Po pěti letech v květinářství už toho měla dost. „Vůbec mě to nenaplňovalo. Začala jsem proto uvažovat o změně,“ vzpomíná Zuzana Dručkovová z Ústí nad Labem na dobu, kdy do práce chodila už vyloženě jen z povinnosti.
Když pak z ní jednou jela domů, všimla si v autobuse letáku, jehož prostřednictvím se zdejší dopravní podnik snažil nalákat nové řidiče. A v hlavě jí hned začalo šrotovat, jestli se nepřihlásit, udělat si řidičák a vyrazit do ulic.
„Nakonec jsem to zkusila, a jak vidíte, vyšlo to,“ usmívá se sedmadvacetiletá Zuzana, když ve vozovně společnosti v ústeckých Všebořicích vypráví o velké životní změně, k níž se odhodlala.
Řidičkou podniku je už přes tři roky. V autobuse, o kterém přemýšlela původně, vás ale nesveze. Nakonec točí volantem trolejbusu, u kterých tehdy firmu z personálního hlediska tlačila bota víc.
„Dneska jsem moc ráda, že jsem do toho šla. Mám z mého pohledu pestrou práci, která mě baví,“ podotýká. „A tohle by vám řeklo víc ženských, co tu jsou,“ dodává, čímž zároveň vystihuje to, co je v poslední době stále patrnější – že je žen za volantem ve veřejné dopravě čím dál víc.
„Autobusy u nás nyní řídí 10 žen, trolejbusy 14. U obou trakcí je jejich podíl zhruba desetiprocentní,“ uvádí mluvčí ústeckého dopravního podniku Jana Dvořáková čísla, která se na první pohled nemusejí zdát vysoká, ale stačí je porovnat s nedávnou minulostí: před deseti lety byly autobusačky čtyři, trolejbusačky tři.
A na ženy jako potenciální zaměstnance tu nadále cílí „ostošest“. Na hlavní stránce podnikového webu nelze přehlédnout výzvu „I ty se můžeš stát řidičkou“. Důvod? Nejenže nalákat muže je stále složitější, ale ženy si tu vyloženě nemohou vynachválit.
„Většinou jsou komunikativnější, ohleduplnější, pečlivější a čistotnější,“ vypočítává mluvčí dopravního podniku Dvořáková.
Ženy-řidičky přinášejí do profese kultivaci
Podobné ódy pějí na ženy-řidičky i jinde. „Přinášejí do této profese určitou kultivaci, ať jde o vlídnější vztah k zákazníkům, větší asertivitu při řešení případných problémů či ohleduplnější způsob jízdy,“ přidává se Petr Havlík, jednatel a obchodní ředitel společnosti Arriva City, která zajišťuje dopravu třeba v Teplicích. Tam mají aktuálně už přes 11 procent řidiček.
Důkazem, že na tom něco bude, jsou i dosavadní zkušenosti samotné řidičky Dručkovové.
„Už několikrát se mi stalo, že za mnou přišli cestující před výstupem z vozu, aby mi poděkovali, jak jsem je hezky svezla. Jednou jsem vezla domů našeho dispečera a on mi druhý den řekl, že jsem jela tak hezky, až usnul,“ směje se šoférka.
Slyšet pochvalná slova na řidičky není problém ani v Mostě. „U nás máme žen za volanty autobusů dvanáct tedy devět procent. Před šesti lety byla jedna jediná. Já bych jich ale chtěla pořád víc a víc, protože jsou tvárnější, lépe přijímají změny, lépe se domlouvají,“ přibývá vztyčených prstů na ruce při vyjmenovávání plusů Evě Emingerové, personální manažerce Dopravního podniku měst Mostu a Litvínova.
Tramvaj řídit nechci, v autobuse to má větší náboj
Pracovat na svém záměru přitom nepřestává ani v tuto chvíli a při rozhovoru se snaží naverbovat i autorku tohoto textu. Jako vhodný příklad udává třeba manželku mluvčího společnosti, která se nějakou dobu vydržela jejímu přemlouvání bránit, nakonec ale podlehla.
„A jaká je to dnes výborná šoférka. A hlavně je spokojená,“ libuje si Emingerová, podle níž je co do nárůstu počtu žen důležitým faktorem například i snadnější cesta k „autobusovému“ řidičáku skupiny D, kdy řidič už dnes nemusí mít nejprve „céčkový“ řidičák a potřebnou praxi.
Mimochodem, tipnete si, co Emingerová dělá, když se chce ve volném čase zcela odreagovat? Krouží po Mostě za volantem vytížené autobusové linky číslo 30. „Já bych u nás nemohla řídit tramvaj. V autobuse to má prostě větší náboj, je to záživnější,“ vypráví nadšeně.
Firma kvůli nouzi o řidiče autobusů začala ženy oslovovat v roce 2014. V první fázi se zaměřila především právě na své řidičky tramvají, posléze i na nezaměstnané ženy.
Měla jsem strach, že něco tak velkého řídit nezvládnu
„Předělanou“ tramvajačkou je i Eva Doležalová. Autobusem jezdí po Litvínově rok a půl.
„Měla jsem z toho strach, že něco tak velkého přece nezvládnu řídit. Ale dneska vím, že jsem udělala dobře. Autobus mě baví daleko víc,“ vypráví. K úplné spokojenosti jí prý chybí už jen lepší zázemí na některých konečných, důstojné místo na vykonání potřeby.
Personalistka Emingerová ji ponouká, ať přemluví svého partnera, aby i on začal řídit autobus. „Jenže o něčem takovém nechce ani slyšet. Z náborové finanční odměny pro mě tak nic nebude,“ směje se Doležalová.
Její partner u podniku nyní pracuje jako řidič tramvaje, poznali se právě v práci. A zdá se, že prostředí dopravních podniků lásce přeje, i trolejbusačce Zuzaně Dručkovové se na ruce leskne krásný prstýnek. „Jsem zasnoubená. Nová práce mi přinesla i lásku, přítel totiž také řídí trolejbus,“ prozrazuje.
S narážkami ze strany mužů jsem se nesetkala
Ani jedna se prý po usednutí za volant nesetkala s narážkami ze strany mužů. „Spíš mi přišlo, že jsou rádi, že přišla další ženská,“ poznamenává Dručkovová.
Podle ní by všechny ženy, které pokukují po volantu vozů veřejné dopravy, ale brzdí je pochyby, měly obavy hodit za hlavu.
„Když jsme schopné v pohodě řídit osobák, tak proč ne něco většího. I když já už dneska auto řídit nechci. Mě pohltil pocit, jak řídíte tu velkou věc, jak vás poslouchá. To je pro mě úplně fascinující,“ rozplývá se.
Žen je čím dál víc i v linkových autobusech. V krajských jich aktuálně jezdí 23. A právě i díky trendu posledních let v podobě rostoucího počtu šoférek odpověděla většina oslovených firem, že už netrpí akutním nedostatkem lidí za volantem.
