Před lety jste byla v podobné situaci jako uprchlíci dnes. Nebo jste tehdy česky uměla?
Neuměla, ani slovo. Ani já, ani rodiče. Náš příjezd byl oproti dnešní situaci přece jenom jiný. My jsme sem přišli dobrovolně, zatímco rodiny k nám dneska utíkají před válkou. Do české školy jsem chodila od páté třídy.
Bylo těžké se začlenit do kolektivu?
Musím říct, že největší problém byl právě jazyková bariéra, česky jsem vůbec neuměla. Učitelé i spolužáci mě přijali dobře. Za rok jsem neměla problém se domluvit.
Rodičům to šlo taky tak rychle?
Ne, ti žádnou podporu neměli. Například moje maminka se učila se mnou doma z toho, co jsem přinesla ze školy. Myslím, že je žádoucí, aby i dospělí měli nějaké základy českého jazyka a uměli si sami vyřídit záležitosti na úřadech, dojít si nakoupit nebo o něco požádat. Gymnáziu jsem proto nabídla, že pokud bude zájem, budu učit i dospělé.
Irena FesjukováDo České republiky přijela v roce 1993 jako desetiletá z ukrajinského Žitomiru. |
Jak to bude fungovat, budou se děti učit každý den?
Ano. Je potřeba, aby se děti učily pravidelně. Zatím je to domluvené tak, že se děti bez rozdílu věku sejdou v průběhu vyučování v jedné třídě a začneme s úplnými základy. Aby co nejdříve rozuměly tomu, co jim učitel říká, co se po nich chce. Postupně dojde i na výuku složitějších věcí, aby dokázaly komunikovat. Teď je ale důležité vytvořit pro ně prostředí, kde se budou cítit bezpečně.
Jak se na výuku připravujete? Máte třeba nějaké speciální učebnice?
Podle vlastní zkušenosti začneme dětskými říkadly, krátkými básničkami a na pomoc si vezmu i slabikář. Taky jsem se tak učila. Na internetu jsem si vyhledala další materiály, podle kterých budu postupovat. Překladatelé a Česká asociace ukrajinistů vydali slovník a výukové materiály tak budu čerpat i z nich. Dnešní děti mají výhodu, že nemají problém s latinkou. I na ukrajinských školách se učí angličtina, na latinku jsou zvyklé.
Jak dlouho podle vás bude trvat, než se děti naučí česky natolik, aby se mohly do výuky zapojit?
Myslím, že se naučí rychle, do půl roku budou fungovat normálně. Ve škole na ně čeština působí ze všech stran, přijímají ji od učitelů, spolužáků. A obecně jsou děti vnímavější. V tuto chvíli je důležité, aby vůbec začaly do školy chodit.
Může jim v tuto chvíli pomoct i to, že umí trochu anglicky?
Určitě. Mám informaci, že dvanáctiletý chlapec z Ukrajiny si na gymnáziu v Dubí domluvil přijetí v angličtině, překládal i rodičům. Kolegyně mě požádala o pomoc, kdyby bylo nutné překládat z ukrajinštiny, ale nakonec ji nepotřebovala. Myslím, že i toto je cesta, jak se ukrajinské děti mohou snáze začlenit do školního kolektivu. Je to určitě snazší, než když žádný spojovací jazyk neumí.
Budete tedy vysvětlovat dětem, že umět nějaký jazyk a domluvit se je důležité?
Čím víc jazyků člověk ovládá, tím má větší možnost orientovat se v informacích, které mu jsou předkládány. V překladu se toho může hodně ztratit. I když tady děti zůstanou jenom pár měsíců, je potřeba do nich češtinu „vtloukat“. Někdy v budoucnu se jim to může hodit při studiu, při práci. Kolik se toho naučí, záleží na tom, jak dlouho bude tahle situace trvat. Ukrajinci z mého okolí doufají, že se do Velikonoc vrátí domů.
Kolika jazyky se domluvíte?
Česky, anglicky, ukrajinsky, rusky. I když jsem v Česku dlouhou dobu, rodiče hodně dbali, abych uměla ukrajinsky. Maminka se mnou každý den četla ukrajinské knížky, ve škole jsem se od první třídy učila rusky, ukrajinština byl až druhý jazyk. Později jsem přidala ještě angličtinu.
Co chcete dětem na základě vlastních zkušeností předat kromě českého jazyka?
Chci je upozornit, že se mohou setkat s lidmi, kteří je nebudou brát jako sobě rovné. Sama jsem to zažila, kdy mě brali jako člověka druhé kategorie. Ale Ukrajinci jsou stejní lidé jako Češi, Němci nebo Poláci. Jsou stejně dobří jako všichni ostatní.
Jaký si myslíte, že bude o doučování českého jazyka zájem?
Netroufám si odhadnout. Jsem připravena i na situace, kdy budu přesvědčovat ukrajinské rodiče, aby svoje děti do školy a školky dali. Pro děti je to lepší i z psychického hlediska, když jsou v kolektivu děti – alespoň na chvíli zapomenou, co se děje doma.
Na Ukrajině máte pořád část rodiny. Přesvědčujete je, aby šla do Česka?
Ano, hlavně kvůli dětem. Děti by neměly být vystaveny hrůzám války. Když nechtějí svoji zem opustit dospělí, děti by měli v případě, že mají někoho, komu věří, že se o děti dobře postará, poslat zcela určitě pryč. Jsme připraveni se o ně postarat. Na Ukrajině máme i blízké příbuzné a spoustu známých. Každý den začínáme tím, že jim pošleme zprávu a čekáme, jestli se ozvou. Děsíme se, co ještě přijde. Manžel má ještě sestřenici přímo v Kyjevě. Ta sice odjet nechce, ale má dvě děti, a pokud se je rozhodne poslat do České republiky, vezmeme si je domů. Nemáme s tím problém, víme, že pomoct musíme.
Pomáhala jste i s tlumočením?
Nepomáhala, mám malé dítě a sehnat hlídání je obtížné. Tlumočila jsem svým příbuzným, které jsme sem přivezli a o něž se staráme. Co vím, tak do tlumočení se zapojilo hodně lidí z komunity volyňských Čechů.
Dokážete si představit, že s vámi příbuzní budou žít ne jen jeden nebo dva měsíce?
Samozřejmě. Už jsem to jako dítě zažila, přijeli jsme sice přes vládní program, ale bratr maminky přijel později a první rok bydlel u nás. Lidem z Ukrajiny musíme pomoct i za cenu, že se sami na nějaký čas uskrovníme. Oni sem nepřijeli na prázdniny. Myslím, že pokud můžeme pomoct, je to naše povinnost.
