Nezaplatitelný Gibraltar
Základna na Gibraltaru byla, je a bude pro Brity klíčová. Ze základny působila 179. peruť pobřežního velitelství, vytvořená 1. září 1942 rozdělením 172. peruti. Byla vyzbrojena letouny Vickers Wellington GR Mk.VIII, což byla protiponorková verze přestavěná z bombardovací B Mk.IC. Speciální vybavení zahrnovalo mimo jiné radiolokátor ASV Mk.II a světlomet Leigh Light. Hlídkové lety pokrývaly západní Středomoří, pobřeží severní Afriky a „druhou stranu“ Gibraltaru, od pobřeží Maroka přes Madeiru po španělské El Ferrol.
Světlomet byl zavěšený na zatahovacím mechanizmu původně určeném pro hydraulicky ovládanou břišní věž Frazer Nash. Normálně byl „spárovaný“ s radarem tak, aby nasvítil cíl zachycený na obrazovce, ale bylo ho možné ovládat i ručně. Světlomet měl průměr 61 cm a svítivost 50 milionů candel. Zdrojem světla byl uhlíkový oblouk. Celá instalace vážila kolem 500 kg.
Ke zničení U-134 přispěly protiponorkové Wellingtony.
K nasvětlení ponorek se používaly světlomety Leigh (zde na Consolidated Liberator).
24. srpna 1943 byly k hlídkování vyčleněné dva Wellingtony, J jako Jane a C jako Charlie. Kanaďan F/O Donald Farquhar McRae odlepil svůj J jako Jane od dráhy v 19:00. Zbytek osádky pocházel z celého Commonwealthu. Radista F/O Senior byl Autralan, F/Sgt McKenzie byl z Nového Zélandu a zbylí tři muži byli Britové. Let podél západního pobřeží Ibérie byla mnohahodinová nuda. Teprve v 00:10 zachytil operátor radaru u mysu Sillerio kontakt, vzdálený asi 8 km.
Poškozená U-134 dosáhla španělského pobřeží a čekala na další ponorky, s kterými měla plout ve skupině, aby se mohly navzájem podporovat protiletadlovou palbou. Zatím měla štěstí a pronásledovatelům se jí podařilo uniknout, ale nic netrvá věčně.
F/O McRae zamířil podle pokynů operátora radaru ke kontaktu. Klesal klouzavým letem, takže 1,5 km před cílem letěl ve výšce kolem 100 m. Pilot rozsvítil světlomet a tmu prořízla oslepující záře. Paprsek dopadl téměř přesně na věž ponorky. Osádka bombardéru klesajícího rychlostí kolem 200 km/h vizuálně identifikovala cíl. Šlo o německou ponorku.
Pilot zhasl světlomet a upravil polohu, aby mohl provést útok. Klesl do výšky 50 m a zamířil na pravou patu věže ponorky. Ve vzdálenosti kolem 700 m znovu nasvítil cíl. Posádka ponorky zahájila palbu, kterou přední střelec opětoval ze svých browningů. Přímo nad cílem bombometčík odhodil všech šest hlubinných náloží a pilot zhasl světlomet.
Zadní střelec hlásil, že protiletadlová palba z ponorky pokračovala ještě asi tři sekundy a potom najednou ustala. Kontakt zmizel z radaru, což znamenalo, že se ponorka ponořila nebo byla potopena. Wellington J jako Jane zůstal kroužit nad místem incidentu asi 10 minut. Potom ohlásil na základnu, že se musí vrátit kvůli nedostatku paliva.
Poslední, kdo pravděpodobně na U-134 zaútočil, byla posádka britské fregaty HMS Rother (K224) třídy River, pod velením poručík-komandéra (Lt.Cdr) Case. Ta doprovázela středomořský konvoj MFK 20 z Oranu zpět do Británie. U mysu Ortegal na severu Španělska zaútočila 27. srpna 1943 na německou ponorku a potopila ji hlubinnými náložemi. S největší pravděpodobností se jednalo o U-134.
Z paluby U-134 již žádný radiogram nepřišel. Poslední relevantní zápis ve válečném deníku, vedeném na ponorkovém velitelství, uvádí: „Předpokládáme totální ztrátu.“ Série útoků bojovou kariéru U-134 i její posádky ukončila. Vzducholoď K-74 byla pomstěna. Vrak U-134 i s celou posádkou leží na pozici 44°03'N, 08°05'W.
