Základem všech disciplín byly lanové techniky a imperativem, aby co nejvíc připomínaly reálné situace. „Akce při soutěži se od skutečného zásahu příliš neliší,“ říká Václav Formánek z bronzového týmu, „rozdíl je jen v tom, že v nosítkách je figurant, ne opravdu zraněný člověk.“
Podívejte se na fotky z Grimp Day v Belgii |
Jeho týmový kolega Roman Kešner doplňuje, že jiný je snad druh emocí, které záchranáři vibrují. „Jinak to ale bývá stejné, protože ani tady, na soutěži, do poslední chvíle ani u jedné disciplíny nevíme, o co přesně půjde, jak konkrétně náš úkol vypadá, co přesně po nás bude vyžadovat,“ dodává.
Každý ročník dvoudenního závodu připraví účastníkům jednu výzvu jako překvapení, letos jí byla záchrana koně z vody. Standovi Koubovi z českého týmu přišla nejtěžší záchrana osoby z hradeb, pro Pavla Kotouče to byla záchrana zraněného ze skalního masivu. „Bylo to fyzicky velmi náročné,“ přiznává.
Kromě fyzické a technické vybavenosti je podle bronzových medailistů klíčová volba správného postupu a souhra týmu. „Sehranost a komunikace jsou velmi důležité, ale též atmosféra v družstvu,“ zdůrazňuje Václav Formánek. Podle něj musí tým fungovat jako jeden celek. „A musí fungovat na dvě stě procent, protože když pak uděláte jen padesátiprocentní práci, je to pořád na sto procent,“ přisazuje s úsměvem Roman Kešner.
Bronzoví hasiči
|
Všichni členové týmu jsou profesionálové, takže výcviky mají za sebou. „Každý záchranář má během své směny povinnost se školit a cvičit ve zdravovědě, vyprošťování a tak podobně, členové lezeckých skupin k tomu ještě musejí každoročně absolvovat specializační výcvik s časovou dotací minimálně 104 hodin,“ vysvětluje Roman Kešner.
Na závody se poté tým drážních hasičů připravuje půl roku dopředu, nacvičuje postupy a typy záchran. „Zkoušíme v různém terénu, jak lze záchranu osob či zvířat provést. Tím, že si to mnohokrát vyzkoušíme, se pak lépe orientujeme při skutečné akci,“ dodává Pavel Kotouč.
Strach je důležitý pomocník
Z reálných zásahů bylo pro Václava Formánka nejobtížnější zachraňování člověka, který spadl do štěrkového sila v Lysé nad Labem. „O jeho život bojovali všichni záchranáři dlouhých osm hodin, akce však měla bohužel smutný konec,“ líčí. Roman Kešner za sebe dodává, že špatné pocity zůstanou vždy za zásahy, v nichž figurují děti: „Pořád o tom přemýšlíte, hlavně když doma máte stejně staré mrňousky.“
Všichni tři odkývou, že strach, respekt a obezřetnost k jejich profesi patří. „Strach je přirozená vlastnost, nejsme supermani. Je navíc dobrým partnerem při zásazích, člověk ho musí umět potlačit, ale zároveň přitom nepřecenit své možnosti,“ vysvětluje Václav Formánek. „Když máte strach, dbáte více na bezpečnost, jste vnímavější. Při samotném zásahu na to ale člověk nemá čas moc myslet,“ dodává. „To vše přijde až po akci,“ souhlasí Roman Kešner. „To pak přebíráte v hlavě, co se vlastně všechno mohlo stát.“ Respekt při jakémkoliv zásahu je důležitý i podle Pavla Kotouče: „Díky němu se totiž záchranář zamyslí nad možnými riziky.“
Tím více jim při zásazích překáží panika přihlížejících nebo samotných účastníků nehody a špatná informovanost o tom, o jaký případ přesně jde. „Proti nám hraje špatná komunikace s lidmi v okolí nebo na místě zásahu,“ dodává Standa Kouba a pokračuje: „A též neukázněnost řidičů po cestě na místo události. Často nerespektují modré majáky nebo vyvolávají na silnici zbytečný chaos.“
Bronzový český tým (zleva): Václav Kverka (lezec), Pavel Kotouč (lezec), Roman Kešner (lezec), Václav Formánek (lezec, velitel), Standa Kouba (lezec), Vít Balej (kontrolor), dole Denisa Mudrová (oběť/zdravotník)
Václav Formánek museli zasahovat i mimo službu, když byl svědkem vážné dopravní nehody na dálnici. Auto tehdy ve vysoké rychlosti narazilo do motorkáře, který se následně roztříštil o svodidla. „Absurdní bylo, že ostatní řidiči jen přibrzdili, pořizovali si fotky mobilem, ale na pomoc nepřišel nikdo. Při poskytování první pomoci nám se ženou přišla na pomoc až náhodně projíždějící policejní hlídka. Zraněného museli do nemocnice transportovat letecky,“ vzpomíná.
Naopak všichni se již setkali s otázkou, zda někdy sundávali kočku ze stromu. „Na to se nás ptají všichni. Zřejmě je to těmi filmy, kde mohutný hasič statečně snáší malé holčičce po žebříku její koťátko. Osobně jsem zatím kočku nezachraňoval, tedy tu čtyřnohou,“ směje se Václav Formánek.
