 |
Vzducholodě i ponorky vznikly přibližně ve stejnou dobu, na přelomu 19. a 20. století, protože jejich reálná použitelnost závisela na vhodném zdroji pohonu. Tím byl motor s vnitřním spalování. Předtím se sice dělaly pokusy s elektromotory, ale ty byly kvůli bateriím brzy zavrženy jako bezperspektivní. Zatímco vzducholodím došel dech s nástupem letadel těžších vzduchu, vývoj ponorek pokračuje nepřetržitě dodnes.
Páteř Kriegsmarine
Prvním účastníkem souboje byla německá ponorka U-134. Jednalo se o Typ VII, což byla s počtem 703 postavených kusů zdaleka nejpočetnější třída nejen v rámci Kriegsmarine, ale také na světě. Konkrétně se jednalo o verzi VIIC, které bylo vyrobeno 568 kusů, takže představovala skutečného tažného koně války o Atlantik.
Proti verzi VIIA měla o 60 cm prodloužený trup a větší objem nádrží. Dalších 38 t paliva umožnilo zvýšit dosah při plavbě na hladině rychlostí 10 uzlů až na 15 700 km. Ponorku poháněly nové dieselové motory MAN M6V40/46 s trvalým výkonem 2 100 kW a krátkodobým až 2 400 kW. Maximální rychlost plavby na hladině byla 17,6 uzlu, trvale udržitelná 17 uzlů.
Typ VIIC měl také silnější obšívku tlakového trupu. Plechy silné 18,5 mm umožnily ponor až do hloubky 230 m. Při délce 67 m a plném výtlaku 1 070 t se nejednalo o typicky oceánskou ponorku. Její nasazení v této roli byla z nouze ctnost. Pozoruhodné úspěchy nebyly ani tak výsledkem fenomenálních výkonů ponorek jako spíše nepřipraveností a nezkušeností nepřítele. Posádku ponorky tvořili 4 důstojníci a 40 až 52 poddůstojníků a mužstva, podle konkrétního cíle plavby.
Výzbroj ponorky tvořily čtyři torpédomety ráže 533 mm na přídi a jeden na zádi. Zásoba torpéd byla zvětšena z původních 11 na 14. Na ničení neozbrojených cílů, které nestály za odpálení drahého torpéda, byl na palubě před věží namontovaný kanon S.K. (Schiffskanone) L/45 ráže 88 mm s palebným průměrem 250 nábojů.
Tento kanon neměl s legendárním Flakem 18/36/37 společného nic, kromě ráže. Protiletadlové palby nebyl schopen, protože maximální náměr byl jen 30o. Se zavedením konvojů a eskort ztratilo dělo prakticky význam a postupně bylo na Dönitzův rozkaz demontováno, což byl případ i U-134.
Věž ponorky s kanonem C/30 ráže 20 mm
Na plošině v zadní části věže byl automatický kanon S.K. C/30 ráže 20 mm. Kanon měl délku hlavně 65 ráží a používal tehdy nejvýkonnější náboj ve své ráži 20 × 138 mm. Úsťová rychlost střely byla kolem 850 m/s, podle typu. C/30 měl teoretickou kadenci 280 ran/min, praktická rychlost střelby byla kolem 120 ran/min. Později zavedená verze C/38 měla kadenci 450 ran/min, což zvýšilo i praktickou rychlost střelby na 180 ran/min.
Pozemní verze na ypsilonové lafetě s reflexním zaměřovačem Flakvisier měla účinný dostřel 2 200 m, ale námořní C/30 na jednoduché pivotové lafetě s ramenní opěrkou a nitkovým zaměřovačem Linearvisier jen zhruba poloviční. Pro kanon bylo k dispozici 4 830 nábojů v zásobnících po 20.
Ponorka U-134 měla posílenou protiletadlovou obranu. Hmotnost ušetřená demontáží kanonu S.K. L/45 byla využita pro vybudování plošiny pro instalaci dalšího protiletadlového kanonu ráže 20 mm za věží. Standardní název byl Plattform II, ale ponorkáři jí běžně říkali Wintergärten – zimní zahrada.
Novinkou ve výbavě verze VIIC byl aktivní sonar S-Gerät, určený k vyhledávání hladinových plavidel. Proti zaměření spojeneckými radary dostávaly německé ponorky varovný přijímač FuMB 1 Metox (Funkmessbeobachtungsgerät – radiový zaměřovací přístroj). Metox dokázal detekovat radiové vysílače, pracující s délkou vlny 1,5 m, což byly typicky britské radary ASV Mk.II.
