Potřebuju k životu přítomnost smrti, říká dobrodruh Dean Potter

Chodí po laně vysoko nad zemí, leze dlouhé solo cesty, obojí bez jištění. Jindy riskuje život při nejdelším BASE jumpu na světě. I když je mu při tom strachy špatně, přítomnost smrti potřebuje. "Jen tehdy se mé smysly vybudí tak, jak to miluju," říká Dean Potter.

Dean Potter

Vaším zatím posledním projektem byl nejdelší BASE jump na světě. Jak dlouho jste letěl?
Skoro tři minuty. Pro ten skok jsem musel najít na švýcarské hoře Eiger nový, vyšší exit. K tak dlouhému letu mi pak pomohl i doposud nejlepší wingsuit, který jsme vyvinuli s přítelem Tonym z Floridy. Je to tak trochu kouzelný oblek.

Vaším snem je prý nakonec s wingsuitem i přistát. Aniž byste použil padák, zkrátka skutečně letět a dosednout na zem.
Ano. Sním už odmala o tom, že budu moci létat. Jako dítě jsem měl i létací sny.

V jaké pozici jste ve snu létal?

slovníček

BASE jump: seskok z budovy, antény, mostu nebo útesu s použitím padáku
Exit: místo odskoku ze skály při BASE jumpu
Wingsuit: "okřídlený" oblek, který umožňuje člověku za volného pádu dosáhnout lepší klouzavosti, v podstatě letět
Highline: 2,5 cm široký popruh, napnutý 10 a více metrů nad terénem, chodí se po něm obvykle se zajištěním
Slackline: stejný popruh, jen napnutý nízko nad zemí, takže se není třeba jistit
Free solo: lezení bez jakéhokoliv jištění a pomůcek, při kterém se lezec spoléhá jen na své schopnosti

V podstatě skoro ve stejné jako létám na wingsuitu teď, tedy s rukama do stran. Jen jsem neměl ten wingsuit. Dokonce jsem při tom měl i stejný pocit, jako by mě někdo tahal zezadu nahoru. Při skutečném létání se vám totiž opravdu vytváří na zádech podtlak. Když jsem skočil poprvé z letadla, hned se mi ten pocit ze snu vybavil. I díky tomu jsem uvěřil, že bych jednou mohl opravdu létat.

Kromě BASE jumpingu se věnujete nezajištěnému solo lezení, chodíte po highline vysoko nad zemí… Co vás k těmhle riskantním podnikům motivuje?
Když se vystavím nebezpečí, uvádí mě do stavu naprosto zbystřeného vědomí. A právě ten pocit, kdy se všechny mé smysly vybudí, kdy se zvýší moje schopnost intuice a kdy jsem propojen s ostatními lidmi i horami, je tím, co hledám.

Běžná úroveň vnímání vám nestačí? Musíte se vystavit ohrožení života?
V normálním životě své smysly nedokážu ovlivnit. Myšlenky mi létají všude možně, ve městě se klidně ztratím nebo připletu pod kola aut. Občas se mi sice povede podobný stav otevřenosti zažít při meditaci nebo józe, ale vše mám pevně pod kontrolou, jedině když si stoupnu na highline nebo se odrazím ze skály.

V tu chvíli vám už nic jiného nezbývá…
Přesně. Když musím, tak to dokážu.

Ten strach ale musí být příšerný.
Některé věci, co dělám, jsou tak na hraně, že mi je strachy špatně. Vlastně to nemám rád, ale nemůžu si pomoct a musím jít do toho.

Pocit strachu ale trvá asi jen před tím, než začnete lézt nebo vstoupíte na lajnu, ne?
Ne. Trvá to celou dobu a musím využít veškerou energii, abych se z toho nezbláznil. Ten stav vysokého vnímání mi totiž umožní pořádně si uvědomovat i svůj strach. Přesně vím, že by to bylo jen pár sekund, než bych narazil do země.

Zeptám se tedy ještě jednou, co vás k tam nebezpečným pokusům vede?
Prostě mám něco v hlavě a musím to udělat. Možná jsem jen závislák, který nemá kontrolu nad svými potřebami. Vždy se vydržím nějakou dobu krotit, někdy i roky, ale jednou to prostě musím zkusit. Je to víc než záliba. Potřebuju to.

Možná i kvůli pocitu, kdy uděláte poslední krok na highline nebo na skále a máte to za sebou. Ten musí stát za to.
Obvykle přijde neuvěřitelný klid. Vše vidím, slyším i cítím velmi jasně. Někdy to trvá hodiny, někdy den dva. Jsem přitom velmi uvolněný, cítím, že mi tělem mi proudí různé látky, které tam předtím nebyly. A jsem v těsnějším spojení s ostatními, vím, co cítí.

S běžným životem jsem se už usmířil

Nepřipadají vám pak běžné životní záležitosti trochu nudné?
Dříve jsem byl posedlý jen těmi svými hazardními hrátkami, proto jsem skoro žádný normální život s rodinou a přáteli neměl. Teď se to ale snažím mít vyrovnané, být více s lidmi, soustředit se spíš na běžný život.

Našel jste si k normálnímu životu lepší vztah.
Přesně tak. Když chcete být v něčem úspěšný, potřebujete, aby fungoval i zbytek vašeho života, jinak se jednoho dne vše rozpadne.

A jak vypadá váš běžný život? Máte dům, auto, rodinu, psa?
Zrovna si pořizuji štěně, žiju v chatce v Yosemitech, většinu času trávím v lese, sekám dříví, abych měl čím topit…

Máte v chatě třeba televizi?
Mám, musel jsem si ji pořídit kvůli internetu. A dívám se na ni poměrně často, dokonce mám svůj oblíbený seriál True blood. (Seriál, v němž se upíři stanou díky vynálezu syntetické krve úplně normálními spoluobčany. Až na jedno malé městečko. Pozn. red.)

