Jste dobrovolníkem Mezinárodního vězeňského společenství. Co si pod tím mám představit?
Nejen já, ale i ostatní dobrovolníci pomáháme odsouzeným, propuštěným, rodinám a zejména dětem vězňů, ale i obětem trestných činů. Už ve vězení pomáháme vězňům připravit se na propuštění. Spousta z nich má dluhy, s naší pomocí si je můžou zkonsolidovat a se specialistou najít možné řešení. Po propuštění na svobodu většinou ten člověk nemá žádnou podpůrnou síť a často se vrací zpátky do svého starého života.
Jak dlouho se pomoci vězňům věnujete?
Intenzivněji asi poslední čtyři roky. V některých městech funguje klub pro propuštěné z vězení, kteří se sebou chtějí něco dělat. Dostanou tady třeba potraviny z potravinové banky, pomůžeme jim vyřídit záležitosti na úřadech. Než totiž dostanou dávku hmotné nouze, nějakou dobu trvá. Začínal jsem v klubu a také jsem s naším týmem chodil do věznic.
Proč jste vězňům začal pomáhat?
Vždycky mě bavila práce s lidmi. Pracoval jsem ve státní sféře a časem jsem ve své práci neviděl smysl. Přišel jsem si nevyužitý.
A v tomhle smysl vidíte? Není to spíš boj s větrnými mlýny?
Smysl v tom bezpochyby vidím. A baví mě to. Ne vždy je to ale zábava.
Máte k někomu, komu jste pomáhal, bližší vztah, nebo je zapovězené si ho vůbec vytvořit?
Mám. Jednoho vězně jsem poznal na podzim v roce 2018 a ve vězení bude ještě další tři roky. Když jsem slyšel ten jeho příběh, bylo mi smutno. Samozřejmě, že mě příběhy a osudy vězňů zasáhnou. Snažím se příliš si to nepřipouštět k tělu. Mám několik vězňů, se kterými si pravidelně dopisuji, a věřím, že až vyjdou ven, už se do vězení nevrátí.
Nedávno jste se s rodinou přestěhoval z Prahy do Teplic. Budete v práci dobrovolníka pokračovat i tady?
Určitě. Už při hledání nového bydlení jsem zjišťoval, jaké jsou v okolí věznice. Říkám úplně vážně, že blízkost věznic byla jedním z důvodů, proč jsme zvolili stěhování do Teplic. Už jsem se byl podívat na věznici v Teplicích, zatím jen zvenku a Bělušice nebo Litoměřice jsou kousek.
Čeho chcete v pomoci vězňům dosáhnout?
Jeden sen mám. Přál bych si, aby začalo fungovat bydlení pro lidi, kteří vyjdou z vězení. Vidím, že to funguje v zahraničí. Je to pro ně obrovská pomoc, mohou žít spolu v nějaké komunitě a být si navzájem oporou.
Je podle vás důležité, aby se člověk po propuštění z vězení měl na koho obrátit?
Jednoznačně. Člověk vyjde z vězení, často nemá rodinu a na všechno zůstane sám. Zbývají mu jen kamarádi ze života před vězením. Pak je velice jednoduché vrátit se do zajetých kolejí a skončit znovu za mřížemi. U nás je poměrně velká recidiva, do vězení se znovu vrátí asi sedm lidí z deseti. Teď jsem třeba pomáhal ještě před propuštěním pánovi, jenž nemá žádnou rodinu, nemá kam jít, nemá kde bydlet, nemá práci. Pomáháme, protože věříme, že každý člověk si zaslouží ještě jednu šanci.
Určitě znáte i situace, kdy člověk spáchá trestný čin, aby se mohl do vězení vrátit. Čím to je?
Bohužel, některým lidem je po více trestech skoro lépe ve vězení než na svobodě. Je tam o ně postaráno, je tam teplo, dostanou najíst, mají tam i svoje „kamarády“. Když jsou šikovní, dokážou si obstarat různé věci, včetně drog. Mají tam určité postavení. A pak vyjdou ven a nejsou nic. Společnost na ně kouká jako na kriminálníky. Věznice je pro některé bezpečné prostředí. Venkovní svět nechali za bránou, nemusí nic řešit, žijí v bublině. A o to větší šok je čeká po propuštění.
Co je největším problémem, když je člověk bez zázemí propuštěn na svobodu?
Právě bydlení. Najít práci takový problém není, ale najít solidní ubytování za slušné peníze lehké není. Jsou sice azylové domy, ale to není dlouhodobé řešení.
Vím, že pomáháte i dětem a rodinám odsouzených. Jak?
Pro děti pořádáme o prázdninách takzvaný Andělský kemp. Je určen pro děti, které mají jednoho, někdy i oba rodiče ve vězení. Děti uvězněných rodičů si nesou spoustu bolesti, spoustu jizev. Je bez diskuse, že právě děti potřebují pomoc. Už když jsem na kemp jel, říkal jsem si, v čem tyhle děti budou jiné. Po pár dnech vyšly najevo všechny možné problémy od poruch soustředění, neuznávání jakékoliv autority, nevnímají, co se jim říká. Kemp je pro děti od 7 do 14 let a hlavně u starších kluků se projevila tak velká vzdorovitost, která není běžná. Jedou sem i děti s psychiatrickou diagnózou. Na jednoho vedoucího jsou zhruba tři děti a musím říct, že po týdnu jsem byl naprosto vyčerpaný.
Děti za činy svých rodičů nemůžou, ale trpí kvůli nim. Pomáháte jim i během roku alespoň na chvíli zapomenout, že je některý z rodičů ve vězení?
Samozřejmě. Například v Brně a nově i v České Lípě je v provozu dětský klub, kde se můžou potkat děti z kempu. Nabízíme jim tady doučování a také psychologickou a materiální pomoc. Rodiny jsou často v takové finanční nouzi, že nemají ani na jídlo. Pomáháme taky s návštěvami dětí ve vězení. Někdy to má rodina za tátou nebo mámou do vězení daleko, bydlí třeba na Moravě a do vězení jezdí do Kynšperku nad Ohří. Většinou mají finanční problémy a na dopravu či na hotel už jim nezbývá. Těchto rodin jsou tisíce. Máme necelých 19 tisíc vězňů a odhadujeme, že je 30 až 40 tisíc dětí, které mají některého z rodičů ve vězení.
Děláte něco i na Vánoce?
Organizujeme projekt Andělský strom. Dítěti, které má některého z rodičů ve vězení, přijde domů dárek s dopisem od uvězněného tatínka nebo maminky. Telefonicky kontaktuji rodinu a domlouváme se, jaký dárek by si holčička nebo kluk přáli. Musím říct, že rozhovor s rodinou bývá někdy složitý, dokáže mě psychicky vysát, někdy naštvat. Když je táta ve vězení, skončím telefonát a říkám si, že vlastně řeším něco, za co může ten táta kvůli své nezodpovědnosti. Pak mě to přejde, dítě za chyby svého táty opravdu nemůže.
