Gloster Meteor F.1
Stíhací letouny s pístovými motory se za druhé světové války dostaly až k hranicím svých výkonových limitů.
Hlavním parametrem stíhacího letounu je rychlost. Rychlejší letoun svého soka dohoní, zrovna tak mu v případě potřeby uletí.
Mezi nejrychlejší jednomotorové pístové stíhačky patřil například Supermarine Spitfire Mk.24 s maximální rychlostí 730 km/h, na samém vrcholu potom stál P-51H Mustang se 780 km/h. Další zvyšování rychlosti pístových letadel už nebylo rozumně realizovatelné. V těch oblastech vysokých rychlostí by se prakticky o každých pár kilometrů v hodině navíc muselo bojovat neúměrným navýšením stáda koní v motoru, kterým už tam navíc docházelo místo.
A právě řešením pohonu letadel, jejichž rychlosti se měly pohybovat hodně nad 700 km/h, později atakovat rychlost zvuku a následně ji i překročit, se staly motory reaktivní, konkrétně motory proudové.
Za druhé světové války se sice laborovalo i s letouny s motory raketovými, kdy Němci to dovedli i do operačního nasazení s typem Messerschmitt Me 163 Komet (Japonce a jejich sebevražedný třešňový květ takticky přehlédneme). Ale raketový motor byl životu nebezpečný i samotnému uživateli. Navíc doba jeho činnosti, daná velkou spotřebou paliva a okysličovadla, byla krátká, vhodná právě tak akorát pro záchytnou stíhačku proti bombardovacím svazům, které ke své smůle (respektive ke smůle všech zúčastněných, když víme, jakým prevítem pohon Kometu byl) přelétávají víceméně nad její základnou.
Z druhoválečných letadel poháněných proudovými motory se tento článek věnuje strojům spojeneckým (časovým limitem je realizovaný první let před koncem války dne 2. září 1945). A jde o letadla poháněná čistě motory proudovými. Smíšené pohony (motor proudový plus například pístový, kdy samotný motor proudový kvůli malému tahu pro start letadla nestačí), nás nezajímají. A už vůbec nás nezajímají „pseudoproudové“ motory motokompresorové, které byly prakticky k ničemu. I když alespoň v těchto oblastech bychom sovětská letadla našli, pístové stíhačky s přídavnými motory náporovými (Jak-7PVRD) a pístové stíhačky s přídavným pohonem motokompresorovým (experimentální Suchoj Su-5 a MiG I-250; rozdíl s italským Caproni Campini N.1 byl ten, že Ital si vystačil pouze s pohonem motokompresorovým).
Byli géniové, kteří viděli v proudových motorech potenciál dávno předtím, než jich bylo akutně potřeba. Britský konstruktér a vynálezce Frank Whittle běžel s proudovým motorem na patentový úřad už v roce 1930. V Německu dostal podobný nápad Hans von Ohain o šest let později. Prošlapat cestu k hotovému funkčnímu výrobku však nějakou dobu trvalo a jednoduché to nebylo, a to i z důvodu dlouhodobějšího, i když nakonec odvanutého nezájmu z vyšších míst.
Jako první poslali do vzduchu svůj proudový letoun Němci, stalo se tak těsně před zahájením války 27. srpna 1939. Experimentální letounek Heinkel He 178 ukrýval ve svém trupu motor Heinkel HeS 3B od von Ohaina.
První spojenecký proudový letoun – britský experimentální Gloster E.28/39
Britský primát si musel počkat. Malý experimentální Gloster E.28/39 s motorem Power Jets W.1, jehož otcem byl Frank Whittle, vzlétl až 15. května 1941. Abychom se zde neopakovali, tak podrobněji o strastiplné cestě k britskému proudovému triumfu pojednává tento článek.
Během druhé světové války vzniklo na straně spojenců celkem sedm typů proudových letadel, z toho tři ve Velké Británii a čtyři ve Spojených státech. Prvním byl právě uvedený britský experimentální Gloster E.28/39.
Další příspěvky z této země už představují letouny bojové a sériově vyráběné, byť jejich výroba v relativně velkých počtech se týkala až doby poválečné. Ta letadla jsou notoricky známá – dvoumotorový Gloster Meteor a jednomotorový de Havilland Vampire.
Gloster Meteor
de Havilland Vampire
Američané přišli v prvé řadě se stíhačkou Bell P-59 Airacomet, ta se sice během války dostala do omezené sériové výroby, ale k boji byla kvůli chabým výkonům prakticky nepoužitelná, a tak posloužila ve cvičné roli pro seznámení vojenského personálu s na dveře už důrazně klepající proudovou technikou.
Nejznámějším americkým proudovým strojem vzniklým za druhé světové války je rozhodně Lockheed P-80 Shooting Star, ale podobně jako u zmíněných britských stíhaček přišlo jeho hlavní období až po válce.
Bell P-59 Airacomet
Lockheed P-80 Shooting Star
McDonnell Phantom
Bell XP-83
McDonnell FH-1 Phantom se stal prvním palubním letounem s proudovým pohonem v historii, což je myšleno tak, že byl od počátku pro tuto roli navrhován, byť prvenství ve startu a přistání na letadlové lodi mu dopřáno nebylo. Sériová výroba v řádu desítek kusů se konala až po válce.
Nejméně úspěšným americkým strojem z této množiny byl doprovodný stíhač Bell XP-83 postavený pouze ve dvou prototypech.
| Typ | První let | Poznámka (+ v závorce počet vyrobených kusů) |
|---|---|---|
| Gloster E.28/39 | 15.05.1941 | Experimentální letoun (2) |
| Bell P-59 Airacomet | 01.10.1942 | Stíhací letoun, kvůli nedostatečným výkonům používaný jako cvičný pro seznámení personálu s proudovou technikou (66) |
| Gloster Meteor | 05.03.1943 | První bojově nasazený proudový letoun na straně spojenců, ale většina produkce těchto letounů potom běžela až po válce (3 850) |
| De Havilland Vampire | 20.09.1943 | Stíhací letoun vzniklý za války, ale ve velkých počtech a v řadě dalších verzí vyráběný až v letech poválečných (4 336) |
| Lockheed P-80 Shooting Star | 08.01.1944 | První operačně nasazený americký proudový letoun, většina strojů byla vyrobena až po válce (1 715) |
| McDonnell FH-1 Phantom | 26.01.1945 | První proudový letoun vyvíjený jako palubní, do konce války vznikl pouze první prototyp, po válce druhý prototyp a série (62) |
| Bell XP-83 | 25.02.1945 | Prototyp dálkové stíhačky (2) |
Dále si každý z uvedených typů představíme prostřednictvím fotografií a do sedmi bodů strukturovaných základních faktů a v lepším případě i zajímavostí. U některých typů už podrobnější články v rubrice Technet vyšly, s dalšími se v budoucnu ještě počítá.