Žijete takhle jednoduše, protože vás to baví, nebo si větší pohodlí nemůžete dovolit?
Tak trochu obojí. Lezením si člověk nevydělá zrovna nejvíc peněz. Taky mám ale víc než peníze a jejich vydělávání rád volný čas. Hlavní je být svobodný.

Umíte si představit žít ve městě, nakupovat ve velkých centrech, stát den co den v dopravní zácpě?
Asi jako každý. Neumím si ale představit, že bych dlouhodobě dělal něco, co by mě nebavilo a nesměřovalo k mému snu.

Skála jako výzva

Takže jsme zase u létání. Nebo sníte ještě o něčem jiném?
Létání je jedním ze snů. Ještě víc sním o vyrovnaném životě s rodinou, přáteli, o tom, abych byl prospěšný společnosti. O tom být s lidmi stejného ladění, milovat a být milován. Mít co jíst, kde spát. Toužím prostě po štěstí, jako každý normální člověk.

Jste teď šťastný?
Jsem.

Máte lásku?
Poslední dva roky jsem se rozváděl a neměl jsem na lásku pomyšlení. Ale poslední dobou se už zdá, že se ta energie opět vrací. A to je hezké.

Jaká je vaše životní filozofie?
Žít každý den, jako by to byl ten poslední. Říká to sice každý, ale když tak skutečně žijete, žijete víc naplno.

Své kousky děláte většinou sám. Máte rád samotu?
Většina věcí, co dělám před kamerou, je sice solo, ale to je jen několik dní z celého roku. Jinak jsem dost společenský. Po slackline chodím s kamarády, z letadla skáču s dalšími lidmi, chodím rád do přírody s přáteli… Ale co dělám solo i bez kamery, je lezení. Když se podívám na jakoukoli skálu, chci ji vylézt solo. Už od puberty.

Cítíte se svým způsobem výjimečný, protože dokážete dělat věci, co ostatní nezvládnou?
Nedívám se na sebe z pohledu ostatních. Prostě se mi chce jít lézt a chci to udělat solo. Nezajímám se, co na to druzí. Přitom se ale snažím všechny podpořit, ať už dělají cokoli.

Bezpochyby jste ale slavný. Sedí vám tahle role?
Raději bych byl ve svém domku v lese, než dával interview a přednášel na veřejnosti. Už od základky jsem měl z vystupování před obecenstvem velký strach. Ale je to moje živobytí. Svým způsobem mě vlastně lezení donutilo tenhle strach překonávat.

dean potter

Syn armádního plukovníka a učitelky jógy, kterému v žilách koluje částečně i indiánská krev, se narodil v USA 18. ledna 1972. V osmnácti začal chodit na univerzitu v Durhamu, New Hampshire, ale už ve druháku dal před studiem navždy přednost svému oblíbenému sportu, lezení. Nový domov si pak tenhle vytáhlý mladík našel brzy. Sice v dodávce, ale zato přímo v lezeckém ráji, Yosemitském národním parku.

Postupně zdolával stále obtížnější cesty, až začal lézt free solo, tedy sám a bez jištění. K tomu přidával i rychlostní rekordy na nejpověstnějších cestách v parku. Někdy jich vylezl i několik bezprostředně za sebou. Až se z něj stala lezecká legenda.

Kromě lezení mu učarovalo i chození po tenkém popruhu vysoko nad zemí, zvané highlining, které navíc rád kombinuje se skákáním ze skal neboli BASE dumpingem, a vytváří tak novou aktivitu, BASE-line.
Malý padák na zádech se mu ostatně osvědčil i při pádu z Eigeru, při takzvaném BASE-solo výstupu, jehož je Dean také průkopníkem.

Jeho poslední velkou vášní je létání na wingsuitu, obleku pro létání za volného pádu, se kterým chce jednoho dne i přistát. Bez otevření padáku. Možná to zní bláznivě, ale které z jeho povedených kousků ne?

Deanovy pozoruhodné výkony:
Nejdelší světový BASE jump: Eiger, Švýcarsko, 2009 – téměř tříminutový let na wingsuitu;
První BASE-solo Eiger: Švýcarsko, 2008 – přelezení závěrečných 200 metrů stěny bez lana, jen s padákem na zádech a 670 metry prázdna pod sebou;
První BASE-line: Hell Roaring Canyon, USA, 2008 - pokus o přechod 54,7 metrů dlouhé highline jen s padákem na zádech 270 metrů nad zemí;
Dvě cesty, dva skoky, jeden den: Cima Picolla, Cima Grande, Patagonie, 2006 – místo slaňování skáče Dean se spolulezcem Thomasem Huberem ze skály BASE jump, aby tak ušetřili čas;
První free přechod highline "The Spire”: Lost Arrow, Yosemity, USA, 2003 – 16 metrů dlouhý přechod bez jištění 880 metrů nad zemí, tam i zpět;
Free solo hory Fitz Roy: Patagonie, 2002 – první vylezení této hory stylem free solo (za 6 hodin 49 minut cestou Super Culoir)
El Capitan a Half Dome za jeden den: Yosemity, USA, 2002 – jako první lezec překonává tyto dvě slavné stěny v intervalu jednoho dne, v čase 23 hodin 23 minut, přitom část cesty leze v noci s pěti čelovkami;
Rychlostní přelezení cesty Nose route: El Capitan, USA, 2001 – 914 vertikálních metrů za 3 hodiny 59 minut (při prvním zdolání v roce 1958 zabrala tato cesta lezcům 45 dní).