Žádné namistrované hlášky od něj neuslyšíte a nedočkáte se ani dramatických gest. Honza mluví klidně a vyzařuje z něj spokojenost. Působí spíš jako chlápek z reklamy na životní pojištění než na energy drink. Stejně ho ale budete bez dechu poslouchat celé hodiny.
Co všechno děláte za sporty?
Je toho strašně moc, sám se v tom někdy přestávám orientovat. Paraglading je pořád jednička, ten se snažím dělat nejvíc. Nedávno jsem si byl zalézt na skalách, jezdím divokou vodu na kajaku. Potom horské kolo, běhání do kopců, to jsem začal dělat kvůli Dolomitenmannovi. Taky skákání z letadla. To mě jednu dobu hodně chytlo, dokonce jsem chtěl přestat lítat.
Z paraglidingu jste zvyklý mít padák otevřený od začátku. Skoky z letadla, kdy to takhle pod kontrolou nemáte a padák otevíráte až za letu, pro vás musely být celkem dost změna, ne?
Ono to pod kontrolou je. Ano, padák mám v batohu, ale věřím, že se otevře. Je to stejné, jako když jedete po dálnici 130 km/h. Taky věříte, že ty brzdy budou fungovat. Ostatně, někdo si dal tu práci se statistikou a zjistil, že větší pravděpodobnost, že se stane úraz, máte při cestě na letiště než při samotném skákání.
Pro paraglide jsou velkým nebezpečím bouřkové mraky, které vytvářejí prudké stoupáky a vynesou vás až několik kilometrů vysoko. Už jste něco takového zažil?
Zažil jsem to při závodech, ale naštěstí s dobrým koncem. Nestačilo mě to vcucnout. Od té doby si to pamatuju a bojím se toho.
V čem je to tak nebezpečné?
Ty mraky jsou vysoké a člověka vynesou třeba až do deseti kilometrů, kde už opravdu nejsou podmínky slučitelné s životem. Je tam zima, není tam co dýchat. To stoupání je navíc pěkně prudké, může to být až o padesát metrů za sekundu. Ten, kdo to zažil, o tom vypráví strašné věci.
Ale stejně do toho vždycky někdo vlítne.
Někoho tyhle stoupáky dokonce zajímají, lítá k nim blízko a využívá jich pro let. Ale hladí hada bosou nohou. Nedávno to kamaráda přisálo na Černé hoře, lítal v tom dvě a půl hodiny. Vytáhlo ho to asi do šesti kilometrů, v jednu chvíli ho dokonce zasáhl blesk. Vybouchl mu přístroj a trochu mu to spálilo nohy, nakonec se mu podařilo přistát na letišti a přežil to relativně ve zdraví. Teď říká, že už to nikdy nebude pokoušet.
čtěte: Adrenalinový závod X-Alps je peklo hlavně pro psychiku, říká český účastník
Může se to stát i při závodě?
Několik let nazpátek to vcuclo dva závodníky v Austrálii, jedna žena to přežila. Podle přístrojů, které měla u sebe, zjistili, že v šesti kilometrech omdlela, pak ji to vytáhlo asi do 10 300 metrů. Když ji to pustilo, probrala se asi v 5 km pomlácená od krup. Přežila jenom díky tomu, že omdlela a její životní funkce se stáhly na minimum. Je to takový neoficiální výškový rekord v paraglidu, samozřejmě ale vznikl neúmyslně.
Vy sám riskujete rád, nebo ne?
Mám rád dobrodružství, nikoli však věci, které nekontroluju. Risk k těmhle sportům patří, ale musím to svým způsobem a podle svých schopností zvládat. Riziko musí být na hranici, kdy se to ještě dá kontrolovat. Onu hranici mám díky svým zkušenostem pochopitelně posunutou, ale nerad ji překračuju. Nechci dělat věci jen proto, abych se jich nebál.
Jak to myslíte?
Třeba na vodě bývají místa, která se dají sjet "na hrdinu". Tak jezdí lidé, kteří loď technicky moc nezvládají, ale nebojí se. Prostě se rozjedou a vlítnou do toho. Sem tam je to omlátí o kameny a oni jsou hrdinové, kteří se nebojí. Já tyhle věci jezdím jenom ve chvíli, když vím, že jsem schopný to ovládat, pak si to užiju. Ale jet to na hrdinu jenom proto, abych to projel, to mě neláká, to mě prostě nebaví.
Zvláštní, s ohledem na to, jaké sporty děláte, bych čekal, že budete takový ten adrenalinový magor.
To naštěstí nejsem. Díky tomu toho můžu tolik vyzkoušet. Hrdinů jsou plné hřbitovy a dost je i těch hvězdiček, co rychle vyšly a rychle zase zašly. V lítání se říká, že starý pilot rovná se dobrý pilot. Někdo má adrenalin jako drogu nebo dělá tyhle sporty proto, aby překonal svůj strach. Ale podle mě je to cesta do tmy. Asi je to sobecké, ale já se snažím dělat věci pro sebe, nedělám show pro okolí.
