Narodil se ve Francii v roce 1949 a už od dětství bylo zřejmé, že ho nečeká život konformního občana. Za vzpurné chování byl vyhozen z pěti škol a v patnácti se prostě sebral a utekl z domova.
O rok později se začal živit jako novodobý potulný trubadúr. Učil se pantomimu, šerm, jízdu na koni, lezl po skalách, věnoval se dokonce býčím zápasům.
Co byla ale pro jeho další život nejpodstatnější, pustil se i do provazochodeckého řemesla. "Během roku jsem se naučil vše, co můžete na laně dělat," vzpomíná. "Zvládl jsem salto dopředu i dozadu, jízdu na jednokolce, na kole, sedět na laně na židli."
Spokojený ale nebyl. "To je toho," říkal si. Začal se tradičním trikům vyhýbat a šel vlastní cestou.
A ta směřovala vzhůru, proklatě vzhůru. Lákalo ho chození po laně v extrémních výškách a tam, kde by to nikdo nečekal. S legálností svých kousků si hlavu rozhodně nedělal, naopak, fakt, že je prováděl bez povolení, jeho umění posunovalo za hranice světa spoutaného normami a pravidly. "Cítit se jako zločinec je součástí mého života," říká ještě dnes.
V roce 1971 podnikl svůj první ilegální kousek, když se prošel na laně mezi věžemi Notre Dame, kulisou pro jeho další vystoupení se stal Harbour Bridge v Sydney.
Vrchol však měl přijít v roce 1974, vlastně jen pár let poté, co se na laně naučil chodit. "Nejvyšší budovy na světě přišly na začátku mé kariéry, ne na konci, jak by to mělo být," přiznává.
Zločinné spiknutí
Myšlenkou na pokoření newyorských Dvojčat se zabýval už od svých osmnácti let. "Když jsem se tehdy v novinách dočetl, že se ty mrakodrapy staví, a viděl jsem model, jak mají vypadat, bylo mi hned jasné, že to je to nejlepší místo na provazochodecké vystoupení. Tak ten sen začal."
K jeho realizaci ale byla ještě dlouhá cesta. Během ní si fotil mrakodrapy z helikoptéry a v přestrojení a s falešnými doklady se do budov Dvojčat vydával, aby si obhlédl bezpečnostní opatření a zjistil, jak lano na střechy budov připevnit.
Oněch osm měsíců, které jeho vystoupení bezprostředně předcházely, připomínalo špionážní film: zjišťoval, jaké skupiny dělníků a kdy do mrakodrapu vstupují, imitoval jejich zvyky, nechal si ušít stejné pracovní oděvy. Někdy se u recepce vmíchal mezi přicházející byznysmeny, jindy se vydával za francouzského novináře.
Měsíce příprav vyvrcholily v noci 6. srpna 1974. V noci se skupince spiklenců podařilo na střechu dopravit všechno vybavení a za pomoci luku, šípu a lan mezi budovami ve výšce 417 metrů napnuli dvěstěkilogramový kabel o délce 43 metrů.
Nejnebezpečnější byl na tom všem policejní zákrok
Petit na něj vstoupil následujícího rána ve čtvrt na osm. A neopustil ho po asi 45 minut, kdy přešel mezi budovami, pod nimiž zíraly v úžasu stále rozrůstající se davy lidí, osmkrát tam a zpátky. A nejen to, na laně seděl, ležel, povídal si s racky, kteří létali kolem.
"Umělecký zločin století" ale přitáhl pozornost i policie. Její vstup na scénu však nebyl příliš důstojný. Když se objevila, byl Petit někde v půlce lana a v tak dobré náladě, že se neubránil žertíkům na adresu strážců zákona. Usmíval se na ně, mířil k nim houpavým tanečním krokem, aby na jejich výzvy zareagoval tím, že se po laně rozešel zase zpátky k protější budově.
Do rukou policie se vydal až na upozornění, že ho jinak polapí policejní vrtulník. A ponížení policisté se mu za jeho úsměšky odplatili. Vrhli se na něj hned, jak z lana slezl, nasadili mu pouta a s rukama za zády ho hnali po schodech dolů. Byla to nejnebezpečnější část celého toho kousku, prohlásil později a zatčení na střeše World Trade Center dodnes označuje za nejnásilnější ve svém životě.
