Dean Potter: lezec, který má rád přítomnost smrti

Proslavil se sólo výstupy bez lan, kromě toho ale miluje procházet se na provaze nataženém mezi vysokými skalními masivy. Bez jištění, jen s BASE jumpovým padákem na zádech. Dean Potter jako by hledal stále další cesty, jak se zabít. Když je v tom hrozba smrti, smysly se vybičují a to mám rád, vysvětluje.

Dean Potter byl podle mnohých hlasů prvním, kdo spojil chození po laně s BASE jumpem | foto: Profimedia.cz

Jako chlapci se mu po nocích vracel tentýž sen. Byl ve vzduchu a lidé ho vysokými, pištivými hlasy učili, jak létat. Na konci snu vždy padal k zemi, až se probudil.

Evidentně to nevzal jako zlé znamení. Pokoušení osudu ve výškách si vzal jako životní poslání.

Osudové setkání s yosemitskými skalami

Narodil se v roce 1972 armádnímu plukovníkovi a učitelce jógy s jednou čtvrtinou indiánské krve. Slézat skály si už vyzkoušel jako dítě, na univerzitě se ale začal věnovat veslování. Měl talent, ovšem kolektivní sport mu neseděl, vzpomínal o pár let později jeho trenér.

Přišel na to i Potter. A nejen na to. „Došlo mi, že vlastně nevím, co v té škole dělám.“ Toho dne se vydal na lezecký výstup a už se z něj de facto nevrátil.

Jeho druhými rodiči se stali John a Titoune Bouchardovi, zakladatelé outdoorové firmy Wild Things. „Tomu vytáhlému klukovi šlo jen o lezení“, řekl jednou John Bouchard. „Nestaral se o to, co si myslí ostatní, o to, v jakých botách leze, nestaral se o nic podobného.“

A jeho vztah k lezení se ještě prohloubil, když se ve dvaceti poprvé setkal s yosemitskými skalami. „Tehdy mi došlo, že jsem se rozhodl správně. Bylo to poprvé, co jsem pocítil něco takového.“

Jen ty a skála

Od té doby se z něj stala lezecká legenda. V roce 1998 podnikl rychlostní výstup severozápadní cestou na yosemitský Half Dome. V rekordním čase: zatímco předchozí rekord činil 20 hodin a 56 minut, Potter skálu zdolal za 4 hodiny a 16 minut. Většinu výstupu přitom absolvoval bez lana.

O rok později udělal spolu s Jose Pereyrou rychlostní rekord při výstupu na El Capitan (Salathé Wall), v roce 2000 vylezl sólo výstupem bez lana jako druhý člověk v historii na yosemitský Astroman, téhož roku jako první „vysóloval“ Blind Faith (Rostrum).

Jenže jen výčet zdolaných vrcholů mu renomé nepřinesl. Respekt mu zjednává i přístup k životu – lezení obětoval vše. Dlouho byla jeho jediným domovem dodávka plná úponů, lezeckých bot a lan. A jeho partnerkou se stala samozřejmě také lezkyně. Stephanie Davisová.

Od ostatních lezců se liší zejména až náboženským vytržením. „Dean je jako já. Zdráhám se použít slovo spirituální. Nejsme stoupenci žádného organizovaného vyznání, jsme ale hledající,“ vysvětluje Potterova matka.

„Vše ztichne, zvuk se zastaví, jsi jen ty a skála,“ popisuje pocity při souboji s přírodou sám lezec.

Nerad prohrává

Řada lidí od fochu mluví o tom, že Potter postrádá jakoukoli jinou motivaci než onu duševní. Na idealizaci však není místo ani v jeho případě.

Jen pro vnitřní pnutí a výzvy to totiž nedělá. Bije v něm i srdce toho, kdo chce být vpředu.

Ostatně, jeho otec to potvrzuje. „Ta Deanova hloubavá stránka vychází z jeho matky, ta soutěživá z nás obou, neradi prohráváme,“ říká.