Dobrodruhů, kteří mají opačný postoj, je ale asi víc než dost, ne?
To je těžké. Kdo na co má, kde končí a začíná jeho hranice… to se posuzuje velmi obtížně. Někdo jezdí v autě nanejvýš 60 km/h, protože to je jeho hraniční rychlost, někdo 150 km/h a zvládá to v pohodě. A někdo jezdí přes 200 km/h, protože se prostě jenom nebojí. I když v tomhle případě už většinou není zodpovědný ani k okolí, ani ke svému životu.
Už jste někdy zkoušel skákat padákem ze skal?
Ne, nikdy, to je šíleně nebezpečný. Tam se spojuje risk ze dvou sportů, to mi už přijde jako zabijárna. Lezu po skalách, skáču, ale nikdy bych to nespojil. Navíc, tady člověk ani nemá záložák. Ten hlavní padák se prostě musí otevřít, jinak je to neřešitelná situace.
Udělal jste někdy chybu, které jste litoval?
Nějaké špatné rozhodnutí asi občas musí přijít, aby si člověk ověřil, že tudy cesta nevede, ale ta moje neměla naštěstí nikdy následky, kterých bych litoval. V životě to beru tak, že věci, které nebyly úplně příjemné, se měly stát, aby člověka posunuly.
Prý nemáte rád kruhové závody. Proč?
Mně se líbí, když se při závodu někam dostanu. Když běžím do kopce, je pro mě ten kopec cíl, výzva.
Kolik vydržíte do kopce?
Záleží, jak vypadá. Tady v Čechách se běží maximálně jednu hodinu, protože větší kopec v republice není. Byl jsem ale už i v Alpách, kde se běží jednokilometrové převýšení s časem jedna hodina. Pak jsou i extrémnější závody, s převýšením dva kilometry. Dvě a půl hodiny pořád do kopce.
Jak se to dá zvládnout v takové nadmořské výšce?
No, někdy to končí nad tříkilometrovou výškou a to se dýchá opravdu blbě. Byl jsem na závodech v USA a tam jsem běžel ve čtyřech kilometrech. Těch dvě stě metrů převýšení, které jsem musel uběhnout, abych mohl odstartovat, je moje jediné okno, které jsem zažil. Vzpamatoval jsem se až na padáku.
Když máte možnost jet výtahem, nebo jít pěšky, co zvolíte?
Jedu výtahem. Jenom když jsem trénoval na závod, který se běhal po schodech, jsem chodil do paneláku a závodil s výtahem. Do devátého patra jsem byl většinou rychlejší.
Jste líný?
Jsem. Hrozně mě baví spát, to je super koníček. Tvrdí se, že za všechen pohyb na zemi může slunce. S tím souhlasím. Když svítí, pokouším se něco dělat, když zaleze, do ničeho se mi nechce a můžu se válet. To je taky potřeba. Jak říkal v jednom rozhovoru Roman Šebrle: Trénovat a makat umí každej blbec, ale umět si dobře odpočinout, to je teprve umění.
Existuje vůbec ještě nějaký individuální sport, který jste nikdy nezkusil?
Šachy. A rybaření, to asi taky není špatná aktivita.
Na jaké závody se chystáte?
Teď je nejdůležitější Dolomitenmann, který se koná v sobotu 12.září, pak se vydám na Bobr cup. Tam jsem si už prošel všechny disciplíny, takže letos dám na auto loď a kolo a pomůžu některému z týmů tam, kde to bude potřebovat.
Co vás láká do budoucna?
Pořád se snažím něco dělat. Rozhodl jsem se zaběhnout si maraton pod tři hodiny, tak jsem si to dal… Pořád hledám mety, kterých se dá dosáhnout.
honza škrabálekParaglidingu se věnuje přes patnáct let, mezi jeho aktivity patřila speleologie a sportovní potápění (v roce 1995 a 1996 skončil druhý na mistrovství České republiky, v reprezentačním družstvu ČR bojoval na mistrovství Evropy v Norsku a mistrovství světa ve španělském Castejon de Sos). V roce 1998 skočil několik let platný český rekord v parašutismu (30rw). O dva roky později se dostává do profi týmu a v závodě Dolomitenmann obsazuje třetí místo. Další úspěchy: Bivakový přelet Zakarpatské Rusi. V tréninku na vrcholné soutěže outdoorové sezóny stihnul dvakrát po sobě (2006, 2007) vyhrát pražský seriál běhů do kopce a dosáhnout českého rekordu v dálkovém bruslení na otevřeném ledu (200 km). V roce 2007 je oceněn jako Nejlepší letecký sportovec roku 2007. V roce 2008 obhájil vítězství v závodech Adrenalin cup a Extrem cup. |