O zákony se nestarám
A mimochodem, má ho s čím porovnávat. Má za sebou kolem pěti set zatčení kvůli ilegálnímu provazochodectví a pouličním performancím.
"V několika zemích je to na ulici tvrdé. Policie ti ukradne vybavení, peníze, zmlátí tě, hodí tě do vězení, nemůžeš si zatelefonovat," vypráví, ale nezakrývá, že legalita jeho vystoupení ho nijak zvlášť nezajímá. "O to, jaké jsou zákony, se nestarám. Je mi to jedno."
"Součástí mého života je mít oči vzadu a dívat se, zda mě nepronásleduje policie," tvrdí i dnes, ve svých šedesáti letech. "Je to jako dětská paranoia. A je to velmi prospěšná věc pro život."
V oblacích žiji naplno
V New Yorku byl propuštěn až několik hodin po zatčení. Okamžitě si užil sexu s jednou ze svých fanynek, v příštích dnech téměř vytlačil z titulních stránek amerických novin zprávu o rezignaci Richarda Nixona a stal se jakýmsi lidovým hrdinou. A nejen to. Dvojčatům, která byla do té doby kontroverzní a často kritizovanou stavbou, zajistil věhlas a daleko lepší, jaksi lidštější, obraz u veřejnosti.
Kvůli čemu život riskoval? "Nešlo mi o nic," říká. "Neplánoval jsem, že na laně budu 45 minut a vrátím se osmkrát tam a zpět. O nic jsem neusiloval, na otázku ´proč´, kterou mi všichni novináři pokládají, nemám odpověď. To, že ten celý kousek neměl žádné ´proto´, je na něm možná to nejkrásnější."
A s tím, že by riskoval život, zásadně nesouhlasí. Uznává sice, že jeho provazochodecké zkušenosti byly v době Dvojčat velmi omezené, že by ale ohrožoval vlastní život, to odmítá. "Nikdy v životě jsem neriskoval a myslím, že riskovat svůj život je odporné. Život je něco moc drahocenného a lidí, kteří ho riskují, si ani trochu nevážím."
Co ho tedy do oblak táhne? "Nahoře na laně cítím ohromnou euforii, radost z toho, že se pouštím do jiného světa. Do světa, do něhož člověk vlastně nepatří," vysvětluje.
"Můj svět tam nahoře na laně je plný klidu a pohody. Ano, nedovoluje žádné chyby a přešlapy, ale žít život tam, kde nejsou žádné chyby dovoleny, je přece krásné! Pak žijete naplno a to je částečně to, co v oblacích hledám."
Přiznává dokonce, že má, tak jako ostatní, strach z výšek, dodává však: "Na druhou stranu to ale miluji, je to něco, v čem jsem doma… a když něco milujete, nemáte strach."
Dnes by mě nejdřív zastřelili
Hned po jeho procházce mezi Dvojčaty za Petitem začaly chodit s nabídkami reklamy a sponzoringu davy zástupců všemožných firem. Všechny odmítl.
"Přes noc jsem se mohl stát milionářem, ale řekl jsem ´ne´. A tyhle věci mě nezajímají dodnes. Nechci totiž dávat svoje umění k dispozici pro prodej bot nebo piva. V téhle zemi by to bylo naprosto přijatelné, ale v mém srdci, kde se nachází docela jiná země, to přijatelné prostě není."
Hlídal si, aby se z jeho uměleckého výkonu nestalo zboží. Než našel tu správnou partu filmařů, kteří by o přípravách na Dvojčata a o samotných 45 minutách na laně natočili film, trvalo to 34 let. Trpělivost se ale vyplatila, snímek Man on Wire získal v roce 2008 Oscara za nejlepší dokument i cenu publika na Sundance Film Festival.
Nezbohatl a ve svých ilegálních kouscích pokračoval dál. K tomu točí filmy, píše knihy.
Čáru přes rozpočet mu v roce 2001 udělaly budovy, které jej proslavily. Po tragédii 11. září 2001 už svět není takový, jako býval, a bezpečnostní opatření prostor pro Petitova dobrodružství velmi zúžila.
"Kdyby mě ve velkém městě, jako je New York, chytli na střeše s nějakým vybavením, nejdřív by mě zastřelili, teprve pak by se ptali."
Udělat takovou ilegální akci, jakou byla Dvojčata, je pravděpodobně nemožné, připouští. Přesto však dodává: "Já jsem se ale do nemožných věcí vždycky pouštěl.
