem pak jsou obrovské, mezinárodní hry o mnoha týmech. "Ta nejznámější se koná v norském Bergenu. Účastní se jí přes tisíc lidí," říká David.