Svědčí o tom i historka z roku 1999. Když tehdy Potter lezl v coloradském Estes Park, dověděl se, že jeho rival Hans Florine odjíždí do yosemitských skal, aby tam v historickém sólo výstupu pokořil cestou The Nose skalní masiv El Capitan a hned na to, bez přestávky, cestou Northwest Face obávaný Half Dome.

Nelenil – tohle prvenství mu přece nesmí nechat! Tentýž den si koupil letenku a v čase 23 hodin a 40 minut svému konkurentovi zápis do historie vyfoukl. (Florine nakonec oba vrcholy zdolal v čase o dvě hodiny kratším, ale až o den později.)

„Cítil jsem k Hansovi spoustu negativní energie,“ přiznává Potter. „Nakonec jsem byl ale v transu, jen jsem se soustředil. Na Hanse jsem úplně zapomněl“.

Lezec v. rangeři

Potter, který se věnuje meditacím a má image plachého, mírného samorosta, přece jen trochu klame tělem. Ani jemu se kontroverze nevyhýbají.

Starým a zdá se, že již nevyřešitelným problémem, je jeho osobní válka s rangery střežícími pravidla v yosemitském parku. Regulace, které rangeři vynucují (musíme hlídat, aby „konkurenční“ skupiny lezců využívaly park vyváženě, hájí se strážci), snáší jen těžko. Vedli proti mě osobní vendetu, říká na svou obhajobu. 

A nikdy se asi nezbavil pocitu, který cítil, když v roce 1998 proseděl noc u mrtvého těla extrémního sportovce Dana Osmana, který se tehdy zabil při „kontrolovaném volném pádu“. Když si totiž pro tělo přijeli ráno rangeři, chovali se k němu prý neuctivě.

V roce 2006 pak poškorpil nejen lezeckou veřejnost tím, že vylezl na uctívanou Delicate Arch, symbol divoké přírody Utahu. Kritici tvrdí, že svým výstupem přírodní památku poškodil (což popírá) a hlavně, že oduševnělou stránku lezectví zaprodal v zájmu vlastní prezentace v médiích.

„Dělej si, co chceš, ale nedělej z toho atrakci,“ říká k tomu lezec Cory Richards. Kvůli tomuhle svému kousku Potter přišel dokonce o sponzora. Oděvní společnost Patagonia, který se chlubí citlivým přístupem k přírodě, mu vypověděla smlouvu.

Přesto nelituje. „Zcela jsme respektovali ráz místa,“ říká.

Jen ty a lano a prázdno pod tebou

Začal lézt s jištěním, poté se začal spoléhat jen na vlastní prsty. Ani to ale chlapíkovi, který potřebuje výzvu smrti, nestačilo. Stal se průkopníkem „highliningu“. Prochází se mezi skalními masivy na nataženém laně, bez tyče na vyvažování, bez jištění. Spoléhá jen na vnitřní koncentraci a nohy. Pro případ osudového zaváhání má na zádech BASE jumpový padák.

Někdy ani to ne.

A i tady si přítomnost smrti pochvaluje. „Vidíš jasněji. Přemýšlíš mnohem rychleji. Slyšíš jinak. Tvůj kontakt nohou na laně je pronikavější. Zvýší se ti smysl pro rovnováhu.“

Miluje to prý skoro víc než lezení. „Je při tom snazší dostat se do toho tichého bodu, kde se soustředím jen na to, kde jsem a jak hluboko mohu spadnout. Tvoje smysly jsou úplně vybuzené – je to naprosté uvědomování si všeho.“

Blázen? Určitě. A přiznává to, s odkazem na svůj sen z dětství.

„Jedna moje část říká, že je bláznivé myslet si, že lidské tělo může létat. Ta druhá si myslí, že my všichni sníme o tom, že létat můžeme. Proč za tím nejít? Honit se za něčím, co je nedosažitelné, v tom je ta sranda.“