Pohled z druhé strany
Protože potopením U-134 byl ztracen palubní deník, vycházejí údaje o ponorce z knihy radiokorespondence vedené na ponorkovém velitelství. Německý ponorkový archiv ukořistili Britové. Odtajněn byl teprve v roce 1960. Celou plavbu dokumentuje 22 záznamů, z čehož 14 jsou radiogramy z paluby ponorky.
U-134 vyplula 10. 6. 1943 společně s U-653 ze základny La Pallice ve Francii. Působit měly u pobřeží Spojených států, v severním Karibiku. V radiogramu z 8. 7. hlásila posádka napadení nepřátelským létajícím člunem, který ponorku ostřeloval z palubních zbraní a následně svrhl 6 až 8 hlubinných náloží. Ponorka přežila bez poškození a posádce se podařilo letoun poškodit odvetnou palbu.
První letecký útok na U-134 provedl PBM Mariner, jehož osádka dovezla fotografie ponorky na základnu.
Útočníkem byl Martin PBM-3 Mariner Lt. Williama W. Soverela od 201. peruti. Těsně před odhozem se střelcům z ponorky podařilo zasáhnout časovač odhozu, takže všech osm hlubinných náloží dopadlo asi 300 m před ponorku. Jeden z členů posádky letadla celý útok fotil. Mariner se s poškozeným motorem vrátil na základnu. Ze záběrů je zřejmé posílení protiletadlové výzbroje a demontáž 88mm kanonu U-134.
Klíčový je radiogramem z 19. července: „Noční útok námořní vzducholodi. 5 hlubinných náloží a palba. Hlavní balastní nádrž č. 5, nádrž pro rychlé ponoření a pravá nádrž č. 4 poškozené. Vzducholoď sestřelena. Častá selhání munice 2 cm.“
Šlo o útok popsaný v minulém díle. Tento dokument vyjasnil několik otázek. První byla, zda K-74 ponorku vůbec bombardovala. V tom dlouho nebylo jasno. Zachránění členové posádky K-74 vypovídali, že hlubinné nálože shozeny nebyly.
S tímto údajem pracovala řada autorů popisující incident. Obecně se psalo o chronicky známém selhávání mechanizmu odhozu, kterým vzducholodě trpěly, nebo o selhání bombometčíka. Isadore Stessel incident nepřežil, takže k tomu nemohl podat svědectví.
Členové posádky K-74 však také vypověděli, že slyšeli exploze. Poprvé během boje, což přičítali palbě palubní „osmaosmdesátky“ ponorky. Jenže U-134 již měla kanon svěšený. Podruhé slyšeli dvě tlumené podvodní exploze krátce předtím, než byli zachráněni.
Velitel Lt. Grills vypověděl, že když se vrátil do vraku vzducholodi pro pistoli, všiml si, že páky pro odhoz jsou v poloze „zajištěno“. Otázka je, jak hodnověrné je svědectví z polozatopené gondoly kolem půlnoci. Dalším hlediskem je, že páky měly tendenci se samovolně vracet, do polohy zajištěno.
Další otázkou byl smysl a úspěšnost útoku. Radiogram U-134 jednoznačně potvrdil strukturální poškození trupu, jinými slovy, útok vzducholodi odvrátil napadení obchodních lodí. Jejich poloha byla ověřena až po válce z palubních deníků. Vyhodnocení situace Lt. Grillsem bylo správné a ponorka pro ně byla bezprostřední hrozbou.
Dále radiogram říká, že ponorka byla bombardována pěti (!) bombami. Ale vzducholoď nesla jen 4 hlubinné nálože. Nejpravděpodobnější je, že dvě nálože odhodil bombometčík, třetí „exploze“ byly odhozené palivové nádrže a poslední dvě byly nálože explodující po potopení vraku.
Komodor Mills dekoruje kapitána K-74 Lt. Nelsona Grillese Purpurovým srdcem.
Námořnictvo po celé akci nevědělo, co s Lt. Nelsonem Grillesem. Jedna skupina navrhovala jeho vyznamenání. „Opozice“ tvrdila, že porušil oficiální doktrínu, nařizující nenapadat vynořené ponorky, takže by měl být postaven před válečný soud a potrestán, aby se ho další nepokoušeli napodobit. Nakonec dostal Purple Heart za zranění v boji a „byl uklizen“ na štáb v Lakehurst, kde se věnoval rozvoji protiponorkové taktiky.
Na základě údajů z odtajněného archivu byla celá akce K-74 přehodnocena. Lt. Nelson Grilles dostal v roce 1960 po zásluze DFC (Distinguished Flying Cross) a ostatní členové posádky Navy Commendation Medal. Pozdě, ale přece.
