Stal se prvním na světě, kdo dokázal sjet na lyžích sedmou nejvyšší horu světa, osmitisícovku Dhaulagiri v Himálaji. V Davidu Fojtíkovi z Nového Jičína jednou za dva až tři roky "bouchnou saze" a svou práci ředitele společnosti zabývající se firemním vzděláváním vymění za adrenalin při výpravách do hor, kde si vyčistí hlavu.
Kvůli té poslední však přijde v půlce července o několik prstů na nohou. "Samotný sjezd jsem měl v hlavě od roku 2003, kdy jsem výstupní cestu na Dhaulagiri zvanou severovýchodní hrana poprvé spatřil z městečka Muktinath na Annapurna treku. Ta hrana je totiž z lyžařského pohledu sen.
Ale až v roce 2006 jsem si na severní straně Everestu ověřil, že do výšky kolem osmi tisíc metrů by to na lyžích mohlo jít. O rok později se o sjezd Dhaulagiri neúspěšně pokusil švédský profesionální lyžař Fredrik Ericsson. Pro mé rozhodnutí zkusit to asi sehrálo roli i to, že to zatím nikdo nedal," vzpomínal Fojtík.
Vrchol himálajské hory Dhaulagiri dosahuje 8167 metrů. Výstup trval zhruba tři týdny, na lyžích ji sjel za pět hodin. Samotný sjezd mu však po tom všem, co zažil na vrcholu, připadal jako vysvobození.
Tábor mezi nebem a peklem
Elektrické výboje
"Vrchol byl zvláštním místem, při jehož zdolání jsem prožil dost nepříjemné věci. Po výlezu kuloárem jsem totiž natrefil na mrtvého Korejce, který byl dokonale mumifikovaný a jednou rukou jako by mi ukazoval k vrcholu, který byl už nedaleko. Ležel tam, jakoby ho srazil blesk, což se i pravděpodobně stalo. Protože i v mém případě byl celý hřeben nabit elektřinou. Musel jsem proto po chvíli odhodit batoh s lyžemi. Byl jsem elektřinou popálený na zádech, a taky mi došlo, že tam pochoduju jako hromosvod. Celé tělo mně brnělo a vydávalo zvuk jako dráty vysokého napětí," popisoval zážitky z vrcholu Dhaulagiri Fojtík a dodal, že asi půl hodinu po něm se na hřeben hory vysoukal kamarád Tunc. "Ten však po výlezu zalehl na všechny čtyři, odplazil se a pádil z hory dolů."
Po těchto zážitcích horolezci přišlo sjetí hory jako vysvobození.
Vrcholový kuloár sjel bokem, jelikož byl příliš úzký. Při prvních obloucích koutkem oka zahlédl postavu, která udělala tři kotouly vzad a zmizela v mlze. Až po návratu dolů Fojtík zjistil, že to byl jeho kamarád Mehdi, který už byl hodně vyčerpaný a spadl. "Prostě zmizel v mlze a nebyl..."
Šestatřicetiletý sportovec také uvedl, že na rozdíl od Tater či Alp měl při sjezdu osmitisícovky pocity jako při poslechu písně Eminema "One shot, one opportunity".
"Prostě když už jste nahoře, máte jen jeden pokus. Není místo na chybu. Musíte se správně rozhodnout. Výběr sjezdové linie jsem moc neřešil, držel jsem se hesla, že jedu to, co jsem vylezl, tedy co znám. V nižších partiích mě to lákalo "odskočit si", ale riziko bylo příliš vysoké. Severovýchodní hrana je pokryta ledovcem a trhliny jsou všude. Těsně před naším příchodem do základního tábora v jedné takové skončil i Piotr Morawski, jeden z nejlepších horolezců naší doby," konstatoval Fojtík.
Chyby, za které se platí
Na sjezd osmitisícovky se podle něj v Evropě asi připravit nedá. Před odjezdem do Himálaje strávil dost času v tatranských žlabech a také v Dolomitech. "Fyzičku si udržuji jízdou na kole, v zimě spinningem a samozřejmě lezením a skialpinismem," upřesňoval horolezec s tím, že nyní bude vše záležet na jeho zdravotním stavu.
Za své prvenství totiž zaplatil omrzlinami na některých prstech u nohou. "Amputace mě čeká v polovině července. Výstup jsem absolvoval ve skialpinistických botách bez návleků a ve vrcholových partiích jsem strávil spoustu času čekáním na horolezce přede mnou. To se ukázalo jako chyba, za kterou teď zaplatím drsnou, ale spravedlivou daň. Trochu jsem podcenil podmínky a vybavení."
