Kostelu s oddělenou zvonicí hrozilo zřícení, díky spolku se vrací do kondice

Vzácná raně barokní památka, kostel Nejsvětější trojice v Zahořanech na Litoměřicku, se po letech devastace a následných oprav začíná ukazovat v původní kráse. Oprýskanou omítku průčelí nahradila nová fasáda v původní barevnosti. Ve stavbě z roku 1657 se navíc opět mohou pořádat hromadné akce.

„V posledních dvou letech se nám podařilo opravit většinu fasády na průčelí kostela. Začalo se odshora a pokračujeme dolů, takže letos bychom chtěli dodělat poslední třetinu a pak přijde na řadu oprava bohatě zdobeného honosného kamenného portálu,“ říká Jarmila Jandová, předsedkyně Spolku Pro Zahořany, který se o rekonstrukci památky stará.

Dosavadní oprýskanou béžovou omítku nahrazují barvy, které kostel zdobily v 17. století. „Na původní barvy omítky se přišlo restaurátorským průzkumem, když se z vysokého lešení opravovaly okapy. Odborníci z památkového ústavu odebrali sondy a hledali původní barvy. Zjistili, že původní barevnost byla červeno-bílá, což jsou typické barvy raně barokních kostelů. Oproti stávajícímu stavu je to veliká změna, ale lidem se to líbí a máme na to mnoho pozitivních ohlasů,“ usmívá se Jandová.

Zahořanský kostel chátral od uzavření v 50. letech minulého století. V neudržované stavbě časem popraskaly stěny i stropní klenby a hrozilo zřícení. „Aby se v kostele mohly konat hromadné akce, bylo nutné, aby budova měla konstrukční stabilitu. Musely se opravit statické závady stavby, jako byla nedostatečná pevnost krovu a praskliny ve vnějším zdivu a v klenbách. Dále se musely odvodnit základy a posílit táhla mezi stěnami,“ popisuje Jandová.

Kostel Nejsvětější Trojice v Zahořanech

Raně barokní chrám postavil v letech 1653–1657 litoměřický architekt italského původu Bernardo Spinetta pro tehdejšího majitele zahořanského panství, císařského podmaršálka Jana de la Crone.

Kostel na první pohled upoutá neobvyklým řešením, protože zvonice je postavena odděleně od samotné kostelní lodě.

Vnitřek kostela je bohatě zdoben freskami a štukovými ornamenty, které se zachovaly do současnosti.

Od 50. let minulého století byl kostel prázdný a chátral.

Díky těmto opravám se v kostele už mohou konat koncerty, poutní mše a další akce. „V letošním roce navíc kostel přešel z majetku církve do majetku obce, a tím se otevřely další možnosti jeho využití. Mohly by se tady konat svatby a pohřby, a to nejen církevní, ale i civilní,“ líčí Jandová.

Interiér chrámu ještě velká rekonstrukce čeká, ale už nyní je možné se v něm posadit do opravených původních historických lavic, které dostaly nové podlážky. „V loňském roce se také podařilo zasklít všechna okna. Restaurátor vytvořil šestihranné olověné rámečky vitráží, do kterých vsadil sklíčka vyrobená historickou metodou,“ ukazuje Jandová.

Vedle kostela stojí samostatná zvonice, jejíž fasáda také dostála změn. Podařilo se ji staticky zajistit a zakonzervovat. „Zabezpečilo se vnější zdivo, okenní otvory a dali jsme nové okenice. Vnější plášť má základovou podkladovou omítku, na kterou je potřeba dát ještě konečnou fasádu. Ta by měla být ve stejné barevnosti, jako je na kostele, tedy červeno-bílá. Vnitřek zvonice ale zatím na rekonstrukci čeká,“ podotýká Jandová.

Opravy památky si vyžádaly už téměř sedm milionů korun. „Před pěti lety jsme kostel přihlásili do programu na záchranu architektonického dědictví a dostáváme dotace od ministerstva kultury a Ústeckého kraje. Na plánování oprav máme v našem spolku dva architekty, kteří řídí, co je potřeba udělat. Nyní bude na řadě severní fasáda, která je nejvíce ohrožována deštěm a sněhem. Stabilně se o rekonstrukci kostela stará pět členů spolku, kterým na brigádách pomáhá okolo patnácti lidí,“ dodává Jandová.