„Helmu jsem používal, jen jednou jsem ji nevzal, a to jsem se podruhé narodil. Byl jsem hodně pomlácený, ale díky tomu se mi i možná rozsvítilo. Zpomalil jsem a zjistil, že kolem mě existuje krásná krajina,“ vzpomíná čtyřiapadesátiletý Martin Valina z Chomutova na zlomovou událost roku 2005, která ho přivedla k fotografování.
Do hor na kole stále vyráží, do batohu však přibalil také fotoaparát. „Nikdy bych nevěřil, že se budu těšit, až v dubnu rozevřou svou náruč koniklece. Až se z jara rozhlédnu na Krušné hory z výhledů kolem Poohří, jako je například Mravenčák, Lestkov, Rašovické skály, či snad z nejhezčího výhledu – Černý vrch,“ popisuje Valina.
Je pro vás fotografování povoláním, nebo koníčkem?
Hlavně bych se nechtěl stylizovat do role fotografa. Fotografování je můj čirý koníček, ve kterém jsem skloubil pohyb na horách se zachycením okamžiku. V dnešní éře digitální fotografie mi fotografování připadá hodně zjednodušené. Nemá už kouzlo tajemnosti, když se člověk vracel s kinofilmem a neměl záruku, že vůbec něco nafotil. Nehledě na to, že díky dnešní postprodukci se dají dát obrázkům jiná vnímání, která příroda snad ani sama nenabízí. A nejednou se mi i stalo, že jsem cítil, že je krajina neskutečně barevná až snová, ale aparát to neuměl tak věrohodně zachytit. Možná i proto, že nejsem fotograf.
Kdy jste začal objevovat krásy Krušných hor?
Až lehce po třicítce. Prvotní impulz přišel od mé bývalé přítelkyně, potajmu jsem si půjčoval její kolo. Musel jsem kradmo, neb jsem jí onehdy dost vyčinil za větu: „Pojď, Martine, koupíme si kola.“ A chlapská ješitnost je neskutečná. Časem jsem zjistil, že existují kromě kola i běžky. V podzimním čase objevuji zádumčivost hor i při pěším toulání.
Jaká místa máte nejraději?
Už při pohledu na turistické mapy zaujmou vrstevnice, které obepínají odlesněnou Moldavu. Je to jedno z nejkouzelnějších míst krušnohorské přírody, i když vlastně bez stromů, bez lesů. O to ale s bohatšími výhledy. Když si ji procházím po planinách, mám pocit, že se všude valí vlny, které ji jednou zcela odhalí, aby při dalším příboji Moldavu ukryly. Při dalším vlnobití se zjeví třeba jen špička kostelíka. Moldava se mi líbí i pro svou opuštěnost. Krušné hory totiž tento atribut poslední dobou ztrácejí. Na druhém konci hor mám rád Jelení. Je to asi nejchladnější místo, které může směle soutěžit s nejchladnějšími lokacemi na Šumavě. Obdivuji bezlesá mělká údolí s protékajícím potokem, která jsou obklopena poctivými krušnohorskými lesy. Nesmím opomenout rozjímání nad kostelem v Kalku, který byl postavený našimi předky na úžasném místě. Vlastně jsou to celé Krušné hory, které mě přitahují.
Fotíte i něco jiného než krajinu?
Povětšinou fotografuji krajinu, a to nejen rozhledy a pohledy do ní, ale i detaily. Nerad fotím ve spěchu, ale rád si v klidu na obrázek počkám. Nemám problém být v jedné lokalitě či být na „pětníku“ – neboli na jednom místě – třeba dvě tři hodinky a pozorovat proměny krajiny ve světle. Jsem rád, když příroda vytváří nějaký děj, který se už nemusí nikdy opakovat, pro fotografa je asi to nejlepší. Jak se říká – být ve správný čas na správném místě.
Co je pro vás nejdůležitější k pěkné krajinářské fotografii?
Určitě je to světlo. Snažím se fotit paprsky v krajině, pak může být hezké i to, co bych jinak přehlédl. Spousta fotografů fotí hlavně zrána nebo k večeru, kdy má příroda opravdu šmrnc. Kouzlo jedinečného okamžiku, který se neopakuje nebo trvá jen vteřiny, mohou mít ale i fotografie vytvořené v pravé poledne. Když se mi takový záběr povede, mám vždycky radost.
S jakým fotografickým vybavením vyrážíte do terénu?
Jelikož se pohybuji povětšinou na kole, v batohu vozím jen zrcadlovku, objektiv s polarizačním filtrem. Jen výjimečně mám s sebou stativ, ten spíše používám na občasné focení časosběrů.
Jaké nejextrémnější podmínky jste zažil?
Těžko soudit, co bylo nejextrémnější – jestli propad do rašelin, nebo čtyřicetikilometrový návrat v mlze po prosluněném dvoudenním pobytu na horách. Určitě extrémní byly dva návraty sanitkou.
Máte svou nejoblíbenější fotografii? Řekněte nám její příběh…
Tím obrázkem či vlastně sérií bylo focení z Poustevny s pohledem na Výsluní. Nic nenasvědčovalo tomu, jaký koncert příroda přichystá. Málem jsem si vyčítal, proč jsem raději nezůstal v teple domova a trmácel se autobusem, abych stihl svítání. Jenže po vylezení na skalní ostroh to začalo. Mlha začala stoupat z Poohří. Začala získávat na rozměrech, z údolí se pyšně vyvalila a pomalu, ale jistě zahalovala vrcholy hor, až je zcela zakryla. Zaclonila kostel sv. Václava a v jednu chvíli zviditelnila jen věžičku chrámu. A doplazila se až do deseti kilometrů vzdálené Nové Vsi. Najednou jako by si mlha uvědomila, proč tu krásu ukrývat, a pokorně se pomalu stahovala, odkud přišla. Na malém prostoru skaliska Poustevna jsem stál hodinu a půl, přitom to ale tak rychle uteklo.
Co byste poradil začínajícím krajinářským fotografům?
Určitě není na škodu si přečíst základní postupy a pak vyrazit do přírody, fotit, fotit a fotit a hledat zajímavé detaily. Mnohokrát se mi stane, že vyfotím nějaký obraz a až ve fotografii si všimnu, že mi utekl i třeba zajímavější detail. V tom právě spatřuji kouzlo fotografie, že poté odhalí krásu v reálu utajenou.
Vaše snímky prezentujete na webu www.krusnohorsky.cz. Jak dlouho existuje? Co na stránkách kromě hezkých fotografií zájemci najdou?
Vytvářím jej déle jak deset let. Zájemci tam najdou nejen všeobecné informace o Krušných horách a Erzgerbirge, ale i tipy na výlety a cyklovýlety. Informují o přírodních památkách, přírodních rezervacích, rozhlednách, štolách, skalních vyhlídkách, muzeích a dalších zajímavostech. Každý článek doplňuji vlastními fotografiemi a fotoseriály.
